Děti - dětem

                                                                            Na louce

Martina Prknová

                                         Ilustrace Petra Prknová

Beruška Miluška

Na louce pod lesem bydlela krásná beruška Miluška. Toto jméno dostala, protože byla tuze milá a veselá. Hodnějšího broučka by jistě nikdo široko daleko nenašel.

Beruška Miluška měla ale jedno velké trápení. Stále si nemohla zapamatovat, kolikže těch teček na svých krovkách má. Každou chvíli někoho prosila, aby jí ty její puntíky přesně spočítal.

Jenže broučky brzy přestalo bavit neustálé počítání teček, a proto se začali berušce vyhýbat. Miluška začala ztrácet nejen své kamarády, ale spolu s nimi i svou veselost a nemohla pochopit, proč už si s ní nikdo nechce hrát.

Sluníčko na obloze to celé už dlouho sledovalo a bylo mu berušky líto. Proto ji prozradilo důvod, proč se před ní ostatní broučci začali schovávat. Že je už nebaví její puntíky stále dokola počítat a že si chtějí raději bez ní hrát.

Beruška byla nešťastná. Kdyby si jen mohla počet svých teček podle něčeho zapamatovat..

Sluníčko se zamyslelo, pak se usmálo a zkusilo berušce poradit: „Miluško, víš co? Až zase nebudeš vědět, kolik těch černých puntíků na svých zádech máš, stačí když se na mne podíváš a vzpomeneš si, že musím vyjít na oblohu každý den v týdnu. Potom si ty všechny dny vyjmenuj – od pondělí až do neděle, a přitom si za ně čárky do písku zapisuj. Ty si potom spočítej – je jich sedm. A to je tolik, kolik máš i ty na svých krovkách puntíků.“

Beruška sluníčku z celého srdce poděkovala a jeho radu si velmi dobře zapamatovala. Zase byla veselá, spoustu přátel u sebe hostila, a protože se už nikoho na počet puntíků neptala, měla kolem sebe stále plno broučků, se kterými si mohla hrát.

Všichni byli vděční sluníčku za jeho pomoc a na jeho počest přejmenovali Milušku na „Slunéčko sedmitečné“.

Úkol : Zkus stejně jako beruška vyjmenovat všechny dny v týdnu..

Světluška Světlanka

Na kraji lesa stál starý smrk. Byl tak starý, že jeho kmen byl plný hlubokých prasklin. A v jedné z těch prasklin bydlela světluška Světlanka.

Světlanka přes den vždy spala a čerpala sílu na noc, kdy se svou lucerničkou létala po lese nebo po louce a svítila na cestu všem opozdilcům.

Její užitečné poslání ji moc bavilo. Ale často se stávalo, že plamínek v lucerničce zhasnul a ona se pak musela potmě trmácet domů, aby si svou lucerničku znovu rozsvítila.

Měsíček rád sledoval z noční oblohy tu malou světlušku a obdivoval její snahu posvítit na cestu všem poutníkům, kteří bloudili ve tmě. Zároveň ale viděl, jak je vítr občas škodolibý a Světlance sfoukne plamínek v lucerničce. Litoval malého broučka, když viděl, jak letí hustou tmou zpátky domů zapálit nové světélko.

Proto se jedné noci rozhodl odměnit světlušku za její dobrotu. Když se zase stalo, že vítr Světlance sfouknul plamínek, utrhnul si měsíček kousek ze svého stříbrného svitu, smotal ho do klubíčka a vložil světlušce do lucerničky.

Světlanka byla ohromená. Její lucernička už nesvítila, ale přímo zářila. Ba co víc, ten zvláštní plamínek nedokázal ani vítr zhasnout.

Od té doby světluška svou lucerničku nepotřebuje rozžíhat. Celou noc jí jasně září na cestu a přes den, když světluška spí, spí i ten kousek měsíčního svitu. Večer se oba probudí a vydávají se spolu na cestu svítit těm, kdo se někde opozdili.

Když se k ránu vrací Světlanka do pukliny ve starém smrku, nikdy nezapomene zamávat na měsíček a popřeje mu dobrou noc. Měsíček se na ni usměje, naposledy se rozhlédne po noční obloze a zaleze do nebeských peřin úplně stejně jako světluška do těch svých pozemských.

Úkol: Kdo ještě v noci svítí s měsíčkem na obloze? A kdo tam svítí ve dne?

Čmelák Péťa

Na louce pod mezí si svůj domeček postavil i čmelák Péťa. Byl to pěkně kulatý, ale hlavně veselý a kamarádský čmelák. Všichni ho pro jeho přátelskou povahu měli moc rádi.

Čmelák Péťa celý den sbíral na louce z květů sladký nektar a roznášel pyl na ostatní květinky. Když nastal večer, popadl svou basu, stoupnul si s ní před domeček a hrál všem pro radost.

Jednoho večera se ale broučci své pravidelné muziky nedočkali. Přišli se tedy zeptat čmeláka, proč jim jako obvykle nezahraje nějakou tu veselou písničku. Čmelák Péťa jim smutně řekl: „Ále, včera mi praskla jedna basová struna a já ji neumím opravit. Proto vám už nemohu na svou basu zahrát žádnou písničku.“

A tak i když louka zůstala stále stejná jak dřív, něco se změnilo. Ty večery nebyly už tolik veselé. Broučkům chybělo čmeláčí brnkání na basu. Proto se rozhodli, že se musí alespoň pokusit vymyslet, jak by se dala ta basová struna opravit.

S dobrým nápadem se přihlásil pavouk křižák. Prozradil broučkům, že umí utkat nejen velmi jemnou pavučinovou nitku, ale i také tak pevnou, že by mohla nahradit třeba i basovou strunu.

Přestože spousta obyvatel louky nevěřila moc tomu, že by se křižákovi mohlo podařit basu opravit, za pokus to stálo.

Sám čmelák Péťa napnutě čekal, až pavouk svou strunu doplete a opatrně připevní na basu. Pak ji pořádně napnul a podal Péťovi. Čmelák na ni zahrál první tón a opravdu – struna nejenže nepraskla, ale co bylo hodně důležité, zazněla i tím správným tónem.

Péťa byl štěstím bez sebe. Radostně objímal křižáka a za odměnu mu daroval ten největší soudek medu, co měl ve své spižírně.

Od té chvíle jsou večery na louce zase veselé, protože čmelák Péťa tam vyhrává písničky od pondělí do neděle.

Úkol: Zazpívej nějakou písničku – může být i o čmelákovi.. nebo o nějakém broučkovi..

Ploštička Emička

Ačkoliv je to neobvyklé, žila ploštička Emička na louce. Všechny její kamarádky totiž bydlí u nějakého stromu – většinou u lípy, protože mají rády sladkou šťávu z jejích plodů.

Ale Emička měla nejraději čerstvou rosu, kterou byla po ránu louka celá pokrytá. Ploštička se po ní procházela a jednotlivé kapičky rosy sbírala do džbánku. Z té rosy a bylinek potom vařila výborné čajíčky a sirupy pro broučí dětičky.

Každý, kdo bydlel na louce, věděl, že když ho zabolí v krčku nebo dostane rýmu, ploštička Emička mu vždy dá nějaký výborný sirup na jeho problémy. Emička věděla, na co je která bylinka užitečná a jak se má správně užívat.

Všichni měli ploštičku moc rádi, protože každému ráda pomohla a dokázala vyléčit spoustu neduhů, které broučky trápily.

Jednoho dne, ale nějaká nemoc ochromila i milou Emičku. Od rána nemohla polykat, škrábalo ji v krčku, a dokonce dostala horečku, kterou ještě nikdy předtím neměla. Ploštička si hned uvařila léčivý čaj, vzala si dvě lžičky sirupu proti nachlazení, ale líp ji nebylo.

Jenže ono se to nezlepšilo ani druhý den a ani za týden se Emička necítila o nic lépe. Broučkové dostali o svou kamarádku strach. A to nejen proto, že by je neměl kdo léčit, ale zkrátka jim bylo ploštičky opravdu líto.

Když už to vypadalo s Emičkou skutečně zle, přilétla k ní včelička Jůlinka. Nesla s sebou sklenku medu a řekla ploštičce: „Kdysi jsi pomohla ty mně a teď pomůžu zas já tobě. Zkus užívat náš zázračný med po kapičkách a uvidíš. Snad ti pomůže.“

Emička poslechla včeličku a denně si ke každému čajíčku vzala pár kapiček medu. Netrvalo dlouho a začala se uzdravovat. Ploštička byla moc vděčná včeličce Julince za záchranu na poslední chvíli.

Dnes už ploštička Emička zase každé ráno sbírá kapky rosy do džbánku a potom z nich vaří broučím dětem bylinkové čajíčky, do kterých přidává po kapičce medu, aby jejich život byl sladký, veselý, plný radostných her v zelené trávě a mechu.

Úkol: Dokážeš vyjmenovat některé broučky, kteří žijí na louce?

Mravenec Josífek

Uprostřed louky stálo veliké mraveniště. Žili v něm velmi pracovití a pilní mravenci. Od rána do večera se snažili zdokonalit spleť chodbiček a komůrek v mraveništi a sháněli potravu pro své mravenčí larvičky. Všichni měli plné ruce práce. Tedy až na jednoho.. mravenec Josífek ne že by byl líný, ale zkrátka nepracoval jako ostatní. Stále jen vymýšlel samé lumpačiny.

Jakýkoliv nástroj, co dostal ráno do ruky, za chvilku ležel někde za mraveništěm a Josífek se vedle klouzal po jitrocelovém listě nebo se houpal na lučním zvonku a svým zvoněním plašil všechny broučky v okolí.

Ostatní mravenci zpočátku Josífkovi trpěli jeho rošťárny, protože si mysleli, že z nich brzy vyroste. Jenže mraveneček byl čím dál větší, ale jeho lumpáren neubývalo. Nakonec sama mravenčí královna nechala Josífka vyhnat z mraveniště.

Josífek si z toho nejdříve nic nedělal. Vesele se toulal po louce a užíval si krásného dne. Byl rád, že nemusí nic dělat, že si může stále hrát a nikdo se na něj už kvůli ničemu nezlobí.

Bylo to zkrátka moc fajn. Ale jen ten první den. Druhý den začalo být Josífkovi smutno po kamarádech a začal se trochu nudit. Už ho nebavilo pořád dokola jezdit na klouzačce. Ani shazování kapek rosy z květů ho netěšilo tolik, co dřív.

A třetí den? Ten třetí den bylo Josífkovi až do breku. Už jen bloumal po louce a smutně se díval směrem k mraveništi, kde ostatní mravenci stále něco dělali. Nakonec to nevydržel a pokorně se přišel omluvit ostatním mravenečkům a poprosit královnu, aby mu odpustila a on se mohl vrátit zpátky domů.

Dnes už Josífek neví, co je to zahálení. Od rána až do večera užitečnou práci dělá. A
s kamarády po práci, si užívají legraci.

Úkol: Kolik nohou má mravenec? A kolik jich má pavouk?

Starý dub

U lesa starý dub stojí,

do šatů z listí se strojí.

Větvemi se s větrem mazlí,

žaludy pak na zem hází.

V dutém kmeni je dost místa

pro veverčí teplá hnízda.

A pod kořeny chodbičky

pro malé myší dětičky.

Ten starý dub je domovem

pro zvěř i ptactvo zároveň.

V silném kmeni dobré srdce

a v koruně moudrost starce.

Záhada ztracených žaludů

Na kraji lesa stál starý vykotlaný dub. Byl tak obrovský, že se jeho silné kořeny rozbíhaly od kmene stromu do všech stran a byl tak vysoký, že to vypadalo, jako by se jeho větve dotýkaly samotného nebe.

Starý dub měl vysoko nad zemí v kmeni otvor. Ten otvor byl úplně tak akorát veliký, aby jím mohla prolézt veverka, která se v něm zabydlela a zařídila si v dutém kmeni stromu malý útulný byteček. Ta veverka se jmenovala Zrzečka, a právě si začala do svého domečku nosit zásoby na zimu. A protože kolem dubu napadalo velké množství žaludů, nemusela pro ně chodit nikam daleko.

V kořenech stromu byl jeden malinký otvor. Zrovna tak akorát veliký, aby jím mohla prolézt jedna myška. Ta myška se jmenovala Amálka a v kořenech dubu měla celou síť spletitých chodbiček, které vedly do jejího teplého a vždy pečlivě uklizeného bytečku.

Veverka a myšička se ještě neznaly, ale to se mělo brzy změnit:

Veverka Zrzečka si nosila do svého bytečku žaludy. Každý večer se spokojeně dívala na velikou hromadu v koutě svého pokojíčku. Jenže ouha, ráno byla většina žaludů pryč. Zrzečka z toho byla velice nešťastná. Domeček večer pečlivě zavírala, takže nikdo cizí se nemohl dostat k jejím zásobám. Tak kam se ty žaludy jen poděly?

A to samé se opakovalo i další den a další den a Zrzečka se začala obávat toho, že přes zimu bude muset být hladem, protože se její zásoby vždy přes noc někam ztratí.

Jednou se vracela zrovna s plnou náručí žaludů do svého domečku, když tu na ni kdosi zapískal. A ona to byla taková malinká myšička. Zrzečka se zastavila a zeptala se, proč na ni ta cizí myška píská.

Myška se Zrzečce nejdříve představila. Řekla, že se jmenuje Amálka, že bydlí v domečku pod starým dubem a má takové zvláštní trápení. Každý večer si doma pěkně uklidí a ráno, když se probudí, má pokoj plný žaludů a nemůže přijít na to, odkud se u ní ty žaludy berou. A proto se chce zeptat veverky, zda nestojí o nějaké ty žaludy. Myška jich má doma už velikánskou hromadu a neví, co s nimi.

Zrzečka se myšce také nejprve představila a na oplátku se Amálce svěřila zase se svým trápením. Že bydlí v dubu nad myškou a nemůže přijít na to, kam se jí přes noc ztrácí nasbírané žaludy. A protože byly obě dost chytré, hned se jim v hlavičkách začalo rozjasňovat. Už začínaly tušit, co se to vlastně děje. Ale nejprve se musely jít přesvědčit, zda jejich domněnky jsou správné.

A opravdu, nepletly se. Když prohledaly veverčin domeček, našly v koutě pokojíčku velkou díru, kterou každý večer žaludy propadávaly do dutého kmene dubu a pomalu se kutálely do pokoje k myšičce. Obě si oddechly, že konečně tu zvláštní záhadu vyřešily. Teď už zbývalo jen vymyslet, co s tím udělat, aby se Zrzečce neztrácely zásoby na zimu a aby myška nebyla každé ráno v posteli zavalená hromadou žaludů.

Ale pro tak chytré hlavičky, které myška s veverkou zcela jistě měly, to nebyl žádný problém. Díru v podlaze u Zrzečky zkusily ucpat čerstvým mechem a hned bylo vše v pořádku.

Nakonec byly ještě vděčné té díře u veverky v pokojíčku. Vždyť díky ní se spolu vlastně seznámily a jejich původně náhodné setkání se postupem času začalo měnit na opravdové přátelství. A najít opravdového přítele je skoro stejně tak vzácné jako najít skutečný poklad.

Nový soused

Z veverky Zrzečky a z myšky Amálky se staly dvě nerozlučné kamarádky. Společně sháněly na zimu své zásoby, chodily na procházky, hrály si na schovávanou, na honěnou, a dokonce se spolu snažily naučit se trochu počítat a napsat do písku alespoň nějaké to písmenko.

Jednou byly domluvené, že se sejdou u kmene dubu a půjdou si užít krásné odpoledne k lesnímu potůčku. Jenže, když se setkaly, poznala myška Amálka, že z toho plánu na krásné odpoledne asi nic nebude. Veverka Zrzečka vypadala nešťastně.

Amálka se hned zeptala: „Zrzečko, co se ti stalo? Vypadáš hrozně moc utrápeně.“

A veverka se jí snažila odpovědět, ale nějak se jí to nedařilo. Sípavě šeptala a bylo jí špatně rozumět: „Amálko, asi jsem spolkla s oříškem i kousek skořápky a ten se mi zapíchnul do krčku. Teď mě to tam tak strašně bolí, že nemohu ani pořádně mluvit a polykat.“

Myška Amálka se polekala: „Á je, zle je. To chce doktora.“ A bez dlouhého rozmýšlení se rozběhla do lesa shánět datla - lékaře stromů a zvířátek. Nakonec ho našla na jednom starém smrku, jak z kmene stromu vyzobává larvy nějakého dřevožroutského brouka.

Datel se nenechal dlouho prosit a hned se rozletěl pomoci veverce s jejím trápením. Přiletěl právě včas ke starému dubu. Zrzečce se totiž tolik přitížilo, že se už nemohla ani pořádně nadechnout a kdyby Amálka nezavolala na pomoc odborníka, určitě by to s ní špatně dopadlo.

Ale naštěstí datel věděl, jak se poskytuje první pomoc a veverce vcukuletu svým šikovným zobáčkem vytáhl z krčku ostrý kousek skořápky, který se jí tam tak nešťastně zapíchnul, že kdoví, jak by to nakonec bez datla dopadlo.

Než Amálka stihla k dubu doběhnout, byla už Zrzečka zase usměvavá, a přesto že měla trochu poškrábaný krček, zářila štěstím, že může dýchat, mluvit i polykat. Obě dvě datlovi z celého srdce poděkovaly a ptaly se ho, zda se mu mohou nějak odvděčit.

Ten se jen usmál a řekl, že rád pomohl. Potom se ale zadíval na starý dub a pronesl: „Jak se tak koukám na ten dub, vůbec by mu neuškodila má starostlivá péče. A kdybych tu mohl s vámi bydlet, byl bych moc rád.“

A protože starý dub byl opravdu velký a určitě by se mu nějaká ta odborná péče občas hodila, přikývly souhlasně jak Zrzečka, tak i Amálka datlovi, že je tu dost místa i pro něj.

A tak dub získal dalšího obyvatele – datla Rudolfa. A veverka s myškou nikdy nelitovali, že se datel přistěhoval do jejich stromu, protože lepšího a příjemnějšího souseda si snad ani nemohli přát.

Zimní období

Nastala zima a v ní začaly i třeskuté mrazy. Tento rok byly dokonce tolik silné, že při velkém větru to ve starém dubu tak praskalo, že se Zrzečka s Amálkou bály, aby se jim jejich domov celý nerozlomil vejpůl. Ale protože měly své pokojíčky pěkně vystlané suchým listím, měkkým mechem a voňavou trávou, zahřívaly teplem svých pelíšků ten starý dub tak, že ho nakonec ani silný mráz nezlomil.

Jejich soused datel prohlížel každou volnou chvilku, kdy se trochu oteplilo, dub zvenčí a kontroloval, zda je v pořádku a zda nepotřebuje někde jeho pomoc. Snad i proto přečkal ten starý strom celkem dobře letošní krutou zimu a na jaře se mohl zase zazelenat.

Zimní období je pro zvířátka vždy úplně jiné než to letní. Když je venku mráz a sníh, shání se těžko něco na zub. Proto si myška i veverka nanosily do svých spižíren dostatek zásob, aby přes zimu nehladověly. Obě měly také najednou hustší kožíšek – to, aby nezmrzly a hodně času trávily spánkem – to, aby zbytečně neplýtvaly energií, a přitom ještě načerpaly sílu do dalších dnů.

Pokud nespaly a venku bylo pro ně přijatelné počasí, domlouvaly se na krátké návštěvy nebo procházky, aby jim ta zima rychleji utekla. Jak se jim teď hodil ten otvor z horního veverčina pokojíku do dolního myšího domečku, kterým se kdysi kutálely žaludy. Teď si z něj udělaly takový jednoduchý telefon na rychlé dorozumívání.

A pokud chtěly k sobě na návštěvu pozvat i datla, stačilo jen zaťukat domluvené znamení na kmen stromu. Datel slyšel všechno a sám jim ťukáním odpovídal. Dokázal vyťukat celé zprávy, kterým ale Zrzečka s Amálkou nejprve vůbec nerozuměly. Ale datel Rudolf jim postupně vysvětloval, co které ťukání znamená, aby se mohli všichni rychle spolu na něčem domluvit i na dálku.

Proto nebyla letošní zima i přes ty velké mrazy pro obyvatele starého dubu tak zlá a dlouhá jak jindy. Čas trávený s těmi, které máme rádi, rychle utíká a když nás jejich láska hřeje u srdíčka, najednou se zdá i celý svět hezčí a teplejší, ačkoliv venku mrzne.

A protože veverka Zrzečka trávila spoustu času s myší kamarádkou Amálkou, a protože jim datel Rudolf k tomu dělal milou společnost, bylo našim třem kamarádům tak pěkně, jako by už pomalu mělo začít jaro. Starý dub se stal pro své obyvatele tím nejhezčím místem na světě.

Jarní probouzení

Konečně začalo jaro, louky se zazelenaly, sněženky vystrčily ze země své hlavinky a všechno se radovalo z probouzejícího se sluníčka. I starý dub si oblékl nové jarní šaty. Byly celé jasně zelené. To mladé listy dávaly dubu svěžest a krásu.

A v koruně dubu se probudil celý ptačí orchestr. Od rána do večera zněl z větví ptačí zpěv, švitoření, čimčarání a cvrlikání. A co bylo toho poletování mezi větvičkami, stavění hnízd a radostné trylkování těch malých zpěváčků.

I veverka Zrzečka pobíhala vesele po okolí, skotačila po stromech a bylo jí moc divné, že v tom radostném probouzení přírody bývá myška Amálka tak často zalezlá ve svém myším doupěti. Vždyť venku bylo najednou tak krásně. Zima se už nadobro rozloučila s obyvateli starého dubu a odešla zase do jiných krajů.

Zrzečka se začala obávat toho, aby snad náhodou Amálka neonemocněla nějakou zvláštní nemocí. Proto se rozhodla, že zaťuká na dveře jejího domečku a zeptá se své kamarádky, jestli se něco nestalo a jestli se Amálka cítí dobře anebo zda ji něco netrápí.

Když myška Amálka otevřela dveře svého obydlí a uviděla Zrzečku, byla potěšena její návštěvou. A když se jí potom veverka zeptala, zda je v pořádku, usmála se a odpověděla, že ano. Zrzečka na ni nevěřícně koukala, a tak musela myška s pravdou ven. Řekla jen: „Víš, Zrzečko, já se cítím dobře, jen jsem trochu unavená, protože se mi brzy narodí malá myší miminka. Proto více odpočívám, abych na to načerpala co nejvíce sil.“

Veverka byla překvapená a potom myšku Amálku objala a ujistila jí, že pokud bude potřebovat, ráda jí pomůže s tou její malou myší drobotinou. A hned se začala myšičce svěřovat s takovým malým veverčím tajemstvím – že už pár dní jí nadbíhá veverčák, co bydlí na nedalekém smrku. Prozradila Amálce, že ji dokonce pozval na rande. Zrzečce se celkem líbí, ale nejprve ho chce dobře poznat, aby věděla, že to bude jednou opravdu hodný táta pro jejich veverčata.

Obě kamarádky se rozesmály a už se pomalu začínaly těšit na dobu, kdy jejich veverčátka a myšátka si budou kolem starého dubu hrát na honěnou a na schovávanou. Vzpomněly si na ten den, kdy se spolu seznámily a kdy začalo jejich krásné přátelství. Možná si v duchu říkaly, že třeba jejich děti budou mít také jednou takové štěstí, aby mohly poznat opravdové přátele a až vyrostou, najdou snad také takový bezpečný domov, jak ho ony nalezly právě u tohoto starého dubu.

A starý dub? Ten se jen usmíval a říkal si, co už za svůj život viděl takových veselých veverek, myšiček, ptáčků, zajíčků a lištiček, pro které se stal milým domovem. Doufal, že i přes své stáří bude moci ještě dlouho poskytovat ochranu těmto malým přátelům, díky kterým mohl být jeho život tak pestrý a radostný.

Hopíkovo vánoční přání

Na kraji lesa za stříbrným smrčkem byla stará králičí nora. Ještě nedávno se zdála být opuštěná, ale dnes by v ní pozorné oko myslivce spatřilo každou chvíli nějaký pohyb. Před pár dny se tam totiž nastěhoval mladý králíček Hopík.

Jméno Hopík dostal od svých rodičů proto, že byl ze všech svých sourozenců nejdivočejší a nejhopsavější. Když vyrostl, trochu se uklidnil a přestal tolik hopsat, ale to jméno mu už zůstalo. A protože každý dospělý divoký králík musí opustit svou noru a rodiče, aby si mohl založit vlastní rodinku, nastěhoval se Hopík do té staré opuštěné nory. Ale stačilo, aby v ní upravil podzemní cestičky, vyspravil a zateplil komůrky a měl z ní úplně výstavní domeček. Teď už zbývalo jen jediné – najít si nějakou králičí slečnu k založení rodinky.

A to byl velký problém. Buď byl Hopík moc vybíravý, anebo zkrátka neměl štěstí, a tak zatím bydlel ve své noře stále sám. Nejdříve mu to nevadilo, ale čím více se blížily Vánoce, tím více se cítil osamělý a toužil po nějaké té spřízněné králičí dušičce.

Proto se rozhodl, že napíše dopis Ježíškovi. Našel si kousek papíru a smrkovou větvičkou namočenou do jílu na něj napsal, že by letos místo vánočního stromečku a dárků raději u sebe uvítal nějakou tu králičí holku. Aby nebyl tak sám, aby se s ním někdo smál a aby ho někdo přes tu zimu hřál.

Svůj dopis pověsil na nejvyšší větev stříbrného smrčku, na kterou dosáhnul a doufal, že ho Ježíšek uvidí, až poletí kolem.

Hopíkův dopis z té smrkové větvičky brzy zmizel. Králíček se proto hned začal těšit na Štědrý den. Vždyť po celý rok byl hodný, doma pomáhal, a i k ostatním zvířátkům se snažil chovat co nejlépe. Tak proč by nemohl věřit tomu, že mu Ježíšek splní jeho vánoční přání?

Když konečně nastal Štědrý den, byl Hopík už od rána celý nervózní a nedočkavý. Vůbec si nedovedl představit jakým způsobem mu chce Ježíšek to vánoční přání vyplnit. Nevěděl, jestli má tu svou králičí slečnu hledat pod stromečkem s dárky a nebo k němu přihopsá z lesa s mašlí pod krčkem..

Nakonec ale nad tím mávnul pacičkou. Je to vlastně jedno, jestli k němu přihopsá nebo přiletí. Vždyť hlavní věc je ta, že už nebude sám, ale že na všechno budou dva. Na radost a na smích, i na pár věcí zlých, ale když jsou na vše dva, žije se líp.

Chroustalčino překvapení

Z druhé strany stříbrného smrčku na Štědrý den přihopsala Chroustalka a obdivovala ten krásně rostlý stromeček. Říkala si: „To je určitě ten nejkrásnější smrček, jaký jsem kdy viděla, a proto si zaslouží, abych ho ozdobila jako vánoční stromeček.“

Chroustalka bydlela v nedaleké králičí noře se svými rodiči a chtěla jim připravit na dnešní slavnostní den velké překvapení. Rozhodla se ozdobit nějaký krásný smrček jako vánoční stromeček. Měla už připravené mrkvičky, jablíčka, šišky, oříšky, žaludy a chtěla je pověsit na ten stromeček jako dárečky pro divoké králíčky, veverky i myšičky.

Když už měla své překvapení skoro hotové a chystala se uvázat na tu nejvyšší větvičku, na kterou dosáhla, obrovskou červenou mašli, objevil se náhle před ní králíček Hopík. Chroustalka byla trochu zaskočená, ale když ten cizí králík před ní začal radostně hopsat, tak se až polekala. Vůbec nechápala, proč se tolik raduje a proč na ní může oči nechat.

Hopík byl šťastný, splnilo se mu jeho vánoční přání a teď stálo před ním – krásná králičí slečna u nejhezčího vánočního stromečku. Nejdříve ji pozdravil, jak se sluší a patří a potom se jí zeptal na její jméno.

Chroustalka se rychle vzpamatovala z toho překvapení. Řekla Hopíkovi, že ji zaskočil svým náhlým zjevením, ale jinak ji moc těší, že ho poznala. Dál pak pokračovala: „Já se jmenuji Chroustalka. Vím, je to zvláštní jméno, ale odmalička jsem všechno pečlivě okusovala a chroustala, proto mne tak pojmenovali.“

Hopík se Chroustalce také představil a na oplátku jí vysvětlil, proč se jmenuje tak, jak se jmenuje. Řekl jí, že má za tím krásně ozdobeným stromečkem svůj nový domeček a že si moc přeje v něm nebydlet sám.

Chroustalka se při těch slovech trochu začervenala (teda spíše jí zrůžověly tvářičky), protože se jí Hopík moc líbil a byl jí sympatický. A tak nebylo divu, že od něj přijala pozvání na čaj ze sladkého jetelíčku a mateřídoušky.

Večer, když se sešla kolem ozdobeného stromečku zvířátka, aby si popřála šťastné Vánoce, stáli už Hopík s Chroustalkou vedle sebe, usmívali se na celý svět a jejich očka radostně zářila skoro stejně krásně jako oči dětí, které si ten večer ve svých domovech rozbalovaly vánoční dárky, co jim přinesl Ježíšek.

Jak smrček onemocněl

Ještě než začalo jaro nastěhovala se Chroustalka k Hopíkovi do jeho parádně upravené nory. Pěkně se jim tu žilo. Chroustalka jejich společné bydleníčko dozdobila sušeným kvítím a hned měli krásný a útulný domov.

Jednou ráno přišel Hopík do kuchyňky, kde už Chroustalka chystala pro oba snídani z čerstvého jetelíčku a zamyšleně povídá: „Teď jsem byl venku a ten náš stříbrný smrček se mi ale vůbec nelíbí. Na spodních větvičkách má úplně suché a tmavé jehličí. Vypadá to, jako by onemocněl.“

Chroustalka se starostlivě podívala na svého milého králíčka a řekla: „To by bylo, kdyby se nám smrček rozstonal. Vždyť jeho husté větvičky chrání náš domeček před různým nebezpečím. Kdybychom o něj přišli, můžeme si jít hledat nový domov.“

Celé dopoledne byli oba králíčci posmutnělí a přemýšleli, co a jak udělat, aby mohli navrátit jejich stříbrnému smrčku zdraví. Vypadal totiž opravdu špatně a nemocně.

Odpoledne si zaskočila Chroustalka na návštěvu ke svým rodičům a když se vrátila, byla veselejší a hned si věděla rady: „Hopíku, musíme k nám zavolat datla. Ten prý rozumí řeči stromů a umí poznat, co koho trápí a dokonce umí i léčit jejich nemoc. Alespoň takto mi to říkala maminka.“

Hopík si radostně povyskočil. „Máš pravdu, o datlovi jsem také už leccos slyšel a dokonce vím, kde bydlí. Ještě dnes za ním zaskočím, abych ho poprosil o pomoc.“

Než nastal večer stál u stříbrného smrčku i sám datel a pozorně si ho prohlížel. Potom se obrátil na králíčky a řekl: „Jestliže budete dělat, co vám řeknu, stromeček zachráníte. Ale musíte být opravdu pečliví. Tento smrček stůně – má sypavku. To je nemoc při které strom postupně ztrácí jehličí. Pokud ho chcete vyléčit, musíte mu pravidelně kontrolovat větvičky a ty, které mají suché jehličí, okamžitě odkousnout a odnést co nejdále od toho stromku. Pak se uzdraví.“

Hopík a Chroustalka dělali, co jim datel poradil. A opravdu s jejich starostlivou péčí se stříbrný smrček začal uzdravovat a za chvilku vypadal zase jako dříve.

Oba králíčci si oddechli. Vždyť tento smrček byl na začátku jejich seznámení. Stál vedle nich i při oslavě prvních společných Vánoc, kdy se poprvé drželi za pacičky a byl svědkem celého příběhu jejich známosti. Nechtěli o něj přijít, a navíc jim hustým porostem svých větviček poskytoval úkryt a ochranu před okolním světem. Tento vzácný stromek byl nepostradatelnou součástí jejich domova.

Šťastná rodinka

Nedlouho po těch starostech se smrčkem si začal Hopík všímat, jak se jeho Chroustalka mění. Byla taková jakoby trošku baculatější a její kožíšek se už neleskl tak jako dříve. Dokonce se zdálo jako by byl místy potrhaný.

Jednou se jí zeptal: „Chroustalko, není ti nic? Neonemocníš mi taky jako náš stromeček? Vypadáš poslední dobou jinak a také se i jinak chováš. Začínám mít o tebe obavy.“

Chroustalka se na Hopíka usmála a řekla: „Neboj se, Hopíku, já nejsem nemocná. Jenom se už připravuji na to, že brzy budeme mít rodinku. Můj kožíšek nevypadá tak pěkně, protože si z něj musím vytrhávat svou srst na to, abych vytvořila pro malé králíčky hodně teplé hnízdečko. Ale to nevadí. Až trochu povyrostou, bude můj kožíšek zase tak krásný jako dřív. Ale i ty bys mi mohl pomoci. Můžeš se mnou vystlat pro ně komůrku voňavým senem, aby se těm malým králíčkům u nás líbilo.“

Hopík byl nadšený. Pomáhal Chroustalce, jak jen mohl a už se nemohl dočkat, až z něj bude králičí táta. Věděl, že s malými králíčky nejdříve moc zábavy nebude, protože budou moc maličcí, nejprve budou holá bez kožíšku a nebudou vidět, ale to nevadí. Za chvilku jim naroste pěkná srst, očička se otevřou a on bude mít domeček plný malých hopsavých nezbedů.

Těšil se, jak je bude moci vychovávat, bude je učit dávat pozor na nebezpečí, ukáže jim, která travička je nejchutnější a kterou radši ani neochutnávat a jak si s Chroustalkou užijí těch jejich her a lumpáren.

A také se těšil na to, že až večer ta droboť usne, bude se moci přitulit ke své Chroustalce a bude jí moci říct, jak moc ji má rád a že kdyby pro ni měl vymýšlet jméno on, dal by jí určitě místo „Chroustalka“ jméno „Dáreček“. Vždyť si ji vyprosil od Ježíška, napsal si o ni dokonce v dopise, a nakonec ji dostal pod stromeček.

Ale věděl, že Chroustalka se na něj jen usměje a řekne mu, že to není pravda, že k tomu stromečku přišla sama od sebe a chtěla ho nazdobit i pro ostatní zvířátka, aby si udělaly krásné Vánoce. Ale pak určitě dodá, že je stejně parádní, že tam přišel i Hopík, chytil si ji za pacičku a už nepustil.

Jenže ať si Chroustalka říká, co chce, Hopík si byl stoprocentně jistý, že v tom jejich seznámení má prsty i Ježíšek a že je od něj moc hezké, že se snaží splnit vánoční přání nejen lidem, ale i zvířátkům.

Stříbrný smrček

V lese stojí krásný smrček,

stříbro zdobí jeho krček.

Ve svých šiškách zlato skrývá,

tím jsou jeho jádra živá.

Chrání domov ptactvu, zvěři,

dává úkryt, když se šeří.

Jeho větve vítr houpá,

v jeho stínu sova kouká.

V kořenech chystá pelíšky

pro lišky, myšky, zajíčky.

Hrdě zvedá svoji špičku

při slunci i při měsíčku.

Stříbrný smrček – to je pán,

hotový lesní elegán.

Tři kamarádi

U dřevěného plotu stál starý lískový keř. Na podzim sice míval už jen pár drobných lískových oříšků, ale přesto byl stále plný života. V jeho větvích si našlo domov hejno vrabců. A ti tam celý den švitořili, čimčarali, vesele poskakovali a tropili neplechu.

Z celého toho hejna vrabců bylo vždy nejvíce slyšet a vidět při různých lumpárnách vrabečky Staníka, Lubíka a Edíka. Byli to tři nerozluční kamarádi, a i když byl každý z nich úplně jiný, výborně si rozuměli.

Vrabec Staník byl z nich nejstarší a tím pádem i nejzkušenější. Oba mladší vrabečky neustále poučoval, vychovával a varoval před nebezpečím. Zároveň z nich byl i nejnápaditější, co se týkalo vymýšlení různých rošťáren a Lubík s Edíkem měli Staníka strašně moc rádi, protože se s ním nikdy nenudili.

Lubík byl z těch tří vrabečků největší. To bylo asi kvůli tomu, že pořád někde něco uzobával, ochutnával a bez malé svačinky neudělal ani krok (teda spíše vrabčí skok). Ale jinak byl moc prima kamarád a samozřejmě se vždycky rád o vše podělil – i o tu svou svačinku.

Vrabeček Edík z nich byl nejmenší a nejčipernější. Od rána do večera poskakoval po všech větvičkách, zobáček se mu čimčaráním nezastavil a bylo ho všude plno. Jeho maminka tvrdila, že Edík hopsal už i ve vajíčku, když na něm seděla v teplém hnízdečku.

Všichni tři kamarádi každé ráno přivítali sluníčko svým „čimčarára čim“, společně se bohatě nasnídali (protože nedaleko jejich keře stála pekárna a u jejího vchodu bylo stále dost drobečků od rohlíků, housek i koláčků, které si tam cestou do školy nakupovaly děti a hned je i chroupaly, a přitom drobily na chodník) a potom si vrabečci celý den jen hráli, poskakovali a vymýšleli různé nezbednosti.

Jediné, před čím se museli mít na pozoru, bylo nebezpečí v podobě sousedovic kocoura. Ten tu totiž často obcházel kolem lískového keře a dělal si zálusk na svačinku – malého vrabečka. Naštěstí byl kocour už starý a celkem pomalý, takže se mu většinou nepodařilo chytit nějakého ptáčka do svých spárů.

Ale jinak byl pro naše vrabečky jejich keř tím nejkrásnějším místem na světě. Mohli se tu radostně vydovádět, zaskotačit si anebo se tu schovat před nepříznivým počasím. Cítili se tu moc dobře, protože se jim těch pár větví lískového keře stalo bezpečným domovem.

Nebezpečný kocour

Jednoho dne si vrabečci hráli na schovávanou. Staník pikal jako první a Lubík s Edou se mu schovávali. Tato hra byla u nich velmi oblíbená, protože dokázali vynalézat stále nová a nová místečka ke schovávání a ten, kdo je hledal, to vůbec neměl lehké, když pátral po jejich úkrytu.

Vrabeček, který zrovna pikal u lískového keře, si zakrýval křidélky očka a čimčaral tuto říkanku:

„Čimčarára čim, čim, čim,

čím tě vrabče potěším?

Honem schovej peříčka,

dám ti za to zrníčka.“

Zrovna, když pikal Edík, stalo se hrozné neštěstí. Vrabci si v zápalu hry vůbec nevšimli, že je už nějakou chvíli pozoruje ze stínu u plotu ten starý kocour ze sousedství. A když si Edík zakryl očka křidélky, aby odříkal „čimčarára čim, čim, čim..“, kocour po něm skočil.

Štěstím v neštěstí bylo to, že Edík nevydržel ani při pikání v klidu a stále poskakoval. Proto ho kocour nestiskl svými ostrými zuby pod krčkem, ale jen za křidélko.

Edík se strašně polekal, plácal volným křidélkem, poskakoval kolem kocoura a marně se snažil uvolnit své druhé křidélko ze sevření jeho zubů.

Ještě, že měl tak skvělé kamarády Staníka a Lubíka. Oba vrabečci měli sice z kocoura strach, ale nenechali svého kamaráda ve štychu. Okamžitě k němu přilétli a snažili se klovnout kocoura přímo do čumáku. Tam je to totiž hodně bolestivé. A podařilo se jim svým rychlým útokem kocoura tolik překvapit, že na chvilku povolil sevření Edíka a pustil jeho křidélko.

Vrabeček toho hned využil. S ustrašeným čimčaráním vzlétl na lískový keř, kam na něj kocour nemohl. A Staník s Lubíkem ho rychle následovali. Potom z bezpečného úkrytu v lískovém keři sledovali, jak starý kocour vztekle seká ocasem a vrací se zpět do stínu číhat na jiného nepozorného vrabečka.

Všichni tři kamarádi si opravdu ulehčeně oddechli. Jenom Edík si smutně prohlížel své poraněné křidélko. Vůbec dobře nevypadalo a ostatní vrabci se divili tomu, že s ním vůbec dokázal vzlétnout, a tak uniknout zlému kocourovi.

Poraněné křidélko

Edíkovo křidélko vypadalo dost špatně. Zlomené sice asi nebylo, ale nalomené to možná ano. A hlavně bylo celé rozbolavělé od těch ostrých kocouřích zubů.

Staník s Lubíkem přinesli Edíkovi v zobáčcích čerstvou vodu, aby mu pomohli omýt krev z peříček na křidélku. Pak se snažili co nejlépe rány očistit a přinesli jitrocelové listy, aby jimi obvázali zraněné křidélko. Jitrocelové listy mají totiž skoro až kouzelnou moc při hojení bolístek.

Edík vypadal nešťastně. Už ani nehopsal a neposkakoval. Ale Staník s Lubíkem ho utěšovali. Staník mu povídá: „Edíku, hlavně že jsi v pořádku. A o nic jiného se nestarej. Zůstaneš tady v bezpečí lískového keře a my ti sem budeme nosit potravu a starat se o tebe, aby ses brzy uzdravil.“

Vrabečkovi bylo dojetím až do pláče, děkoval kamarádům, protože bez jejich pomoci by to s ním asi špatně dopadlo.

Celý týden se Staník s Lubíkem pečlivě starali o svého kamaráda. Nosili mu dostatek zrníček, drobečků, občas nějakou tu mušičku a do mističky z lístečku čerstvou vodičku. Edíka krom té starostlivé péče hřála u srdíčka i radost z toho, že má tak skvělé přátele. Ale ani týden nestačil na zahojení ran a na to, aby vrabeček mohl znovu létat.

Staník s Lubíkem utěšovali Edíka, že to nevadí, že prostě potřebuje na uzdravení více času a že oni se o něj budou dál moc rádi starat. Po dalším týdnu zkusil Edík zase vzlétnout a už mu to šlo. Sice se ještě nemohl pustit do nějakých krkolomných vrabčích leteckých akrobacií, ale na dolétnutí na snídani k pekárně mu to bohatě stačilo.

Vrabeček byl šťastný. Začala se mu zase vracet jeho veselá nálada, ale už nebyl tak rozhopsaný a rozdivočelý. Díky této příhodě se trochu zklidnil a naučil se více přemýšlet. Byl moc vděčný svým kamarádům za jejich péči a přál si, aby jim mohl jednou jejich starostlivost oplatit.

Jako poděkování jim složil krátkou písničku:

„Čimčarára čim, čim, čim,

že jsi přítel, dobře vím,

ze zlata máš srdíčko,

na něm lesklé peříčko.“

(melodie „Kalamajka mik, mik mik“)

Kocourovo trápení

Zdálo se, jako by se vše vrátilo do starých kolejí. Sluníčko na celý svět zas vesele svítilo a z lískového keře se od rána do večera ozývalo to známé vrabčí „čimčarára čim“.

Vrabci Staník, Lubík a Edík poletovali a poskakovali kolem toho radostného dění ve vrabčí kolonii, ale už to nebylo takové bezstarostné živoření, co dříve. Všichni tři kamarádi se od té příhody s kocourem změnili. Zase si spolu hráli a dováděli, ale nepodnikali už takové lumpárny a rošťárny. Naopak, snažili se být užiteční a kde se dalo někomu pomoci, tam rádi ochotně přiložili ruku k dílu.

Jednoho dne se zeptal Edík svých kamarádů: „Všimli jste si, že sem sousedovic kocour už vůbec nechodí? Včera jsem letěl kolem jejich dvorečku a viděl jsem ho, jak leží na zápraží a tvářil se dost nešťastně.“

Staník řekl: „Já ho přes plot sleduji už delší dobu. Ten kocour tráví celé dny na stejném místě a když má někam popojít, chodí jen po třech tlapkách. Řekl bych, že se mu s tou čtvrtou něco stalo a teď na ni nemůže stoupnout.“

Lubík se přidal do řeči s vrabečky: „Ale kluci, nějaký kocour nás nemusí zajímat. Vždyť tebe, Edíku, chtěl dokonce slupnout jako malinu. Tak co je nám do jeho trápení?“

Vrabečci chvilku přestali štěbetat a potom zase začal Edík: „Já vím, ale když mě bylo zle, měl jsem vás a vy jste se o mne postarali. Jenže ten starý kocour je takový mrzout, že nemá vůbec nikoho, kdo by mu pomohl.“

Staník s Lubíkem se zamysleli. Edík měl vlastně pravdu. A najednou jim bylo toho kocoura líto, i když si to vlastně ani nezasloužil.

Staník nakonec pípl: „Dobrá, tak víte co? Já poletím k sousedům na průzkum a zjistím, co a jak je s tím kocourem.“ Po té řeči odletěl.

Lubík s Edíkem trpělivě čekali na jedné z lískových větviček, až se Staník vrátí a poví jim, co zjistil. Staník byl za chvilku zpátky. Začal štěbetat: „Měl jsem štěstí. Kocour právě spí a tu bolavou tlapku má natočenou spodní stranou nahoru. Nenápadně jsem přiletěl blíž a všiml jsem si, že je celá oteklá. Vypadá to, že má do ní něco zapíchnutého, a proto na ni nemůže stoupnout.“

Ten večer byli vrabečci před usnutím nezvykle potichu a každý z nich měl hlavičku plnou myšlenek o tom, zda by náhodou nebylo správné pokusit se pomoci i tomu kocourovi, který se k nim nikdy pěkně nechoval.

Pomoc v pravý čas

Kocourovi opravdu dobře nebylo. Tlapka ho bolela už pár dní a zdálo se, že ta bolest je čím dál větší. Nejprve na ni mohl alespoň zlehka našlapovat, ale teď jí nemohl na zem ani postavit. Celá mu natekla a něco uvnitř ho tak bodalo, že kdyby kocour uměl plakat, plakal by tou bolestí.

A proto když se před ním jednoho dne objevili tři malí vrabčáci, vůbec ho to nepřekvapilo a už vůbec by ho nenapadlo, po nich skočit. Hlad sice měl, ale nedovedl si představit, že by se mohl svou bolavou pacičkou dotknout země a odrazit se ke skoku.

Vrabci Staník, Lubík a Edík brzy poznali, jak zle na tom kocour je, protože žádný normální a zdravý kocour nezůstane klidně ležet, když se před ním promenáduje nějaký opeřenec. Snad proto se nebáli a přiblížili se ještě více ke kocourovi.

Jeho tlapka byla tolik nateklá a snad aby ho tak nebolela, měl ji položenou před sebou směrem nahoru. Vrabečci si troufali čím dál blíž, až si ji mohli dobře prohlédnout. A opravdu, uprostřed té oteklé tlapky trčela špička něčeho ostrého. Byl to asi nějaký velký trn, kterému se nechtělo ven.

Staník byl ze svých kamarádů nejkurážnější a přiblížil se až na dosah kocouřích zubů i drápů. Ale kocour nic neudělal. Jen se smutně zadíval na malého vrabečka. Proto si Lubík dodal odvahy, přihopsal k jeho tlapce a bleskurychle svým zobáčkem uchopil konec té špičky trnu, aby ji trhnutím vytáhnul ven.

Kocour bolestivě mňoukl a hned si lízal bolavou tlapku. Bylo na ní pár kapiček krve, ale to bylo dobře, aby se rána zbavila nečistot. Pak vrabci rychle odlétli, ale jen proto, aby byli za chvilku zpátky s jitrocelovými listy. Kocour se jen díval, jak mu je přiložili na ránu po trnu. Pak odlétli.

Druhý den bylo vidět, že se kocour snaží popocházet na tom zápraží, kde předtím jen ležel. Celkem se mu to dařilo. Sice ještě na tu bolavou tlapičku trochu pokulhával, ale už si krásně došel ke své mističce, kde míval občas nachystané mléko nebo nějaké zbytky jídla.

Staník, Lubík i Edík vesele poskakovali za plotem a měli radost z toho, že snad udělali dobrý skutek. Teď je z toho hřál krásný pocit u srdíčka.

A kocour? Za pár dní byl zase v pořádku. Ale už nikdy se nevypravil k lískovému keři číhat na nějaké vrabečky. Byl jim vděčný za jejich pomoc, a protože neuměl rozpoznat Staníka, Lubíka a Edíka od ostatních, nikdy v životě se už nepokusil chytit žádného vrabečka.

Čapí hnízdo

Ve vesnici stál starý kostel s vysokou věží. Byl zcela opuštěný a pomalu chátral. Ale každý, kdo šel kolem, se na něj rád zadíval. Tedy spíše na jeho věž, na které bylo obrovské čapí hnízdo. Přes zimu bývalo sice prázdné, ale na jaře se do něj vracel párek čápů, kteří v něm přes léto hnízdili.

I letos bylo čapí hnízdo plné života, i když jaro teprve nastávalo. Čápi se tentokráte vrátili z teplých krajů předčasně a hned začali hnízdit. Ve snůšce měli čtyři vejce a poctivě se střídali v zahřívání svých ještě nevylíhnutých potomků.

Lidé z vesnice byli na své čápy patřičně pyšní. A protože sem přilétal stále stejný pár čápů, dostali od místních i svá jména – čáp Pepík a čápice Lojzička. Jejich radostné klapání zobáků se rozléhalo po celé vesnici a všichni se už těšili na tu chvíli, kdy z jejich hnízda začnou vykukovat malé opeřené hlavičky.

Nejvíce nedočkavé byly děti. Ty rády pozorovali veškeré dění v čapím hnízdě, a hlavně kluci spolu uzavírali sázky, kolik čápat tentokrát z hnízda vyletí.

Každé jaro při vyhlížení čápů vracejících se z těch dalekých teplých zemí za mořem, zpívaly děti písničku o čápovi, který k nim přilétá na kostelní věž a s každým se vítá klapotem svého zobáku:

Přilétl k nám na věž čáp,

vítal jaro klapy, klap,

na svých křídlech nesl klíč,

jmenoval se petrklíč.

(melodie „Kalamajka mik, mik, mik)

Volný pád

Netrvalo dlouho a z vajíček v čapím hnízdě se vylíhla krásná čápata. Čáp Pepík s čápicí Lojzičkou se spolu střídali v krmení a hlídání svých ptáčat. Zatímco jeden střežil bezpečí svých dětí, druhý sháněl potravu.

Malá čápata potřebují první týden krmit každou hodinu, jinak se čile ozývají klapotem svých zobáčků a žádají své ptačí rodiče o potravu. Ale když trochu povyrostou, vydrží bez potravy delší dobu, protože dokáží spořádat najednou i větší sousta.

Z hnízda na kostelní věži vykukovaly už čtyři malé zvědavé hlavičky. Zatím byly jen slabě ochmýřené, ale jejich zobáčky šmejdily po všem, co bylo v jejich dosahu. Čápátka se dokonce pokoušela postavit na vlastní nožky, aby toho mohla více vidět při vykukování z jejich bezpečného domova.

Snad možná proto anebo snad proto, že se ta ptáčata také trochu pošťuchovala (stejně tak, jak to občas dělávají malé děti), se stalo hrozné neštěstí. To nejmenší čápátko se najednou ocitlo moc blízko okraje hnízda, a protože zrovna stálo na svých ještě hodně vratkých nožkách, a protože ho možná „omylem“ postrčilo nějaké větší silnější čápátko, stalo se to, co se stát nemělo. Čapí mládě vypadlo z hnízda.

Nejprve zůstalo viset za nožku z kostelní římsy a pak z té vysoké věže spadlo až na zem. Tam zůstalo bez hnutí ležet a vůbec nereagovalo na splašený klapot zobáků svých rodičů a sourozenců.

Kdoví, jak by to všechno dopadlo, kdyby se zrovna tou cestou kolem kostela nevracely domů ze školy dvě děti – Adámek a Anička. Ale protože si děti tudy krátily cestu k domovu, našly malé čápátko, jak leží na zemi a je celé polámané. Vůbec na nic nečekaly a rozběhly se domů pro pomoc.

Jejich tatínek byl myslivec a věděl, jak se postarat o poraněného ptáčka. Malý čáp byl dost polámaný, ale žil, a to bylo hlavní. Tatínek ukázal dětem, jak opatrně zacházet s takto zraněným tvorečkem. Pak mu připravili doma teplý pelíšek a snažili se každou chvilku dostat do jeho zobáčku trochu vody a nějakou potravu.

A i když to zpočátku nevypadalo moc nadějně, začal se malý čapí pacient pomalu uzdravovat ze svého zranění. A protože se velmi brzy stal nedílnou součástí této lidské rodinky, začali mu říkat Olda.

Čáp Olda

Čas běžel jako voda a z malého čápátka se stával mladý čáp. Všechny jeho bolístky se dobře zhojily díky starostlivé péči všech členů myslivcovy rodinky. Jediné, co mohlo připomenout tu strašnou nehodu, bylo to, že čáp Olda při chůzi na svých ohromně dlouhých nohách, kulhal.

Myslivec s ním byl dokonce u veterináře, ale ani ten nedokázal říct, zda se Olda svého kulhání dokáže zbavit. Každopádně moc chválil Aničku i Adámka za jejich vzorné ošetřování čapího pacienta. Věděl, že je to zásluha hlavně dětí, že čáp Olda dnes tak vesele běhá po světě. To jejich starost, péče a především láska, vrátila malého opeřenečka zpátky do života.

Čáp Olda už dávno nebyl to malé pískle, které si kdysi přinesli domů. Byl čím dál větší a když v chodbě roztáhnul svá křídla, nedalo se tudy ani projít. Proto tatínek řekl: „Tak, děti, Oldu jsme vypiplali z toho nejhoršího, ale teď potřebuje pro svůj růst a zdravý vývoj více místa. Musíme ho přestěhovat na naši zahradu.“

Anička proti tomu rozhodnutí sice hodně protestovala, ale když pak viděla, jak je čáp rád, že se může venku proběhnout a pořádně protřepat křídla, nakonec souhlasila.

Možná jí to stěhování čápa z domu usnadnil i tatínek tím, že dovolil dětem pro začátek spát na zahradě ve stanu hned vedle dřevěného domečku, kde měl své místečko pro přespání jejich čapí kamarád.

Olda si brzy zvyknul na volnost v té veliké zahradě. Ba co víc, snažil se v ní získat si i sám nějakou potravu. To tatínek moc rád viděl, protože stále doufal, že by se jednoho krásného dne mohl čáp vrátit zase tam, kam patří.

Věděl, že jeho děti by nechtěly přijít o svého kamaráda a že by jim všem Olda dost chyběl, protože se za tu dobu, co byl u nich, stihl stát součástí rodiny. Ale zároveň si byl jistý, že i sám čáp Olda bude jednou cítit touhu patřit mezi čápy a bude se chtít mezi ně vrátit.

Teď však bylo nejdůležitější, aby Olda načerpal, co nejvíce sil a aby se naučil létat. A na to byl tatínek moc zvědavý, protože ani on a ani jeho děti létat neuměli. Tak kdopak to jejich čapího kluka asi naučí?

Kostelní věž

Čáp Olda si brzy všiml, že má ze své zahrady krásný výhled na starou kostelní věž, na které stálo jeho rodné hnízdo.

Anička s Adámkem ho vždy sledovali, když se díval na čápy, kteří krouží nad kostelní věží. Ve vzduchu se vznášeli už i Oldovi sourozenci a pozorovali svět z výšky. Zvědavě pokukovali po tom mladém čápovi, který se dole jen tak procházel vysokou trávou.

Olda si létající čápy prohlížel nejdříve jen ze zvědavosti. Ale postupem času začal zjišťovat, kolik toho má s těmi obrovskými ptáky společného. Vždyť se jim podobal mnohem více než všem členům myslivcovy rodiny.

Avšak nejvíce ho znepokojoval klapot jejich zobáků. Zdálo se mu, jako by jim rozuměl snad každé slovíčko. Navíc i on sám uměl klapat zobákem a znělo to úplně stejně jako řeč těch ptáků, které sledoval. Vůbec nechápal, proč se mu zdá být čapí řeč mnohem srozumitelnější než ta lidská. Vždyť od malička vyrůstal u Aničky a Adámka, patřil tedy k nim a měl je moc rád. Tak jak to, že ho najednou láká poznat blíže obyvatele toho velkého hnízda na kostelní věži?

Přestože nevěděl jak na to, pokoušel se čáp Olda také rozlétnout. Dělal denně několik pokusů s rozběhem nebo se skokem ze střechy svého dřevěného domečku. Myslivec jeho pokusy rád sledoval a když se Oldovi podařilo párkrát silně máchnout křídly a popolétnout, dočkal se od myslivce i pochvalného potlesku.

Děti to však neviděly moc rády. Došlo jim, že pokud se jejich čapí kamarád naučí létat, může se stát, že jim na podzim odletí s ostatními čápy do teplých krajů. A to ani Anička a ani Adámek nechtěli. Báli se totiž, že by tím svého Oldu mohli ztratit.

Někdy je občas napadlo, jestli si čáp Olda alespoň malinko vzpomíná na ty chvíle, kdy žil ještě v tom obrovském hnízdě na kostelní věži a tulil se ke svým čapím rodičům. A pokud ano, je možné, že se k nim bude chtít vrátit?

V oblacích

Jednoho rána seděla Anička ještě u snídaně, když už na ni ode dveří volal Adámek, ať si pospíší a jde s ním na zahradu. V tu chvíli zakryl kuchyňské okno velký stín a Anička vykřikla: „To je náš Olda, on létá!“

Všichni všeho hned nechali a utíkali ven. Tatínek měl v ruce i dalekohled, protože jako myslivec byl vždy velmi pohotový a na vše připravený.

A opravdu. Nikdo nevěděl, jak se Oldovi podařilo vzlétnout až do oblak, ale byl tam. Chvíli kroužil ve výškách. Nejprve trochu nemotorně, potom získával jeho let postupně ladnost a jistotu.

Čáp Olda si to užíval. Pohled z té výšky byl tolik nádherný. Ještě nevěděl, jak mu půjde přistání, ale teď byl přece na nebi a chtěl si vychutnat ten krásný pocit. Rovněž mu dělalo dobře, že ho sledují čápi z hnízda na kostelní věži. Moc stál o jejich pozornost a přál si, aby je mohl blíže poznat.

Když se dostatečně nasytil pohledu na střechy domů, rozhodnul se přistát na své zahradě. Tam už na něj čekaly děti. Přistání nebylo sice nejvydařenější, ale napoprvé to celkem šlo. Oldův letecký kotrmelec do kupky sena sklidil nadšený potlesk od dětí a tatínek se dokonce smál tak, až se za břicho popadal.

Než skončilo léto, vyrovnal se Olda svým leteckým uměním ostatním čápům. Párkrát ho myslivec dokonce zahlédl i na kostelní věži při pokusech o spřátelení se s dalšími čápy. Ale dětem to raději neříkal. Nechtěl, aby byly smutné, protože by jim došlo, že se k nim Olda určitě bude chtít připojit, až budou odlétat.

Ale Anička s Adámkem to tušili. A když nastal ten správný čas, dokázali se se svým čapím kamarádem rozloučit i bez slziček. Hlavně pro Aničku to bylo těžké, ale chtěla, ať si ji Olda pamatuje veselou, aby se k nim na jaře zase co nejdříve vrátil.

I myslivec by nejradši slzel dojetím, ale zároveň byl moc pyšný na to, že čáp Olda dokázal překonat veškeré těžkosti, které mu život přichystal a vrací se zpět mezi ostatní čápy.

Když mu pak naposledy mávali při odletu za sluncem, věděli, že na toto čapí léto nikdy nezapomenou. A všichni se už těšili na to, že další jaro jim na svých křídlech přinese právě jejich čáp Olda.