Nová evangelizace

Papež: Nebuďme křesťané ze sakristie nebo salonu, ale nositelé Božího uzdravení

Ježíš nám zjevuje Otce plného lásky, který přichází blízko, navštěvuje naše domovy, chce zachraňovat a osvobozovat, uzdravovat z každého zla na těle i na duchu, vysvětluje František při modlitbě Anděl Páně. Musíme se vzdát Boha, o kterém si myslíme, že ho známe, a každý den se obracet k Otci lásky a soucitu, kterého nám Kristus představuje v evangeliu.

Poslechněte si papežovu promluvu v češtině

PAPEŽ FRANTIŠEK 4.2.2024

Drazí bratři a sestry, dobrý den! 

Evangelium liturgie nám dnes ukazuje Ježíše na cestách: právě skončil kázání a po odchodu ze synagogy jde do domu Šimona Petra, kde uzdravuje jeho tchyni; k večeru pak opět vychází k městské bráně, kde potkává mnoho nemocných a posedlých lidí a uzdravuje je; druhý den ráno vstává brzy a odchází do ústraní, aby se modlil; a nakonec se opět vydává na cestu Galileou (srov. Mk 1,29-39). Ježíš na je v pohybu.

Zamysleme se nad tímto Ježíšovým neustálým pohybem, který nám říká něco důležitého o Bohu a zároveň nás staví před některé otázky týkající se naší víry.

Ježíš, který vychází vstříc zraněnému lidstvu, nám ukazuje Otcovu tvář. Je možné, že v nás stále přetrvává představa vzdáleného, chladného Boha, kterému je náš osud lhostejný. Na druhou stranu nám evangelium ukazuje, že Ježíš po vyučování v synagoze vychází ven, aby slovo, které hlásal, mohlo lidi oslovit, dotknout se jich a uzdravit je. Přitom nám zjevuje, že Bůh není odtažitý vládce, který k nám promlouvá z výšin; naopak, je to Otec plný lásky, který přichází blízko, navštěvuje naše domovy, chce zachraňovat a vysvobozovat, uzdravovat z každého zla na těle i na duchu. Bůh je nám vždy nablízku. Boží postoj lze vyjádřit třemi slovy: blízkost, soucit a něha. Bůh je nám blízko, aby nás něžně doprovázel a odpouštěl nám. Nezapomínejte na to: blízkost, soucit a něha. To je Boží postoj. 

Toto Ježíšovo neustálé putování je pro nás výzvou. Můžeme se ptát sami sebe: objevili jsme tvář Boha jako Otce milosrdenství, nebo věříme a hlásáme chladného, vzdáleného Boha? Dává nám víra neklid na cestě, nebo je pro nás intimistickou útěchou a nechává nás v klidu? Modlíme se jen proto, abychom se cítili klidní, nebo nás slovo, které slyšíme a kážeme, také nutí, abychom jako Ježíš vyšli k druhým a šířili Boží útěchu? Bude dobré, když si tyto otázky položíme.

Dívejme se tedy na Ježíšovu cestu a pamatujme, že naším prvním duchovním úkolem je toto: opustit Boha, o kterém si myslíme, že ho známe, a denně se obracet k Bohu, kterého nám Ježíš představuje v evangeliu a který je Otcem lásky a Otcem soucitu. Otcem, který je blízký, soucitný a něžný. A když objevíme pravou tvář Otce, naše víra dozrává: už nezůstáváme "křesťany ze sakristie" nebo "křesťany ze salonu", ale cítíme se povoláni stát se nositeli Boží naděje a uzdravení. 

Kéž nám Nejsvětější Marie, žena na cestě, pomáhá hlásat a svědčit o Hospodinu, který je nám blízký, soucitný a něžný.

Papežova homilie o Božím slově

V neděli 21. ledna, na "neděli Božího slova" předsedal papež František bohoslužbě v bazilice svatého Petra. Jeho homilii vám přinášíme v plném znění.

[připravujeme podcast]

HOMILIE SVATÉHO OTCE

Mše svatá o neděli Božího slova (třetí neděle v mezidobí), 21. ledna 2024

Slyšeli jsme, že "Ježíš jim řekl: 'Pojďte za mnou' [...]. A oni hned opustili sítě a šli za ním" (Mk 1,17-18). Síla Božího slova je veliká, jak jsme také slyšeli v prvním čtení: "Toto slovo Hospodinovo bylo řečeno Jonášovi: 'Vstaň, jdi do Ninive [...] a zvěstuj jim' [...]. Jonáš vstal a šel [...] podle Hospodinova slova" (Gn 3,1-3). Boží slovo odemyká moc Ducha svatého. Je to síla, která člověka přitahuje k Bohu, jako se to stalo oněm mladým rybářům, ohromeným Ježíšovými slovy; a je to síla, která posílá k druhým, kteří jsou daleko od Hospodina, jako se to stalo Jonášovi. Slovo tedy přitahuje k Bohu a posílá k druhým. Přitahuje k Bohu a posílá k druhým: v tom je jeho dynamika. Nenechává nás uzavřené do sebe, ale rozšiřuje srdce, nutí nás obrátit směr, zpřevracet zvyky, otevírat nové možnosti, odkrývat netušené obzory.

Bratři a sestry, Boží slovo to chce udělat v každém z nás. Stejně jako u prvních učedníků, kteří přijali Ježíšova slova, opustili své sítě a vydali se vstříc úžasnému dobrodružství, tak i na březích našich životů, vedle rodinných člunů a pracovních sítí, Slovo rozvíjí Ježíšovo volání. Volá nás, abychom s ním vypluli na moře pro druhé. Ano, Slovo probouzí misii, činí z nás posly a svědky Boží pro svět plný slov, ale žíznící po tom Slově, které často ignoruje. Církev žije tímto dynamismem: je povolána Kristem, přitahována jím a posílána do světa, aby o něm vydávala svědectví. Takový je dynamismus církve.

Nemůžeme se obejít bez Božího slova, bez jeho jemné síly, která se jako v dialogu dotýká srdce, vtiskuje se do duše, obnovuje ji Ježíšovým pokojem, který nás činí neklidnými pro druhé. Podíváme-li se na Boží přátele, na svědky evangelia v dějinách, na světce, vidíme, že pro všechny z nich bylo Slovo rozhodující. Vzpomeňme na prvního mnicha, svatého Antonína, který, zasažen úryvkem z evangelia při mši svaté, zanechal všeho kvůli Hospodinu; vzpomeňme na svatého Augustina, jehož život se změnil, když božské slovo uzdravilo jeho srdce; vzpomeňme na svatou Terezii od Dítěte Ježíše, která objevila své povolání při četbě listů svatého Pavla. A já myslím na světce, jehož jméno nesu, Františka z Assisi, který po modlitbě četl v evangeliu, že Ježíš poslal své učedníky kázat, a zvolal: "To chci, to žádám, to toužím dělat z celého srdce!" (TOMMASO DA CELANO, Vita prima IX, 22). Jsou to životy změněné slovem života, slovem Hospodinovým.

Ptám se však sám sebe: proč se totéž mnohým z nás neděje? Tolikrát slyšíme Boží slovo, jde jedním uchem dovnitř a druhým ven: proč? Možná proto, jak nám ukazují tito svědkové, že nesmíme být ke Slovu "hluší". To je naše riziko: zahlceni tisíci slovy necháváme Boží slovo proklouznout: slyšíme ho, ale nenasloucháme mu; nasloucháme mu, ale nedržíme se ho; držíme se ho, ale nenecháme se vyprovokovat ke změně. Především ho čteme, ale nemodlíme se, zatímco "četbu Písma svatého musí doprovázet modlitba, aby se navázal dialog mezi Bohem a člověkem" (Dei Verbum, 25). Nezapomínejme na dva základní rozměry křesťanské modlitby: naslouchání Slovu a klanění Hospodinu. Udělejme prostor Ježíšovu slovu, promodlenému Ježíšovu slovu, a stane se nám to, co se stalo prvním učedníkům. Vraťme se tedy k dnešnímu evangeliu, které podává zprávu o dvou gestech, jež vyplynula z Ježíšova slova: "nechali sítě a šli za ním" (Mk 1,18). Opustili sítě a šli za ním. U toho se krátce zastavme.

Zanechali. Co nechali za sebou? Loď a sítě, tedy život, který vedli do té chvíle. Tak často máme problém opustit své jistoty, své zvyky, protože se v nich chytíme jako ryba v síti. Ale ti, kdo jsou ve styku se Slovem, se z nástrah minulosti uzdravují, protože živé Slovo reinterpretuje život, uzdravuje i zraněnou paměť tím, že nám vštěpuje připomínku Boha a jeho skutků. Písmo nás zakládá v dobru, připomíná nám, kdo jsme: zachráněné a milované Boží děti. "Voňavá slova Páně" (srov. sv. František z Assisi, List věřícím) jsou jako med, činí život chutným: probouzejí sladkost Boha, živí duši, zahání strach, překonávají samotu. A stejně jako přiměla ony učedníky opustit opakující se život na lodích a v sítích, tak i v nás obnovují víru, očišťují ji a zbavují tolika nečistot, vracejí ji k jejím počátkům, k pramenné čistotě evangelia. Vyprávěním o Božích skutcích pro nás Písmo svaté uvolňuje kotvy ochrnuté víry a umožňuje nám znovu vychutnat křesťanský život takový, jaký skutečně je: příběh lásky s Hospodinem.

Učedníci tedy zanechávají; a pak jdou za ním - zanechávají a jdou za ním: jdou za Mistrem dělají kroky vpřed. Neboť jeho Slovo, zatímco osvobozuje od břemen minulosti a přítomnosti, činí člověka zralým v pravdě a lásce: oživuje srdce, rozechvívá je, očišťuje od pokrytectví a naplňuje nadějí. Sama Bible dosvědčuje, že Slovo je konkrétní a účinné: "jako déšť a sníh" pro půdu (srov. Iz 55,10-11); "jako oheň", "jako kladivo, které rozbíjí skálu" (Jer 23,29); jako ostrý meč, který "rozeznává city a myšlenky srdce" (Žid 4,12); jako neporušitelné símě (1 Petr 1,23), které, ač malé a skryté, klíčí a přináší plody (srov. Mt 13). "Božímu slovu je vlastní taková účinnost a moc, že je [...] potravou duše, čistým a věčným zdrojem duchovního života" (Dei Verbum, 21).

Bratři a sestry, kéž nám nedělní Slovo Boží pomáhá radostně se vracet k prameni víry, který vychází z naslouchání Ježíši, Slovu živého Boha. Zatímco neustále říkáme a čteme slova o církvi, ať nám to pomůže znovu objevit Slovo života, které v církvi zaznívá! Jinak skončíme u toho, že mluvíme více o sobě než o Něm; a mnohokrát zůstávají v centru pozornosti naše myšlenky a naše problémy, nikoli Kristus se svým Slovem. Vraťme se k pramenům, abychom nabídli světu živou vodu, kterou nenachází; a zatímco společnost a sociální média akcentují slovní násilí, přimkněme se k mírnosti Božího slova, které zachraňuje, je tiché, nedělá hluk a vstupuje do srdce.

A nakonec si položme několik otázek. Já sám, jaké místo vyhrazuji Božímu slovu v místě, kde žiji? Mohou tam být knihy, noviny, televize, telefony, ale kde je Bible? Mám ve svém pokoji po ruce evangelium? Čtu ho každý den, abych nacházel cestu životem? Nosím v tašce malý výtisk evangelia, abych si ho mohl přečíst? Mnohokrát jsem radil mít evangelium stále u sebe, v kapse, v kabelce, v mobilním telefonu: je-li mi Kristus dražší než cokoli jiného, jak ho mohu nechat doma a nebrat si jeho slovo s sebou? A poslední otázka: přečetl jsem alespoň jedno ze čtyř evangelií celé? Evangelium je kniha života, je jednoduché a krátké, a přesto tolik věřících nikdy nepřečetlo ani jedno od začátku do konce.

Bratři a sestry, Bůh, jak říká Písmo, je "počátek a původce krásy" (Mdr 13,3): nechme se podmanit krásou, kterou Boží slovo vnáší do našeho života.

 

Papežova katecheze o smutku

Papež František pokračuje v sérii svých katechezí o neřestech a ctnostech. Další katechezi na toto téma přednesl během generální audience v aule Pavla 6. ve středu 7. února a věnoval se v ní neřesti smutku.

PAPEŽ FRANTIŠEK 

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V našem katechetickém itineráři o neřestech a ctnostech se dnes zastavíme u neřesti, a to neřesti ne zrovna hezké, smutku, chápaného jako pokleslost duše, stálé trápení, které člověku brání prožívat radost ze své existence.

Především je třeba poznamenat, že v souvislosti se smutkem otcové učinili důležité rozlišení. Skutečně existuje smutek, který je přiměřený křesťanskému životu a který se s Boží milostí mění v radost: ten samozřejmě nelze odmítat a je součástí cesty obrácení. Existuje však také další druh smutku, který se vkrádá do duše a který ji ponižuje: s tímto druhým typem smutku je třeba bojovat.  

Existuje tedy přátelský smutek, který nás vede ke spáse. Vzpomeňme si na marnotratného syna z podobenství: když si sáhne na dno své degenerace, pocítí velkou hořkost, a ta ho přivede k tomu, že se vzpamatuje a rozhodne se vrátit do otcovského domu (srov. Lk 15,11-20). Sténat nad svými hříchy, připomínat si stav milosti, z něhož jsme vystoupili, plakat nad tím, že jsme ztratili čistotu, s níž si nás Bůh vysnil, je milost.

Existuje však i druhý smutek, který je nemocí duše. Vzniká v lidském srdci, když se vytratí touha nebo naděje. Zde můžeme odkázat na příběh emauzských učedníků. Tito dva učedníci opouštějí Jeruzalém se zklamaným srdcem a cizinci, který je v jednu chvíli doprovází, se svěřují: "Doufali jsme, že to bude on - tedy Ježíš - kdo vysvobodí Izrael" (Lk 24,21). Dynamika smutku je spojena se zkušeností ztráty. V lidském srdci se rodí naděje, které jsou někdy zklamány. Může to být touha vlastnit něco, co člověk nemůže získat; ale také něco důležitého, například citová ztráta. Když se to stane, srdce člověka jako by se propadlo do propasti a pocity, které prožívá, jsou sklíčenost, slabost ducha, deprese, úzkost. Všichni procházíme zkouškami, které v nás vyvolávají smutek, protože život nás přivádí k tomu, abychom si představovali sny, které se pak rozpadnou. V této situaci se někteří po období zmatků spoléhají na naději, jiní se však utápějí v melancholii a nechávají ji hlodat ve svém srdci. Cítí z toho někdo potěšení? Podívejte se na to. Smutek je jako potěšení z toho, že nejste šťastní, že se něco nezdařilo, je to jako vzít si hořký, trpký bonbón bez cukru, nepříjemný... a cucat ten bonbón. Smutek je požitek z nepotěšení. 

Některé vleklé smutky, kdy člověk stále rozšiřuje prázdnotu po tom, co už tu není, nejsou vlastní životu v Duchu. Určité uražené hořkosti, kdy má člověk stále na mysli nějaký nárok, kvůli kterému na sebe bere podobu oběti, v nás nevytvářejí zdravý život, natož křesťanský. V minulosti každého z nás je něco, co je třeba uzdravit. Smutek se z přirozené emoce může změnit ve zlý stav mysli.

Je to záludný démon, ten démon smutku. Pouštní otcové jej popisovali jako červa srdce, který rozežírá a vyprazdňuje svého hostitele. Tento obraz je dobrý, umožňuje nám tomu porozumět. Musíme si na tento smutek dávat pozor a myslet na to, že Ježíš nám přináší radost ze vzkříšení. Co mám tedy dělat, když jsem smutný? Zastavit se a podívat se: je to dobrý smutek? Není to snad naopak smutek špatný? A reagovat podle povahy tohoto smutku. Nezapomínejte, že smutek může být velmi špatný, vede nás k pesimismu, vede nás k egoismu, který se těžko léčí.

Bratři a sestry, musíme se vyvarovat tohoto smutku a myslet na to, že Ježíš nám přináší radost ze vzkříšení. Jakkoli je život plný rozporů, zmařených tužeb, neuskutečněných snů, ztracených přátelství, díky Ježíšovu vzkříšení můžeme věřit, že vše bude zachráněno. Ježíš vstal z mrtvých nejen za sebe, ale i za nás, aby vykoupil všechno štěstí, které v našem životě zůstalo nenaplněno. Víra zahání strach a Kristovo vzkříšení odstraňuje smutek jako kámen z hrobu. Každý den křesťana je cvičením ve vzkříšení. Georges Bernanos ve svém slavném románu Deník venkovského faráře nechává faráře z Torcy říci toto: "Církev má radost, všechnu tu radost, která je vyhrazena tomuto smutnému světu. To, co jste proti ní udělali, jste udělali proti radosti". A jiný francouzský spisovatel, León Bloy, nám zanechal tuto nádhernou větu: "Existuje jen jeden smutek, [...] ten, že nejsme svatí". Kéž nám Duch Vzkříšeného Ježíše pomůže překonávat smutek svatostí.



Co po nás Pán chce?

 Přeje si, abychom v duchu moudrosti rozuměli znamením času.


  Den modliteb za úctu k počatému živou a nenarozené děti

"Musíme se  nejen snažit překonávat relativismus v naší výchovné práci, ale jsme také povolání postavit se jeho destruktivní nadvládě ve společnosti a kultuře. Proto je kromě slova církve velmi důležité také svědectví křesťanských rodin na veřjnosti. Musí se zejména znovu a důrazně zasazovat o nedoknutelnost lidského života  od početí až k jeho přirozenému konci,  o jedinečnou a nenahraditeknou hodnotu rodiny založené na manželském svazku a o o nutnosti zákonných  a administrativních opatřeních k podpoře rodiny a jejího poslání plodit a vychovávat děti, v poslání, které je bytostně důležité pro naši společnou budoucnosti.

                                                                                     dopis 6.6.2005, papež Benedikt

Dušičky.

Základní křesťanské přesvědčení, že láska dosahuje až na onen svět, že můžeme zůstat ve vztahu vzájemného dávání a přijímání i přes hranici smrti, jde napříč staletími a zůstává zdrojem utěchy i dnes.                                                        Spe salvi. 48

Boží přebývání

Bůh od nás není daleko, někde ve vzdáleném vesmíru. Postavil si svůj stan u nás: v Ježíši  se stal jením z nás, se stejným tělem a krví jako máme my. To je jeho stan. Při Nanebevstoupení neodešel někam do dálek. Jeho stan, on sám se svým tělem, zůstává s námi jako jeden  z nás. Můžeme mu tykat, můžeme s ním mluvit. ON NÁS SLYŠÍ, A JSME-LI VNÍMAVÍ, MŮŽEME I ZASLECHNOUT, ŽE NÁM ODPOVÍDÁ.

                                                                                                        HOMILIE 10 9. 2006

Boží milosrdenství je obrovské

Hledíme na nebe, na spoustu hvězd, ale když ráno vyjde slunce, hvězdy už nejsou pro množství světla vidět. A takové je Boží milosrdenství. Veliké světlo lásky a něhy. Bůh odpouští nikoliv dekretem, ale něhou, pohlazením ran hříchu. Protože se zasazuje za odpuštění, zasazuje se za naši spásu. Ježíš dělá zpovědníka takto: Neponižuje, neříká cizoložnici: "Co jsi udělala?" Pověz! A kdys to udělala?  A s kým? " Nikoliv: "Jdi a nehřeš už více." Milosrdenství Boží je obrovské, obrovské!

                                                                                      365 dní s papežem Františkem 6/2

Patnáctá kapitola u Lukáše

      "Její radostné poselství pravdy a spásy zní: Bůh je milosrdná láska. Evangelista Lukáš shromáždil v této kapitole tři podobenství o Božím milosrdenství: dvě kratší, která najdeme i u Marka a Matouše, jsou podobenství o ztracené ovci a ztracené minci; třetí - delší - u Lk je podobbenství o marnotratném synu. V tomto úryvku evangelia jako bychom slyšeli Ježíšův hlas, který nám zjevuje tvář svého a našeho otce. Vždyť přišel na tento svět zejména proto, aby k nám mluvil o Otci, aby nás - marnotratné syny - s ním seznámil a probudil v našich srdcích radost, že mu patříme, naději, že nalezneme odpuštění  a obdržíme od něho znovu svou důstojnost, a také touhu navždy přebývat v jeho domě, který je rovněž naším domem."

                                                                                                    Anděl Páně, 16.9. 2007

Privilégium žen -matek - vychovatelek k víře.

    "Ženy jsou také v evangeliu prvnímo zvěstovatelkami Božího slova, jsou skutečně evangelistkami."                                                                                 Homilie, 5.2. 2006

Naděje a naděje

    "Ke své životní cestě potřebujeme menší a větší naděje, které nás den co den udržují při životě. Tyto naděje ale nestačí, pokud schází velká naděje - která musí přesahovat všechny ostatní. A takovou nadějí může být jenom Bůh, který zahrnuje celek a který nám může nabídnout a darovat to, čeho my sami nejsme schopni dosáhnout." Spe salvi 31

Věřím v těla vzkříšení a život budoucího věku.

Když dohasíná život, ať v pozdním věku či na počátku své pozemské existence, nebo z neznámých důvodů v nejlepších letech, nesmíme v tom vidět jen zpečeťující biologický jev nebo uzavřený životní osud, ale znovuzrození a obnovené bytí, které je darováno Zmrtvýchvstalým tomu, kdo se úmyslně nevzpíral jeho lásce. Smrtí končí pozemská zkušenost, ale smrtí zároveň pro každého z nás za hranicemi času začíná plný, nepomíjející život.                                                               Bendíokt XVI., promluva 25.2.2008

Rodina - první škola

Ve středu evangelizačního úsilí církve stojí rodiny, protože ony jsou prvním místem utvrzování a sycení naší víry. Milí rodiče, vy jste svým dětem prvními svědky pravd a hodnot víry: modlete se spolu se svými  dětmi a modlete se za ně; učte je svým příkladem věrnosti a radosti! Ve skutečnosti je každý učedník, podněcován slovem Božím a posilován svátostmi, povolán k misii. Jedná se o úkol, který by nikdo neměl opomíjet, protože není nic krásnějšího než znát Krista a přispívat k tomu, aby ho poznali také druzí.

                                                               Regina Caeli, 13. května 2007, papež Benedikt XVI.

Bůh je láska

    Láska roste skrze lásku. Láska je "božská", protože pochází od Boha a sjednocuje nás s Bohem, a prostřednictvím tohoto sjednocovacího procesu nás proměňuje v "my", které překonává naše rozdělení a utváří z nás jedno, a to až do doby, kdy na konci Bůh bude "všechno ve všem." / 1 Kor 15, 28/     papež Benedikt XVI.   Deus caritas est 18

 

                               Bez "pěšáků" se na ulici evangelizovat nedá. jb

                                 Takými dělníky na vinici byli i naši věrozvěstové C+M.

 

Postní doba - pozvání k pravdě

Kolik jen Božích dětí je hypnotizováno chvilkovým potěšením, které si pletou se skutečným štěstím! Kolik jen mužů a žen je uchváceno snem o bohatství, který z nich činí jen otroky zisku a malicherností! Kolik jen jich žije v přesvědčení, že si vystačí sami, a nakonec se stávají oběťmi vlastní samoty!

Falešní proroci mohou být také „šarlatány“, nabízejícími z utrpení snadná a okamžitá východiska, která se ale brzy ukážou být naprosto bezcenná. Kolika jen mladým lidem se nabízí falešný všelék v podobě drog, vztahů na jedno použití a snadného, ale nepoctivého zisku! A kolik dalších jich je lapených do osidel výhradně virtuální existence, v níž se vztahy jeví jako snadnější a rychlejší, ale nakonec se projeví jako bezcenné! Tito podvodníci nabízejí věci bez skutečné hodnoty, a přitom lidi zbavují všeho nejcennějšího: důstojnosti, svobody a schopnosti milovat. Je to pokušení marnivosti, kvůli kterému se naparujeme jako pávi, ale nakonec se dočkáme jenom výsměchu, kterého se nelze zbavit. A není divu: ve snaze zmást lidské srdce ďábel, tento „lhář a otec lži“ (Jan 8,44), odjakživa předkládá zlo jako dobro, faleš jako pravdu. Každý z nás je proto vybízen, aby se zahleděl do srdce a zkoumal, zda se nestává obětí těchto falešných proroků a jejich lží. Musíme se naučit neulpívat na tom, co se nabízí jako první dojem, ale dívat se pod povrch a zkoumat, co v našem srdci zanechává dobré a trvalé stopy, protože to pochází od Boha a slouží nám to ke skutečnému dobru.

Poselství papeže Františka k postní době 2018

Farnost - škola víry a rodina místo praxe

   Rodina a církev, konkrétně farnosti a ostatní formy církevního společenství, jsou povolány k úzké spolupráci na onom zásadním úkolu, který spočívá ve výchově a s ní neoddělitelně spojeném předávání víry. Velmi dobře víme, že pro hodnověrnou výchovnou práci nestačí jen zprostředkovat správnou teorii nebo učení. Potřebuje něco mnohem vyššího a lidštějšího, totiž onu denně prožívanou blízkost, která je  lásce vlastní a patří především do do společenství rodiny, ale rovněž i do farnosti, církevního hnutí nebo spolku, kde se  lidé setkávají, kde pečují o své bratry a sestry, zejména o děti, mládež, ale také o dospělé, staré, nemocné a rovněž o celé rodiny, protože jsou oddáni Kristu. Velký patron a ochránce vychovatelů, sv. Jan Bosco, připomínal svým duchovnímm synům, že "výchova je věcí srdce a jejím Pánem je sám Bůh"./Epistolario 4,209/

                                                                             papež Benedikt XVI., dopis z 6.6.2005

Nový rok

    V prvních dnech roku jsme zváni, abychom pozorně vnímali význam význam Mariiny přítomnosti v životě církve i v našem osobním životě. Svěřme se jí, aby mohla vést naše kroky v tomto novém období života, darovaném od Pána, a pomohla nám stát se opravdovými přáteli jejího Syna, a tím odhodlanými budovateli jeho království v tomto světě, králoství světla a pravdy.

                                                       Generální audience, 2.ledna. 2008, papež Benedikt XVI.

Papež: Evangelizace náleží Božímu lidu

Vatikán. Nesmíme zapomenout na Svatý rok milosrdenství a rozředit jeho velikou víru, intenzivní spiritualitu a veškeré nadšení, připomenul dnes papež František členům Papežské rady pro novou evangelizaci, které přijal v závěru jejich plenárního zasedání. Jak řekl, Boží lid hluboce vnímal dar milosrdenství, který zakoušel zejména ve svátosti smíření. Na církvi proto spočívá značná odpovědnost, aby se nadále a trvale stávala nástrojem milosrdenství, zdůraznil Svatý otec.

“Hlásání milosrdenství, které se poté konkretizuje a zviditelňuje v životním stylu věřících a vychází najevo v řadě skutků milosrdenství, se vnitřně pojí k úsilí každého evangelizátora. Ten totiž odhalil své povolání k apoštolátu právě z moci milosrdenství, které mu bylo vyhrazeno.“

Papež poté přešel k vlastnímu tématu evangelizace. Je nezbytné si stále více uvědomovat, že hlásání evangelia ze své podstaty náleží Božímu lidu, řekl a upozornil na dva související aspekty. Prvním je přínos jednotlivých národů a jejich kultur k cestě Božího lidu.

“Z každého národa, ke kterému přicházíme, se vyjevuje bohatství, které je církev povolána rozpoznávat a docenit, aby přivedla k jednotě celé lidstvo, jehož je znamením a svátostí (Lumen gentium,1). Tato jednota není utvářena „podle těla, nýbrž v Duchu“ (ibid., 9), který vede naše kroky.“

Tato skutečnost evangelizujícího lidu (Evangelii gaudim,111) vede k vědomí povolání, které přesahuje osobní odpovědnost jednotlivce, což je druhý aspekt, pokračoval papež František. Bůh nás přitahuje a počítá přitom se složitou sítí osobních vztahů, které jsou součástí života lidského společenství (ibid.,113), aby nám umožnil zakusit hlubokou jednotu a lidskost věřícího společenství.

“Platí to zejména pro naši dobu, kdy se silně projevuje nová kultura, která jako plod technologií oslňuje svými výdobytky, ale zároveň je na ní zjevná absence skutečného mezilidského vztahu a zájmu o druhé. Jen málo jiných subjektů se jako církev mohou pyšnit takovou znalostí lidu, která dokáže docenit ono kulturní, mravní a náboženské dědictví, jež utváří identitu celých pokolení.“

Je proto důležité, abychom uměli proniknout do srdcí našich lidí, vybízel papež. Budeme-li schopni pohledu do hloubky, nalezneme onu ryzí touhu po Bohu, zneklidňující srdce mnoha lidí, kteří se navzdory své vůli propadli do hlubin lhostejnosti. Radost z evangelia je však může zasáhnout a navrátit jim sílu k obrácení, řekl dnes Petrův nástupce členům Papežské rady pro novou evangelizaci.                                Papež František 29.9.2017

Aktivita ano, né aktivismus

     " Hledání reformy může snadno sklouznout k vnějšímu aktivismu, jestliže ti, kdo  ji prosazují, nevedou pravý duchovní život a jestliže pohnutky  jejich jednání neobstojí ve světle víry.  To platí pro všechny údy církve: pro biskupy, kněze, jáhny, řeholníky a všechny věřící... Jde o to, a je to jistě každodenní úkol pro každého křesťana, odhlížet od vlastního já a vystavovat se láskyplnému a tázajícímu Ježíšovu pohledu."

                                                                                       Promluva 18.12.2016  Benedikt XVI.

Plody Ducha  Svatého: radost, láska a pokoj...

     "Služba víře, vydávající svědectví o Kristu, jenž je plnou pravdou, je proto také službou radosti; a Kristus chce tuto radost ve světě dále šířit: radost z víry v něho, radost z pravdy, která je skrze něho zvěstována, a radost ze spásy, která od něho pochází! Když poklekneme a s vírou se budeme modlit k Ježíši, pocítíme tuto radost v srdci!"

                                                                                         Promluva 10.2.2006   Benedikt XVI.

Jednota je dílem lásky

    "Láska doprovázená skutky vzbuzuje důvěru a otevírá oči i srdce. Dialog lásky ze své podstaty podporuje a projasňuje dialog pravdy: definitivní sjednocení, k němuž vede Duch Kristův, se totiž uskuteční v plnosti pravdy. Relativismus nebo falešný irenismus rozhodně ekumenickou otázku nevyřeší. Naopak: překroutí ji a vezmou jí směr."   

                                                                                         Promluva 17.11. 2016   .

Církev - Boží rodina

    " Vyznání víry není souhrnem nějakých teoretických vět. Je zakotveno ve skutečnosti křtu. ...

Křest také znamená, že Ježíš Kristus nás takříkajíc adoptuje za své sourozence...

Tak z nás všech tvoří jednu velkou rodinu celosvětového společenství církve.

Kdo věří, nikdy není sám.

                                                                                              Homilie 12.září 2006  Benedikt XVI.

Radostná zvěst                                                                      /Jděte a oznamte mým bratřím.../

    Uznání přítomnosti prvků pravdy a dobra ve  světových náboženstvích  a opravdovost jejich náboženského snažení, stejně jako rozhovory a duchovní vzájemné spolupráce při obraně a rozvoji lidské důstojnosti i všeobecně platných mravních hodnot nesmějí být chápány jako omezení misijní úlohy církve, kterí je povinná hlásat Krista jeko cestu, pravdu a život. /srov. Jan 14,6/

                                                                                                  Benedikt XVI. promluva 31.1. 2008

Co žádáš od Církve? Víru!      Co ti dá víra? Život věčný.

    Rodiče v /křestním/ dialogu vyjádřili, že pro dítě hledají přístup k víře, společenství s věřícími, protože ve víře spatřovali klíč k "životu věčnému". Dnes, stejně jako včera, jde ve křtu právě o toto: není to tedy jen úkon socializace směrem do komunity, nejedná se o pouhé přijetí do církve. Rodiče očekávají, že jejich dítě dostane více: že mu víra, k níž patří i fyzická podoba církve a její svátosti, dá život - život věčný.                                                                                                             Spe salvi 10  

Víra - cesta života

   ...  "Prosme Pána života, aby svou milostí utišil bolesti způsobené zlem, dával našemu pozemskému životu i nadále  sílu a daroval nám chléb a víno spásy jako potravu na naší cestě k nebeské vlasti."

                                                                                                                Závěr homilie 31.12.2005

Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne všem

      " Panno Maria, Královno všech svatých, veď nás, abychom si v každém okamžiku dokázali zvolit věčný život, "život budoucího věku", o němž mluvíme ve Vyznání víry, věku, který započal již Kristovým zmrtvýchvstáním a jehož příchod můžeme uspíšit naším upřímným obrácení a konáním skutků lásky k bližnímu."                                                       Anděl Páně 1,11.2016, Benedikt XVI., papež

Revoluce v nás - cesta svatosti.

    " Svět nezachrání nějaké ideologie, nýbrž obrácení se k živému Bohu, který je naším Stvořitelem, garantem naší svobody, ručitelem skutečného dobra a pravdy."

                                                                      Homílie, 20.8.2005, Benedikt XVI, papež

Svatost - úkol na každý den

"Někdy si myslíme, že svatost je provilegovaným stavem, který je vyhrazen jen několika vyvoleným. Být svatým je ve skutečnosti úkolem každého křesťana, ba co víc, mohli bychom říci každého člověka."                                                                  papež Benedikt XVI.  Anděl Páně 1.11.2007