Martina Prknová pro děti

Adrianka

V jednom malém městečku – možná právě v tom vašem, žije Adrianka. Je to moc milá a šikovná holčička. Je právě tak akorát veliká, aby mohla příští rok začít chodit do školy. Zatím chodí jen do školky, ale už se moc těší, až z ní bude velká školačka.

Maminka s tatínkem mají z Adrianky radost. Také kdo by neměl, když je Adrianka tak veselá a usměvavá. Umí pěkně pozdravit, poprosit i poděkovat. Ví, jak se chovat ke kamarádům, ke zvířátkům, ke kytičkám.. zkrátka Adrianka je holčička, která má snad všechny dobré vlastnosti.

Bohužel, maminka i tatínek zároveň ví, že jejich dceruška má i jednu vlastnost, která až tak moc pěkná není. Adrianka si občas ráda dost vymýšlí. Dokáže mluvit o věcech, které nejsou pravdivé, tak jako by to pravda byla.

Maminka zkoušela Adriance domlouvat po dobrém, aby si nevymýšlela, ale nepomohlo to. Když jí pohrozila nějakým trestem nebo zákazem, také to nemělo žádný účinek. Adrianka sice plakala, když nedostala vanilkovou zmrzlinu nebo nemohla před spaním sledovat svou oblíbenou pohádku, ale s vymýšlením nepřestala.

Tatínek říkal mamince: „Až bude Adrianka trochu větší, tak sama pochopí, že není správné nemluvit pravdu.“ Jenže maminka věděla, že za chvilku začne Adrianka chodit do školy a díky jejímu vymýšlení by mohlo vzniknout moře problémů.

Co když Adrianka řekne, že ve škole nedostali žádný úkol? Vždyť kdyby to nebyla pravda, může jejich dcerka hned dostat nějakou špatnou známku kvůli nesplněnému úkolu. Nebo co když si vymyslí, že jejich třída pojede na výlet? Rodiče jí ráno zavezou k autobusu a ono se nikam nepojede.

Zkrátka nebylo by to moc příjemné, prožívat takovéto situace jen kvůli tomu, že si Adrianka zase něco vymyslela a pak tvrdila, že je to pravda.

Bezva nápad

Jednou se vracela maminka Adrianky z nákupu, když potkala sousedku. Sousedka se hned ptala, jak se jí daří po té dlouhé nemoci. Samozřejmě, že maminka ani nevěděla o tom, že by byla nemocná. Ale za chvilku jí bylo jasné, odkud vítr vane.

Když totiž sousedka vyprávěla, jak je ta Adrianka hodná, že pro svou nemocnou maminku trhá bylinky i v parku, bylo hned jasné, že si Adrianka zase vymýšlela. Určitě si tam jen tak trhala nějaké rostlinky, ale aby ji sousedka snad nepokárala, řekla, že jsou pro nemocnou maminku.

Než maminka došla k domovu, trošku se uklidnila a chtěla Adriance zkusit zase jen domluvit. Jenže před vchodem stála paní učitelka z mateřské školy a ptala se, zda by mohla dostat také jedno koťátko. Maminka se udiveně ptala: „A od koho?“

Paní učitelka řekla: „No přece od vás. Vždyť Adrianka ve školce vyprávěla, jak se vaší kočičce narodilo osm koťátek a vy nevíte, komu je dát.“

To už maminku tedy opravdu rozčílilo a věděla, že musí vymyslet něco, co by pomohlo Adriance, aby si přestala vymýšlet. Aby pochopila, že svým chováním může způsobit nepříjemnosti nejen sobě, ale i ostatním.

Nejprve vysvětlila paní učitelce, že žádná koťata na rozdávání nemají. A nemají ani kočičku, které se ty koťata měla narodit.

Paní učitelka se divila, ale potom přiznala, že Adrianka si ve školce už také párkrát vymýšlela a že je opravdu nejvyšší čas, aby s tím přestala.

Jenže jak jen to udělat? Existuje nějaký způsob, jak naučit děti mluvit pravdu?

A maminka nad tím přemýšlela ráno i večer, ve dne i v noci, až najednou dostala nápad. Ano, snad by to mohlo jít. Snad když jí pomohou i ostatní, mohlo by se podařit odnaučit Adrianku říkat věci, které nejsou pravdivé.

Želva

Asi týden po té příhodě s koťaty, vyprávěla Adrianka ve školce dětem i paní učitelce, že mají doma krásnou želvu. Dopodrobna popsala, jak ta její nová želvička vypadá, co ráda jí a dokonce prozradila, že se jmenuje Elvírka.

Všechny děti napjatě poslouchaly vyprávění o želvičce a Adrianka jim s nadšením líčila další podrobnosti o své nové kamarádce ze světa zvířátek.

Jaképak ale bylo pro ni velké překvapení po návratu ze školky, když na ni doma opravdu čekala taková želvička, o které vyprávěla. A maminka se tvářila, jako by ta želva s nimi už nějakou dobu bydlela. Mluvila o ní jako o Elvírce a ptala se Adrianky, co dnes se svou želvičkou podnikne.

Adrianka byla celá zmatená a nevěděla, co si má o tom myslet. Vše bylo takové, jak o tom vyprávěla ve školce. Jenže tam dětem říkala věci, které si vymyslela.. a teď najednou se to vše vymyšlené stalo skutečností.

Želva byla opravdu krásná, a tak si s ní Adrianka šla hrát. Nejprve ji nakrmila, párkrát pohladila a chvíli sledovala její snažení o přelezení překážky, kterou jí položila přes cestu. Bylo to zábavné a Adrianka si Elvírku hned zamilovala.

Když se potom rozhodla, že půjde ven, vrátila ji zpátky do jejího domečku. Bylo moc pěkné, mít doma takového malého mazlíčka, ale Adrianka se cítila stejně nějak podivně. Měla totiž zvláštní pocit. Vůbec nevěděla, jestli ta Elvírka na ni bude doma čekat, až se vrátí ze své procházky. Vždyť ještě dnes ráno přece žádnou želvu neměla.

Adrianka se najednou začala trochu bát. Co když tu želvičku už nikdy neuvidí? To by bylo smutné, kdyby se její Elvírka ztratila stejně tak záhadně, jak se u nich objevila.

U paní doktorky

Nedlouho potom, co se zničehonic objevila želvička Elvírka, vyprávěla Adrianka ve školce dětem o tom, že ji odpoledne čeká návštěva u doktorky. Dopodrobna jim popsala, jaké vyšetření musí podstoupit a že nakonec dostane i injekci.

Její kamarádi ji litovali. Nikdo totiž není rád, když na něj čeká injekce. Ale Adrianka dělala ze sebe hrdinku a tvrdila, že přitom bude velmi statečná. Říkala, že se bude usmívat na maminku a ani slzička jí neukápne.

Odpoledne čekalo na Adrianku další překvapení. Maminka jí totiž vyzvedla ze školky dřív než obvykle. Když se tomu Adrianka podivila, tak maminka najednou řekla: „Ale copak jsi zapomněla? Vždyť dnes přece jdeme k té paní doktorce.“

Adrianka leknutím až ztratila řeč. Pak se podívala na maminku, ale dříve, než jí stačila něco říci, zastavila se u nich její kamarádka Lilianka s maminkou. Všichni se spolu pozdravili a Lilianka popřála Adriance, aby na té prohlídce dobře dopadla.

Teď už žádná slova nebyla potřebná, protože všichni věděli o té návštěvě. Což o to, Lilianka to věděla ze školky. Jenže jak se o tom dozvěděla maminka? A co paní doktorka? Adrianka věřila tomu, že je pošle hned zase domů. Vždyť ani nebyli objednaní.

V ordinaci se Adrianka už tak jistě necítila a ze všeho nejhorší bylo to, že ta prohlídka byla opravdu skutečná. Když nakonec dostala ještě injekci, tekla jí po tváři slzička z té nespravedlnosti. Copak se proti ní všichni spikli? Maminka jí přeci o návštěvě doktorky nic neříkala.

Vysvětlení

Doma to už ale Adrianka nevydržela. Šla s pláčem za maminkou si postěžovat, jak je ten svět nespravedlivý. Copak to jde, aby si maminky jen tak vodily děti k lékaři, když jim to dopředu ani neoznámí?

Maminka se udiveně podívala na Adrianku a řekla: „Ale Adrianko, vždyť jsi dnes o paní doktorce vyprávěla dětem ve školce. Tak mi neříkej, že jsi o tom nevěděla!“

Adrianka se zarazila. Odkud maminka ví, co svým kamarádům vyprávěla? A najednou už ani nevěděla, co je pravda a co není. A jak to vlastně mělo být ve skutečnosti? Byli objednaní na prohlídku anebo ne?

Maminka se jen smutně usmála a řekla: „Vidíš to, Adrianko? Tvoje vymýšlení může ublížit nejen druhým, ale i tobě. Dnes jsi dostala úplně zbytečně injekci. Bylo v ní pár vitamínů, které bys ani nepotřebovala. Jenže když jsi všem namluvila, že tu injekci dostaneš, tak co se dalo dělat?“

Potom maminka vysvětlila Adriance, jak jí pomohla paní učitelka ze školky tím, že jí vždy oznámila, co Adrianka vypráví svým kamarádům. Pak bylo jednoduché všechny výmysly proměnit ve skutečnost.

I paní doktorka byla ochotná přijmout Adrianku na prohlídku bez objednání jen kvůli tomu, aby jí pomohla poznat, jak to její vymýšlení může být nebezpečné.

Nakonec maminka ještě řekla: „Vím, že jsi teď ráda, že máš Elvírku, ale přiznej si, že to nebyl pěkný pocit, když jsi nevěděla, co je a co není pravda. A jak může být nepříjemné, když se nějaká vymyšlenost stane skutečností jako třeba ta návštěva u paní doktorky. Pro příště si zapamatuj, že mluvit nepravdu se často nevyplácí.“

Adrianka musela s maminkou souhlasit. Slíbila, že si odteď dá pozor na svůj jazýček, aby se jí už nikdy nezamotal a nemluvil nesmysly.

A protože svůj slib opravdu splnila, nemuseli se maminka ani tatínek bát toho, že začnou nepříjemnosti, až Adrianka začne chodit do školy. A Adrianka? Ta se už těšila, jak to bude parádní, až z ní jednou bude opravdová školačka.                                                                                                                    

Holub Ludvík

Holub Ludvík není jen tak obyčejný holub. Jeho peříčka mají zvláštní moc. Každé peříčko, které tento holoubek ztratí při svém letu, má v sobě kouzlo. Tomu, kdo ho najde, může splnit jedno přání.

A jak se to stalo, že právě Ludvíkova peříčka jsou kouzelná? Inu, to bylo tak: Holubice Lidunka (Ludvíkova maminka) těsně před tím, než do hnízda snesla vajíčko, sezobla čtyřlístek. A díky tomu se z vajíčka vyklubal holoubek, který má peříčka, co plní přání.

Ludvík ví, že jeho peříčka jsou čarovná, a proto je občas vytrousí na chodník v ulici nebo na cestičku v parku či jen tak do trávy, aby je někdo našel. Jenže spousta lidí neví o tom, že si mohou zvednout ze země kouzelné holubí peříčko a něco si přát.

A tak holub Ludvík létá po světě, tu a tam pohodí své pírko a jen čeká, zda ho někdo zvedne. A moc si přitom přeje, aby alespoň jedno z jeho peříček našlo domov u někoho z lidí třeba u holky či u kluka, kteří budou potřebovat jeho pomoc.

Ludvíkovo „vrkú, vrkú“ bývá po ránu často slyšet v parku nebo na ulici. To proto, že se holoubek snaží upozornit každého, kdo projde kolem jeho ztraceného peříčka, aby se pro něj sehnul a vzal ho do dlaní. Jinak čarovná moc z peříčka vyprchá bez toho, aniž by splnila nějaké to tajné přání.

Takže pokud uslyšíte někde v okolí holubí volání, raději se rozhlédněte kolem sebe – třeba zrovna u vás leží právě jedno z těch kouzelných peříček. Stačí ho zvednout ze země a něco si přát.

Dorotka

Dorotka začala nedávno chodit do první třídy. Do školy se těšila, protože tam nastoupila i spousta jejích kamarádů ze školky. Její nová paní učitelka byla hodná, a tak by vlastně měla být Dorotka šťastná. Jenže nebyla.

Měla jedno velké trápení. Už od malička si moc přála umět hrát na flétničku. Proto ji rodiče přihlásili na hudební kroužek, kde se to měla naučit. Jenže Dorotce to vůbec nešlo. Paní učitelka Dorotce vysvětlovala, že do flétničky špatně fouká, že se neumí správně nadechnout a spoustu jiných věcí, které způsobily, že Dorotka měla svou flétničku ráda čím dál méně.

Dokonce ji napadlo, že poprosí maminku, aby ji z hodin flétničky odhlásila. Už se na ni nechtěla učit hrát. Už ji nechtěla ani vidět. Proto byla Dorotka smutná a trápilo ji, že se její sen o tom, jak bude hrát na flétničku krásné písničky, nikdy nesplní.

Maminka si všimla, že Dorotka postupně přestává doma trénovat hraní na flétničku, ale myslela si, že je to tím, že bývá unavená ze školy a z domácích úkolů. Proto jí nejprve nic neříkala, a čekala, až si její dcerka zvykne na nový školní režim.

Jenže Dorotka trénovala stále méně a méně, až se maminka zeptala: „Dorotko, copak tě hra na flétničku nebaví? Zdá se mi, že doma na ni skoro vůbec nehraješ.“

To už Dorotka nevydržela a šla s pravdou ven. Svěřila se mamince, jak jí to nejde a že ani paní učitelka není spokojená. Maminka Dorotku pohladila po vlasech a řekla: „Ale bez trénování se nikdy nic nenaučíš. A každý začátek bývá těžký. Jednou ses rozhodla, tak se teď musíš snažit.“

A bylo to. Žádná řeč o tom, že by Dorotka mohla přestat docházet na hodiny flétničky. I když byla Dorotka smutná, věděla, že má maminka pravdu. Vzpomněla si, jak své rodiče přemlouvala, aby ji nahlásili do hudebního kroužku a jak slibovala, že bude opravdu poctivě trénovat. Nezbývalo jí nic jiného než zatnout zuby a snažit se

Čarovné peříčko

Jednoho dne cestou do školy spatřila Dorotka na chodníku holubí peříčko. Normálně by ho asi ze země nezvedla, věděla, že může být špinavé a že si pak od něj musí pořádně umýt ruce. Ale toto peříčko se tak zvláštně lesklo na sluníčku, že ho Dorotka nejen že zvedla do dlaně, ale dokonce si ho schovala do kapsičky u kalhot.

Celý den ho pak měla při sobě. Chvilkami se Dorotce zdálo, jako by jí to peříčko i malinko hřálo. Měla ho s sebou i na hodině flétničky. A i když s ní paní učitelka moc spokojená nebyla, Dorotce to tentokrát ani nevadilo. Stále myslela jen na to zvláštní peříčko, které má ukryté ve své kapsičce.

Dokonce i doma si s ním hrála ještě před tím, než se pustila do domácích úkolů. A než začala trénovat na flétničku, tak si do něj párkrát foukla. Líbilo se jí, jak to peříčko poletuje po jejím pokojíčku. Když pod něj vydechla trochu vzduchu, lehounce se vznášelo až ke stropu.

Potom vzala Dorotka do ruky flétničku a začala hrát. Kupodivu ji to dnes bavilo a zdálo se jí, že i tóny, které vycházely z její flétničky znějí lépe než obvykle.

Čarovné peříčko si pak schovala pod svou postýlku, aby ho nikdo nenašel a každý den si s ním chvilku pohrála, než začala trénovat na flétničku. To hraní ji bavilo stále víc a víc. Dokonce i paní učitelka občas Dorotku pochválila a říkala, že její flétnička začíná vydávat krásné tóny, ze kterých už mohou spolu začít skládat jednoduché písničky.

Netrvalo dlouho a Dorotka mohla mamince doma udělat i takový malý koncert, kde na flétničku zahrála její nejoblíbenější písničky. Maminka byla až dojatá a těšila se na Dorotčino první vystoupení na opravdovém koncertě, který se měl brzy konat ve škole.

Může za to pírko nebo nemůže?

Holub Ludvík teď často sedává na staré lípě poblíž domu, kde Dorotka bydlí. Rád totiž poslouchá její hraní na flétničku. Dorotka má při něm většinou otevřené okno, a tak je zvuk veselé flétničky slyšet po celé ulici.

Možná se to bude zdát někomu divné, ale i holub umí přemýšlet. A to Ludvík dělá právě v těch chvílích, kdy sedává na jedné z větví staré lípy. Zajímalo by ho, zda se Dorotka naučila tak krásně hrát na flétničku i díky jeho čarovnému peříčku. Samozřejmě, že čím více a čím častěji cvičí své hraní, tím je lepší. Ale možná, že kouzlo od holuba Ludvíka Dorotce také hodně pomohlo.

Dnes už nezáleží na tom, zda krásné melodie znějící z flétničky vznikly díky snaze a vytrvalosti Dorotky nebo kvůli holubímu peříčku. A je jedno, jestli je kouzelné či není. Vždyť i to foukání do peříčka pomohlo Dorotce, aby si natrénovala správné dýchání, které je při hraní velmi důležité.

Nedávno si Dorotka všimla zvláštního holuba, který sedává na lípě poblíž jejího okna. A protože ten holub ze své větve neodlétne ani když hraje na flétničku, snaží se pro něj hrát své písničky, co nejlépe to svede.

A Ludvík? Ten se vždy po poslechu krásných tónů Dorotčiny flétničky, vydává na dlouhý let, při kterém kolem sebe dál trousí svá čarovná peříčka. Až jedno z nich najdete, určitě si nezapomeňte něco přát. Třeba něco takového, co by mohlo udělat radost nejen vám, ale i těm, které máte rádi.

Matýskův svět

Matýsek je malý kluk, který hrozně rád sleduje hvězdy na noční obloze. Ve svém pokojíčku má střešní okno, z něhož každý večer pozoruje veškeré dění na stmívající se obloze. A čím větší tma nastává, tím více je Matýsek napnutý a počítá, kolik hvězdiček už přešlo po mléčné dráze a usadilo se na své nebeské místečko.

Potom vždycky vejde do pokoje maminka a řekne: „Matýsku, už je čas na spaní. Tak honem do postýlky.“ Matýsek si jen slabě povzdychne, dá mamince dobrou noc a skočí pod peřinku.

Maminka pohladí svého kloučka po vláskách, dá mu sladkou pusu a na rozloučenou se ještě na Matýska krásně usměje. Pak odejde a Matýsek se snaží usnout. Moc mu to nejde, protože by chtěl sledovat, co právě dělají hvězdy, které už svítí na nebeské klenbě.

Matýsek je ale chytrý kluk a ví, že opravdu nastal čas na spaní a že proto, aby se mu ráno dobře vstávalo do školky, musí mít noční odpočinek. Tak nakonec přeci jen usíná, ale celou noc si nechá zdát krásné sny o těch svých hvězdičkách.

A protože maminka s tatínkem znají Matýskovu zálibu v pozorování noční oblohy, darovali mu k narozeninám parádní dalekohled. Teď teprve nastalo to pravé sledování příběhů zářivých hvězd. Matýsek už ví o hvězdách skoro vše a mrzí ho jen jediná věc – že ještě nikdy nespatřil ani jednu z nich spadnout z nebe. Prý se to stává velmi často, ale určitě zrovna v tu dobu, kdy on už dávno spí.

Maminka Matýskovi prozradila, že v létě, když jsou prázdniny, může člověk během jediné noci vidět více hvězd spadnout z oblohy. Proto Matýsek tajně doufá, že mu rodiče nějaký letní večer dovolí být déle vzhůru a sledovat nebe, z kterého by ta jedna hvězdička mohla kvůli němu přeci jen spadnout.

Vesmírný pád

Jednoho letního dne se Matýskovo přání konečně splnilo. Maminka mu řekla: „Matýsku, jestli chceš, můžeš jít dnes večer spát o trochu déle než obvykle a sledovat své hvězdy.“ Matýsek jásal radostí a nemohl se dočkat, až slunce zapadne do červánků, aby udělalo na obloze místo pro měsíc s hvězdičkami.

Hned jakmile se setmělo, vyhlížel Matýsek své hvězdné kamarádky. A byla to paráda! Tato noc byla krásně tmavá, hvězdy jasně zářily a skrze dalekohled viděl Matýsek i to, jak na něj šibalsky mrkají.

A pak se to najednou stalo. Jedna hvězdička se na svém místečku trošku více zavrtěla a než by Matýsek řekl „švec“, padala z oblohy. Matýsek sledoval celý ten dlouhý vesmírný pád dalekohledem. Viděl, jak hvězda strachy bliká a ve svých očích má obavy z toho, jak ten pád dopadne.

Jenže v ten moment se otevřely dveře do jeho pokojíku a maminka řekla: „Tak, Matýsku, konec sledování oblohy a honem do postýlky. Myslím si, že jsi byl vzhůru už dost dlouho a pro dnešek by to mohlo stačit. Takže honem pod peřinu.“

Matýsek musel uklidit dalekohled a šel se poslušně uložit ke spánku. Přesto stihl ještě koutkem oka zahlédnout, kam dopadla ta nešťastná hvězdička. Zdálo se mu, že její záře zhasla v zahradě za Matýskovým domem.

Proto se zeptal maminky: „Mamí, co se stane s hvězdou, která spadne z oblohy?“

Maminka se trochu zamyslela a odpověděla: „Inu, co by.. asi přestane zářit a úplně se ztratí.“

Matýsek zalezl pod peřinu a snažil se co nejrychleji usnout, protože věděl, že ráno hned po snídani ho čeká velký úkol: musí prohledat celou zahradu a najít tu hvězdu, která k nim spadla z nebe.

Pod šípkovým keřem

Hned po snídani vyběhl Matýsek do zahrady a začal hledat hvězdu, kterou večer sledoval dalekohledem, jak padá z oblohy. Celou zahradu proběhl křížem krážem, ale žádnou hvězdičku nenašel.

Mezitím za Matýskem přišla i maminka a divila se, proč tak pospíchal od snídaně. Matýsek se mamince svěřil s tím, že večer viděl padající hvězdu a teď ji hledá. Jenže ta spadlá nešťastnice není nikde k nalezení.

Maminka se pousmála a řekla: „Ale Matýsku, to se ti asi jen zdálo, že nějaká hvězda spadla do naší zahrady. Tady ji určitě nenajdeš.“ Po těch slovech se maminka otočila a odešla, aby se pustila do přípravy oběda. Chtěla totiž uvařit jahodové knedlíky se šlehačkou, protože je má Matýsek hrozně moc rád.

Matýsek zůstal ještě venku. Přemýšlel, jestli se mu to opravdu snad nezdálo. Ale pak jen zavrtěl hlavou a věděl, že to nebyl sen. On tu hvězdu spatřil a ví jistě, že je někde tady u nich na zahradě. A pustil se znovu do hledání. Tentokráte však zahradou procházel pomalu, potichu a dával pozor na vše, co se kolem něj šustlo.

Najednou zaslechl takové slabé sténání. Vůbec nevěděl, odkud přichází. Ale když se kolem sebe lépe rozhlédl, všiml si velkého šípkového keře. Zdálo se mu, jako by se celý jemně třásl. A po chvilce odtud zaslechl další podivné zvuky.

Matýsek šel blíž a blíž, až se toho keře skoro dotýkal. Vtom spatřil takový malinký záblesk záře přímo pod keřem. Když se sehnul ještě trochu níž, uviděl hvězdu. Ano, právě tu, která včera večer spadla z oblohy. Právě ta tu teď ležela a pomalu zhasínala.

Přání pro Matýska

Hvězdička se udiveně podívala na Matýska. Byla stejně jako on velmi překvapená. Ještě nikdy neviděla takto zblízka malého kluka. Pak se na něj ale usmála a zeptala se: „Tak to jsi ty, kdo mne sledoval tím parádním dalekohledem?“

Matýsek jen pokýval hlavou. Potom si ale dodal odvahu a řekl: „No, to byl ale fofr při tom tvým pádu. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho tak rychle letět.“

Hvězda se potěšeně zasmála a trošku si přitom i zablikala. Pak ale zase trošku pohasla a posmutněla. Nakonec řekla: „Matýsku, ale ty sis měl něco přát, když jsi mne viděl padat na zem. Já tu teď dohasínám a nesplnila jsem ti žádné přání. Copak ty nevíš, že kdo spatří padat hvězdu z oblohy, může si něco přát?“

No, to Matýsek tedy nevěděl. A navíc ho ani vůbec nenapadlo, co by si asi tak měl přát. Měl maminku a tatínka, kteří ho měli rádi stejně tak jako on je, měl krásný domov, kde se cítil moc dobře a ve školce měl Matýsek tolik báječných kamarádů a kamarádek, že už nic víc ke štěstí ani nepotřeboval.

Když to řekl hvězdičce, tak ta byla celá nešťastná z toho, že její pád nepřinese nikomu žádný užitek. A že vlastně z té oblohy spadla úplně zbytečně.

Matýskovi bylo hvězdičky líto, proto jí řekl: „Neboj se, já budu přemýšlet o tom, jestli si třeba ještě nějaké přání nevymyslím.“

Hvězdička hned trochu veseleji zamrkala a slabě zablikala. Jen k tomu ještě potichu dodala: „Dobře tedy, ale pospěš si, brzy zhasnu navždycky a moc by mne mrzelo, kdybych nikomu žádné přání nesplnila.“

Zpátky na obloze

Matýsek přemýšlel po celý den, jaké přání by mu měla hvězdička splnit. Chtěl, aby jeho přání bylo užitečné, aby někomu přineslo radost nebo aby někoho potěšilo. Zkrátka přál si, aby hvězda věděla, že z té oblohy nespadla zbytečně, ale že její záře zhasla pro dobrou věc.

Jenže stále nemohl na nic přijít. Copak si má přát nějakou hračku? Vždyť těch má spoustu a za chvilku vyroste a už si s žádnou hračkou vůbec hrát nebude. A co třeba něčím potěšit maminku nebo tatínka? Ale rodiče mu vždycky říkají, že jim stačí, když Matýsek bude hodný a bude je mít rád. A to on je má rád, strašně moc.

Takže jaké přání někoho potěší, udělá radost a bude opravdu prospěšné? Matýsek si dlouho lámal svou hlavičku a přemýšlel a dumal, až najednou věděl: „Ano, to je to pravé přání. To je něco, co má smysl a určitě potěší.“

Když se vrátil zpátky do zahrady, hvězdička pod keřem už skoro dohasínala. Zářila opravdu velmi slabě a na Matýska se už jen trochu pousmála. Asi si myslela, že se jí žádné přání splnit nepodaří.

Matýsek se na ni vesele usmál a radostně řekl: „Už to mám! Vymyslel jsem parádní přání! Udělám tím někomu radost a další potěším!“

Potom hvězdičce své přání pošeptal. V ten moment se hvězda celá jasně rozzářila a radostně zablikala. A pak splnila Matýskovi jeho tajné přání.

Od těch dob Matýsek ví, že si může něco přát, když spatří nějakou hvězdu padat k zemi. Každý večer před spaním pozoruje dalekohledem noční oblohu, ale nejvíce na ní sleduje jednu hvězdičku, která celou noc na obloze radostně bliká. Je to právě ta hvězdička, která spadla z nebe k nim na zahradu.

A jaké bylo to Matýskovo tajné přání? Přece takové, kterým udělal radost hvězdičce, tím že jí pomohl zpět na její nebeské místečko a také tím pomohl ostatním, protože ta hvězda teď může svítit nám lidem na cestu, když je tma.

Terezka

V jedné obyčejné ulici stojí pěkný, ale úplně obyčejný domek se zahradou. Bydlí v něm docela obyčejná holčička, která se jmenuje Terezka. V tom domečku bydlí společně s rodiči, kteří ji mají velmi rádi. Ale nikdo jiný krom nich tam už nebydlí. Žádní sourozenci ani bratříček ani sestřička a ani žádné zvířátko. Proto bývá Terezka občas trochu smutná, že si nemá s kým hrát.

Ve školce má sice dost kamarádů a kamarádek, ale doma na zahradě si hraje většinou sama, protože všichni od nich ze školky bydlí dost daleko. Tatínek jí sice postavil krásný dřevěný domeček vedle pískoviště a kousek od něj stojí i houpačka, jenže hrát si s někým je mnohem zábavnější než hrát si sám.

Terezka proto ráda pomáhá mamince při práci na zahradě, protože si s ní může alespoň o něčem povídat nebo si s ní zazpívá nějakou veselou písničku a nemusí přitom myslet na to, že by si přála mít u sebe na návštěvě alespoň jednu ze svých kamarádek. A maminka? Ta je ráda, že jí Terezka tolik pomáhá.

A protože každá maminka přece ví, co si její holčička přeje, snaží se i Terezčina maminka vymyslet pro svou dcerušku na volné chvíle zábavný program. Celá rodinka jezdí často na výlety třeba do zoo nebo do bazénu, na prohlídku pohádkového zámku nebo strašidelně tajemného hradu, na divadlo pro děti nebo jen tak do přírody.

Zkrátka život v tom obyčejném domečku byl docela obyčejný a přesto moc krásný až do doby, kdy se Terezce stalo něco úplně neobyčejného..

Bylo to něco, co se jen tak obyčejně nestává a co Terezce úplně změnilo život v tom jejich pěkném domečku se zahradou.

Začátek přátelství

Jednou si Terezka hrála zase sama na zahradě, když vtom zaslechla ustrašené pískání a zlověstné vrčení. Rozběhla se tedy k místu, odkud ten zvuk slyšela. A doběhla právě včas. V rohu zahrady se k plotu vystrašeně tiskla malá myška a pištěla hrůzou. Bála se totiž velké černé kočky, která ji zahnala do kouta, kde ji chtěla chytit.

Kdoví, co by se stalo, kdyby se tam v tu chvíli neobjevila Terezka a nekřikla: „Kššc!“ Ta černá kočka se tolik lekla, že úplně nadskočila a byla v ten moment pryč. Na místě zůstala jen Terezka s malou myškou krčící se strachy v koutě zahrady.

Terezka se k ní nahnula a řekla: „Už se neboj, maličká. Můžeš si běžet, kam chceš. Ta zlá kočka je pryč.“

Myška se opatrně rozhlédla, usmála se a řekla Terezce: „Děkuji ti za záchranu, Terezko. Bála jsem se, že přišla moje poslední hodinka.“

Terezka se zarazila. Odkdy myšky mluví? Anebo se jí jen zdálo, že to malé zvířátko promluvilo?

Myška asi pochopila, nad čím Terezka přemýšlí a řekla: „Já jsem kouzelná myška, která umí mluvit. A jestli chceš, můžeme si spolu i hrát. Dobrých kamarádů na hraní není nikdy dost.“

Terezka skoro oněměla. Nejen překvapením, že ta myška umí mluvit, ale i radostí, že si s ní chce hrát. Naštěstí se brzy vzpamatovala na to, aby souhlasně přikývla. Od té chvíle začalo velké přátelství mezi jednou docela obyčejnou holčičkou Terezkou a jednou docela neobyčejnou myškou, která se později představila jménem Cecilka.

A tak se z jedné zahrady stal takový malý ráj na hraní pro dvě malé kamarádky, co se právě seznámily.

Kapesní kamarádka

Maminka Terezku skoro nepoznávala. Poslední dobou její dcerka trávila veškerý volný čas na zahradě a když ji maminka volala domů na večeři, vypadalo to, jako by se jí ještě domů snad ani nechtělo. No bodejť by ne, když si tam mohla hrát se svou kamarádkou Cecilkou.

Terezce vůbec nevadilo, že její kamarádka je tak malinká, že si ji klidně může strčit do kapsy. Ba ani to, že to není žádná holčička, ale malá myšička. Obě si moc rozuměly, stále si měly o čem povídat, stále měly samé dobré nápady na to, jak a s čím si budou hrát.

A když maminka s tatínkem někdy naplánovali nějaký výlet, vypadalo to, jako by o něj Terezka snad ani nestála. Taková veliká změna v jejím chování byla tak nápadná, že se to rodičům zdálo opravdu moc podivné.

Proto si maminka jednou chtěla s Terezkou o tom popovídat. Ptala se jí, zda už o výlety nemá zájem a že rodiče se na ty výlety s Terezkou vždy moc těšili, ale teď to vypadá, že Terezka by nejraději zůstala doma. Tedy spíše na zahradě.

Terezka pochopila, že je maminka smutná. Když se s tím problémem svěřila své myší kamarádce Cecilce, tak ta se na ni usmála a řekla: „Ale Terezko, vždyť mne můžeš někdy vzít s sebou do kapsičky. Já se ráda podívám na nová neznámá místa a ty nebudeš smutná, že nejsme spolu. A maminka s tatínkem? Ti budou rádi, že jsi zase veselá a užíváš si těch parádních výletů.“

Terezka se také usmála a udělala to tak, jak jí Cecilka poradila. A zase bylo vše v pořádku. Rodiče se těšili na společné výlety, ze kterých byla Terezka opravdu nadšená, protože se mohla o svou radost z cestování podělit s Cecilkou, svou milou kamarádkou do kapsy.

Neviditelná myška

Čas běžel rychle jako voda v potoce a po jaru přišlo léto, po létu podzim a s ním i chladné počasí provázené studeným větrem s častými deštíky. Terezka už nemohla trávit venku na zahradě tolik času, protože by se maminka zlobila, že prochladne a bude nemocná.

Jenže myšku Cecilku si Terezka pozvat domů na hraní nesměla. Maminka ani tatínek by si nepřáli mít doma nějakou myší návštěvu. Zkrátka Terezka věděla, že by ani pro svou myšku kamarádku nedostala od rodičů povolení k pobytu v jejich domácnosti.

Když se svěřila myšce Cecilce s tím, že by ji chtěla mít ve svém pokojíčku, ale nemůže, Cecilka se jen usmála a řekla: „Terezko, ty jsi úplně zapomněla, že já nejsem jen obyčejná myška ale kouzelná. A vím, jak to zařídit, ať si můžeme spolu hrát u tebe doma, a přitom mne tví rodiče ani koutkem oka nespatří. Já totiž budu neviditelná.“

Terezka se tak podivila slovům své kamarádky, že zůstala překvapeně stát s otevřenou pusinkou. Pak ji zavřela a řekla jen: „No teda!“

Myška Cecilka ale měla pravdu, uměla se skutečně proměnit v neviditelnou myšku, a tak mohla chodit nenápadně k Terezce na návštěvu. A bylo to moc prima. Mohly si spolu hrát v teple domova, i když venku pršelo nebo foukal silný vítr.

Jenom hra na schovávanou jim moc nešla. V ní vždy jasně zvítězila myška Cecilka, protože najít schovanou myšku, která je navíc neviditelná, je opravdu velmi náročný úkol i pro tak šikovnou holčičku jakou je Terezka.

První školní den

Terezka ani nevěděla jak, ale tak nějak pomalu se rozloučila s dětmi ve školce a čekal ji nástup do první třídy. Byla z toho celá nesvá. Kdoví, jak se jí tam bude líbit. A co když se jí bude stýskat po kamarádech ze školky?

Měla obavy, že ten první den ve škole nebude úplně tak super a že jí třeba chvilku potrvá, než si zvykne na nové spolužáky a na úplně novou paní učitelku, kterou vůbec nezná.

Naštěstí měla svou malou myší kamarádku Cecilku. Ta ji potěšila a povzbudila svou podporou. Cecilka totiž řekla: „Neboj se, Terezko. Uvidíš, že to i ve škole bude prima. A pokud máš z toho začátku trochu obavy, můžeš si mne pro jistotu vzít s sebou do kapsičky, abys věděla, že v tom nejsi sama a že ti držím pro štěstí pěstičky. Teda pacičky.“ Opravila se myšička.

A Terezku to opravdu uklidnilo. Až se i maminka s tatínkem divili, že v ten první školní den je Terezka úplně klidná, pěkně se usmívá a z toho nového neznámého, co na ni čeká, nemá žádné obavy.

Bodejť by se Terezka neusmívala, když měla ve své kapse malou myšku, která se pro jistotu stala i neviditelnou, aby ji snad náhodou někdo nezahlédl, kdyby zvědavě vykukovala z kapsičky.

Terezka si opravdu brzy zvykla na nové prostředí, poznala nové kamarády a za chvilku ani nepotřebovala tu podporu, kterou si nosila v kapse ze začátku s sebou do školy v podobě své malé myší kamarádky Cecilky.

Naopak bylo skvělé zažít i něco bez myšky, protože doma pak mohla Terezka to všechno nově prožité vyprávět Cecilce. A Cecilka? Ta zase mohla ve svém volném čase, kdy byla Terezka ve škole, prožívat krásné myší dobrodružství, o kterém pak zase ona na oplátku vyprávěla Terezce.

Chaloupka u lesa

Na kraji jedné malé vesničky stojí pěkná chaloupka s červenou střechou a dřevěnými okenicemi, do kterých kdysi dávno někdo vyřezal srdíčka. Před tou chaloupkou po většinu roku kvetou krásně rudé růže a fialové levandule, jejichž nádherná vůně láká včelky a čmeláky z celého okolí.

Za chaloupkou je veliká zahrada. Na té zahradě roste několik ovocných stromů, mezi kterými pobíhá pár slepiček s kohoutem, prochází se tam dvě kočky a jeden pes. A kdyby se někdo pozorně zadíval do stínu pod zadními stromy, spatřil by tam ještě jedno zvířátko – srnečku Hvězdičku.

A jak se dostala srnečka Hvězdička do té zahrady? Inu, jednoduše. Když kombajny sekly pole s obilím, zranily malé srnčátko, které bylo ukryté mezi zlatými klasy pšenice. Naštěstí to zranění nebylo natolik vážné, aby srnečka uhynula. Zároveň však bylo zapotřebí lidské pomoci a péče, aby se mohla zcela uzdravit.

Proto si ji vzal řidič jednoho z kombajnů na svou zahradu, kde se o ni pečlivě staral. Nebylo to zrovna nejjednodušší, protože srnečka byla opravdu ještě hodně malá, ale díky starostlivé péči celé jeho rodiny se podařilo zachránit život srnčího mláďátka.

Srnečka si brzy zvykla na lidskou společnost, nechala si ošetřit své rány a naučila se i na jinou stravu, než na jakou byla zvyklá. Nejdříve jí chybělo mléko od maminky, ale to brzy nahradilo kozí mléko od hodných sousedů. A šťavnaté travičky nebo jetelíčka na zakousnutí bylo v té veliké zahradě dost a dost.

V chaloupce bydleli i dvě děti, které si srnečku velmi zamilovaly a vymyslely pro ni to krásné jméno „Hvězdička“. A jak je napadlo právě toto jméno? Srnečku k nim domů přinesl jejich tatínek zrovna v tu chvíli, kdy začínal večer a na obloze vyšla první hvězdička. A protože posvítila srnečce na cestu k jejímu novému domovu, pojmenovaly děti to srnčí mláďátko po oné hvězdičce, aby mu krom světla přinesla i štěstí.

Život za plotem

Srnečka Hvězdička byla opravdu šťastná (nebo si to alespoň myslela). Žila uprostřed krásné zahrady, měla dostatek potravy a cítila se bezpečně.

Občas si sice matně vzpomněla, že kdysi, a to hodně moc dávno ji kdosi varoval před nebezpečím. Pamatovala si, že měla zůstat skrytá někde v obilí, aby ji neobjevila třeba liška. Hvězdička si ale nemohla vzpomenout, kdo ji to tenkrát vlastně varoval a proč by se vlastně měla někoho bát.

Vykračovala si pěkně po zahradě plné šťavnaté travičky a užívala si příjemného stínu pod korunami stromů. Když si lehla, obvykle se k ní přitulily i obě kočky a pes Ferda chodil kolem jako pravý strážce a ochránce všech obyvatel té veliké zahrady.

Srnečka Hvězdička přitom ráda pozorovala slepice, které pobíhaly v trávě mezi stromy. Líbilo se jí, jak si mezi sebou povídají, jak neustále v trávě hledají něco dobrého do zobáčku nebo jak radostně kdákají, když snesou vajíčko.

Byl to takový klidný bezstarostný život, ve kterém se jeden den podobal druhému. Ale jednou tu pohodu něco přeci jen narušilo. Hvězdička právě okusovala lístečky jetele u plotu, za nímž začínal les, když tu najednou zaslechla praskot větviček. Srnečka se podívala tím směrem, odkud ten praskot zaslechla a nemohla uvěřit svým očím. Spatřila někoho, kdo se jí velmi podobal.

Viděla nějakou jinou srnečku, která se na ni také krátce podívala a pak se honem otočila a zmizela v lese. Hvězdička byla překvapená. Nikdy ji nenapadlo, že na světě existují stejní tvorové, jako je ona. To, že neznala nikoho jiného než lidi, slepičky, kočky a psa, neznamenalo, že už nikde jinde nikdo jiný nežije.

A tak přestože srnečka žila dál spokojeně v té veliké zahradě, nebyla tam už tolik šťastná. Vrtalo jí totiž v hlavince, kde asi žije ta druhá srnečka a hrozně moc toužila po tom, aby ji mohla ještě jednou spatřit a třeba i očmuchat a možná se zkusit s ní i seznámit.

Noční dobrodružství

Čas utíkal jako voda v potoce a srnečka pomalu zapomínala na to zvláštní setkání u plotu. Než však na něj stihla zapomenout docela, stala se ještě jedna příhoda, která nutila Hvězdičku přemýšlet o tom, že krom její zahrady existuje i jiný svět – ten svět za plotem.

Stalo se to, že se do zahrady nastěhoval ještě jeden obyvatel. Nikdo si ho nejdříve ani nevšimnul, ale když přišla noc, rozhodnul se ten někdo nový, oznámit všem ostatním svůj příchod. Hvězdička byla vyděšená, protože kolem ní byla tma tmoucí jako v pytli, vůbec nic nebylo vidět, ale všude kolem bylo slyšet samé dupání a funění.

Srnečka vůbec netušila, co se děje a celá polekaná se snažila schovat za jeden keřík. Pes Ferda pobíhal po zahradě jak splašený a štěkal tak, že probudil obyvatele celé chaloupky. Takže za chvilku byl u Ferdu nejen tatínek s baterkou, ale i děti, které byly zvědavé, kvůli čemu ten pes dělá tolik povyku.

Po chvilce pátrání bylo všem jasno. Tatínek totiž zvolal: „Ježek!“ Pak domluvil Ferdovi, ať už je zticha a všichni šli spát. Teda všichni ne – Hvězdička nevěděla, co to slovo „ježek“ znamená, protože v životě ještě žádného neviděla, a tak se nemohla dočkat rána, aby si toho ježka pořádně prohlédla.

Když se rozednilo, bylo vidět, jak Hvězdička zvědavě obchází takové malé hnědé klubko plné bodlinek. „Tak tohle má být ten ježek?“ pomyslela si přitom srnečka a chtěla si nového obyvatele zahrady trochu očmuchat. Jenže to neměla dělat. Ježci totiž nejsou vhodný materiál na očmuchávání. Jejich tělo je pokryté bodlinkami, o něž se popíchá ten, kdo se k nim přiblíží víc, než je zdrávo.

A právě tak dopadla i Hvězdička. Pes Ferda jen vrtěl hlavou, když pozoroval srnečku, jak si ranní rosou chladí svůj čumáček popíchaný od ježčích bodlinek.

A srnečka si jen pomyslela, že ježek asi nebude ten nejlepší kamarád na přitulení. Každopádně věděla, že tatínek byl rád, když toho ježka našel na své zahradě a přál si, aby u nich zůstal. Prý se teď alespoň nikdo nemusí bát, že by šlápl na hada.

Jenže Hvězdička ani netušila, co to ten had vůbec je.

Volání přírody

Ježek opravdu nepatří mezi kamarády, se kterými se dá pomazlit. Dokonce ani na hraní není ten pravý, protože většinu dne prospí a až v noci začne pobíhat po okolí a shánět potravu. Ale je pro všechny velmi užitečný. Tím, že loví i jedovaté hady, chrání ostatní před jejich uštknutím.

Hvězdička si brzy zvykla na nového obyvatele zahrady. A po čase přestala vnímat i jeho dupání a funění při nočním lovu. Klidně spala a byla přitom ráda, že krom psa Ferdu se o bezpečí na zahradě stará i ježek.

Všechno by bylo zase v pořádku až na to, že srnečka byla moc zvědavá, a proto měla v hlavince stále spoustu otázek. Říkala si: „Kdoví, kolik je za tím plotem ještě jiných zvířat a věcí, které neznám. A jsou všichni nebezpeční nebo jen někteří?“

Často teď bývala vážná a ani návštěva dětí ji nerozveselila tak, jak dříve. Všimly si toho nejen děti, ale i jejich tatínek, který jen řekl: „Tak už asi nastal ten pravý čas.“

„Pravý čas na co?“ ptaly se děti. Tatínek se poškrábal na hlavě a začal vysvětlovat: „Inu, srnečka už asi cítí, že její pravý domov je někde jinde než na naší zahradě. Cítí volání přírody. Chce dýchat lesní vzduch, tiše si našlapovat po měkkém mechu, a hlavně chce patřit mezi ostatní srnky.“

Děti byly smutné. Nechtěly ztratit svou Hvězdičku, ale zároveň také nechtěly, aby byla nešťastná. Chápaly, že si Hvězdička bude asi více rozumět se srnkami než se slepičkami, kočkami nebo psem Ferdou. A že les jí nabídne větší volnost a svobodu než jejich zahrada, ale přesto se s ní nechtěly navždy rozloučit.

Návrat do lesa

Srnečka Hvězdička se opravdu v poslední době cítila, jako by jí něco chybělo. Nevěděla ale co. Žila v bezpečí velké zahrady, šťavnaté travičky měla stále dost, ale přesto jako by bylo něco, co ke svému životu ještě potřebuje a nemá to.

Často se jí před očima objevoval obrázek té jiné srnečky a Hvězdička si moc přála ji znovu spatřit. Také si všimla, že se na ni děti i tatínek občas podívají takovým zvláštně zkoumavým pohledem. Pohledem, který se chce něco dozvědět. Jenže Hvězdička nevěděla co.

Až jednoho dne do zahrady přišel sám tatínek, zavolal k sobě Hvězdičku, pohladil ji a ukázal jí cestu k brance do zahrady. Tam už na ně čekaly obě děti a snažily se Hvězdičku přivolat k sobě.

Srnečka z toho byla velmi překvapená. Nepamatovala se, že by kdy tou brankou prošla, protože dvířka byla stále zavřená na petlici. A teď se Hvězdička najednou ocitla za plotem zahrady, kde ještě nikdy nebyla.

Jenže jako by to stále nestačilo, děti ji svým hlasem lákaly, aby šla dál a dál, až tam, kde začíná les. Panečku, to byla vůně! A ty stromy! Byly úplně jiné než ty na zahradě. A ta tráva – voněla i chutnala úplně jinak než ta, na kterou byla Hvězdička zvyklá.

Srnečka nevěděla, co má dělat. Tolik ji lákalo běžet do lesa. Ale za zády cítila bezpečí zahrady, ve které vyrůstala a také lásku a starost lidiček, kteří ji mají rádi.

Najednou cítila, jak ji tatínek hladí po srsti a říká: „Jen běž, už tě tam určitě čekají. Ale kdyby ses snad chtěla někdy vrátit, rádi tě u nás zase uvidíme.“

Srnečka se ještě jednou ohlédla na děti a pak se rozběhla do lesa. Kdoví, zda rozuměla tomu, co jí právě řekl tatínek. Ale zcela určitě cítila, že opouští místo, které jí bylo domovem a teď už záleží jenom na ní, zda si v tom jiném světě za plotem najde i nový domov, kde bude šťastná.

Skřítkové ročních období

Rok má čtyři období

a těm skřítci vévodí.

Od jara až do zimy,

chrání smrky, modříny.

O zvířátka starost mají,

zásoby jim přichystají.

Ptáčkům s hnízdem pomáhají,

peříčka jim načechrají.

Kytky budí ze spánku,

čistí lesní studánku.

Stromům barví lístečky,

pod mech skryjí hříbečky.

Starají se o přírodu,

šetří les a šetří vodu.

Skřítečkové pomocníčci,

malinkatí pidižvíčci.

K jaru patří Jarníček, k létu zase Letníček,

Podzimníčka podzim má, Zimníčka zas zima zná.

JARNÍČEK

Jarníček je malý skříteček, který na jaře probouzí přírodu ze zimního spánku. Svým drobným prstíčkem ťuká na ještě chladnou zem, aby vzbudil sněženky, petrklíče a fialky. Potom jim pomáhá protlačit jejich mladé tenké stonky s poupátky skrze poslední zbytky sněhu.

Když vidí, že se květinky probudily, spěchá Jarníček odemykat kouzelným klíčkem lesní studánky a otevírá čerstvé pramínky průzračné vody, aby naplnil všechny potůčky, ke kterým chodí pít srnečky.

Jarníček se stará nejen o dostatek čerstvé potravy pro zvířátka, ale s radostí vítá i ptáčky, kteří přezimovali v teplých krajích a nyní se vracejí zpátky k nám. Pomáhá jim s opravou jejich starých hnízd nebo s hledáním vhodného místečka pro stavbu nového bezpečného domova pro snesení vajíček a vychovávání ptáčátek.

Pokud má už i tuto práci splněnou, připraví si na malířskou paletu světlé odstíny zelené barvy a namočí do nich svůj štěteček. Potom barví svěží zelený odstín trávě a stromům na jejich právě vypučené lístečky.

Na jaře má Jarníček neustále plné ruce práce. Proto je rád, když mu děti pomáhají třeba tím, že první jarní kytičky hned netrhají, ale nechávají je včeličkám. Ty jsou totiž po tak dlouhé zimě ještě moc zesláblé na dlouhé létání a hledání květinek s pylem, a tak jsou rády za každou malou kytičku, kterou najdou blízko svého domečku.

Jarníčkovi také hodně usnadní práci, když se lidé domluví a rozhodnou se uklidit z přírody své odpadky, pomáhají vyčistit studánky a potůčky nebo někdy stačí i jen ta maličkost, že se chovají ke svému okolí ohleduplně a neznečišťují ho.

Díky Jarníčkovi se můžeme na jaře radovat z krásně rozkvetlé přírody, nádherné zeleně stromů, čerstvé travičky a tomu malému skřítkovi můžeme být vděční i za to, že víme, jak krásně umí jaro vonět.

• 
  Jaké roční období má na starost Jarníček?
  
  

Jak zachránil sněženky

Jeden rok začalo jaro moc brzy. Sluníčko vzbudilo svým hřejivým paprskem Jarníčka tím, že ho zalechtalo na malém pihovatém nosíčku. Jarníček se ihned pustil do práce, a tak nestihl být ani překvapený z toho, že je zima tak rychle pryč.

Pomáhal prvním jarním květinkám vystrkovat malé hlavičky z pod mechových polštářků, sháněl čerstvou travičku pro právě narozená srnčátka, vítal ptáčky vracející se z teplých krajů a budil poslední zimní spáče z jejich tvrdého spánku.

Jaro nastalo tak rychle, že se celá příroda snažila co nejrychleji vypučet a vyrašit. Jenže to, jak jaro chvátalo chopit se své moci, to se vůbec nelíbilo zimě, která se rozhodla ještě nepředat otěže vlády někomu jinému.

Sotva Jarníček usnul ve své postýlce po náročném dni, vzbudily ho ze spaní tenké hlásky. Zněly tuze naříkavě a prosily o pomoc.

Jarníček se nejprve posadil na kraj postýlky, promnul si oči, aby lépe viděl a zeptal se: „Kdo to je?“

A ono nic. Jenže za chvíli zase zaslechl to slabé volání a vzdychání. Proto odhrnul peřinku, skočil na zem, oblékl se a vydal se ven do tmavé noci hledat, odkud to volání přichází.

Překvapilo ho, že se venku udělala najednou taková zima. Trochu se otřásl chladem, ale přesto dál pokračoval v hledání. Za chvilku už věděl, odkud se ozývají ty tenké hlásky – to volaly sněženky, které se celé třásly zimou. Byly nešťastné, protože se bály, že umrznou.

Jarníček se chvíli díval na to nadělení, ale potom začal honem jednat. Teplota klesala stále níž a níž a bylo cítit, že přichází velký mráz. Takový mráz, který by i sněženky mohl spálit.

Naštěstí měl Jarníček v sobě i špetku kouzelné moci, kterou mohl používat pro záchranu toho, kdo je v nouzi. A to sněženky právě byly. Ale stačilo, aby je Jarníček obalil svým hřejivým dechem a už měly ochranu před tím silným mrazem. Vypadaly jako malinkaté bílé nevěsty pod třpytivým závojem.

Ráno se šel Jarníček podívat, jak přestály tu mrazivou noc a měl velkou radost, že byly v pořádku. Když od nich odcházel, zdálo se mu, že slyší krásně cinkavé hlásky volat: „Děkujeme, Jarníčku, ty náš hodný skřítečku!“

To poděkování a ta krása, kterou sněženky ještě mnoho očí potěší, hřály Jarníčka u srdíčka možná mnohem více než jarní sluníčko.

• 
  Jakým způsobem zachránil Jarníček sněženky?
  
  

Jak odemykal studánku

Toho jara, které přišlo tak brzy, měl Jarníček tolik napilno, že při otevírání studánek na jednu zapomněl. Kdoví, jak se to mohlo stát, ale možná že byl ještě trochu rozespalý nebo roztržitý, zkrátka jedna lesní studánka zůstala zamčená.

A sluníčko hřálo čím dál více, kytičky rozkvétaly, ptáčkové zpívali jak o život, jen jedna část lesa jako by byla bez života. Žádný ptačí zpěv tam nezněl, veškerá zeleň byla taková smutná, tmavá a kytičky se ještě schovávaly do svých podzemních postýlek.

Byla to právě ta část lesa, kde Jarníček zapomněl otevřít studánku. Jenže Jarníček měl tolik starostí s pomáháním všem tvorečkům, kteří se společně s jarem probudili k životu, takže si ani nevšiml, že jedna část lesa ještě skoro spí zimním spánkem.

Až jednoho rána, když za ním přišla nebo spíše přiskákala žabka Kuňkalka a žalostně kvákala, že by se chtěla vrátit zpět do svého domečku, uvědomil si, co se stalo.

Problém byl ale v tom, že kouzelný klíček na otevírání studánek se vždycky po splnění svého úkolu stal neviditelným až do příštího jara. A chudák Jarníček nevěděl, jak by bez svého klíčku mohl žabce pomoci.

Naštěstí tu byla moudrá sova Rozárka, ke které se i náš skřítek nakonec vydal, aby se zeptal na radu.

Rozárka se na chvilku zamyslela, pak zvedla své husté obočí, podívala se moudře na Jarníčka a řekla: „Nevím, jestli to opravdu pomůže, ale zkus najít petrklíč, který na jaře první rozkvetl a s jeho pomocí by snad mohla jít studánka otevřít.“

Nebyl to zrovna nejsnadnější úkol dopátrat se, který petrklíč nejdříve rozkvetl. Ale Jarníček dělal, co mohl, aby napravil svou chybu a ten první petrklíč po dlouhém hledání skutečně našel. Byl už skoro odkvetlý, proto se Jarníček bál, že nebude mít tu kouzelnou sílu na otevření studánky.

Jenže všechny obavy se ztratily, když s ním Jarníček stál u klíčové dírky ke dveřím studánky. Petrklíč se celý rozzářil, v zámku dveří něco zarachotilo a studánka se začala plnit vodou.

To bylo radosti, žabička skákala šipky do vody, všechno kolem se zazelenalo, kytičky během chvilky rozkvetly a Jarníček se začal smát na celé kolo.

A zase bylo vše tak, jak má být. Jen žabička Jarníčkovi z legrace pohrozila prstíkem, aby si propříště zapsal za uši pořádně všechny studánky v celém okolí, aby zas na některou nezapomněl.

• 
  Čím otevřel Jarníček poslední lesní studánku?
  
  

LETNÍČEK

Letníček je skřítkový kamarád Jarníčka. Když začne léto, může si Jarníček konečně chvíli odpočinout a jeho starost o přírodu přebírá do svých rukou skřítek Letníček.

Letníček nemusí budit kytičky ze spaní, protože jsou už všechny dávno probuzené a rozkvetlé. Ale pečlivě se stará o to, aby je letní horké sluníčko nespálilo. Pokud nastane velké sucho, snaží se Letníček přičarovat déšť, aby zavlažil travičku pro zvířátka, kterým by se suchá tráva špatně žvýkala.

Každé ráno si Letníček také naplní svůj kouzelný džbánek křišťálovou vodou z té nejčistší studánky a kapkami rosy zdobí celé louky, aby jim přinesl osvěžení pro nastávající horký den. Někdy chce udělat radost i nám tím, že rosou krásně nazdobí pavučiny a všichni potom žasnou, jak se ty kapky v nich třpytí jak diamanty.

V létě se často znenadání může odněkud přihnat i silná bouřka. To pak má Letníček plné ruce práce s pomáháním všem, kterým ta bouřka zničila nebo vyplavila domeček. A přestože je tak maličký, dokáže pomocí svých kouzelných zaříkadel vrátit zpátky na strom hnízdečka, která shodil silný vítr.

A když začnou dozrávat jahody, třešně a maliny, nestačí se Letníček otáčet se svým kouzelným štětečkem, kterým dává všem zralým plodům tu krásnou červenou barvičku. Je to ten samý štěteček, s nímž pomáhá sluníčku vytvořit nádhernou duhu při letním deštíku.

Skříteček se rovněž kamarádí s včeličkami, ke kterým si chodí pro slaďoučký med. Tím potom doslazuje letní ovoce, aby mělo tu správnou chuť a sladkost. Dělá to hlavně proto, že ví, že děti milují sladkosti. Proto jim chce to zdravé ovoce plné vitamínů trošku přisladit, aby jim více chutnalo a aby ho rády jedly. Zkrátka Letníček se stará nejen o přírodu, ale snaží se nabídnout i dětem co nejlahodnější ovoce, aby byly zdravé.

Tento skříteček je létu opravdu pilný pomocníček a svou péčí se nám snaží z letního období vytvořit krásný čas plný radosti z koupání v přírodě, mlsání sladkých plodů, a hlavně odpočinku a nabírání sil do chladnějších dnů, které přijdou, až léto skončí.

• 
  Co vše dělá Letníček?
  
  

Jak zachránil pulce

Když nastaly opravdu horké dny, musel Letníček vstávat brzy ráno ze své postýlky, protože čistil studánkám jejich pramínky. To aby v nich byl stále dostatek osvěžující chladné vody pro zvířátka, která k nim chodí pít.

Jedno ráno ale ještě nestačil vyskočit z postýlky a už u jeho dveří smutně kuňkala žabička. Měla starost o své pulečky, kteří se už jen plácali ve zbytku vody v malém rybníčku.

Z kdysi pěkného rybníčku vhodného pro výchovu žabích pulců se díky sluníčku stala skoro vysušená louže kalné vody. A té vody stále ubývalo a ubývalo, až se pulečkové místo ve vodě museli pohybovat jen v mazlavém bahýnku. Žabička se o ně právem bála, a proto přišla poprosit Letníčka o pomoc.

No jo, ale jak by mohl takový malinký skřítek zachránit tolik pulců? Na to, aby je všechny přenosil do vzdáleného velkého rybníka neměl dost síly. Když tedy nemůže přenést pulce k vodě, musí přinést vodu k pulcům, ale jak?

Letníčkova konvička byla na to tuze malinká. Přičarovaný deštík by byl na to moc slabý a silný déšť Letníček vyčarovat neuměl.

Proto stále přemýšlel, kroutil hlavou až nakonec lusknul prsty a řekl: „Mám to!“

Vzal si svou malou lopatku pomocnici a začal od rybníka směrem ke skoro vyschlému rybníčku hloubit stružku. Tou stružkou potom upustil trochu vody z velkého rybníka, aby mohl pro pulečky vytvořit bezpečný a dostatečně mokrý domov.

Žabička s dojetím děkovala Letníčkovi za záchranu svých dětí a radostí přitom poskakovala kolem nově napuštěného rybníčku. A Letníček? Ten si utřel rukou od hlíny pot z čela, usmál se na žabičku a šel si lehnout do své postýlky, aby načerpal sílu do dalšího dne.

Kdoví, co nového mu asi přinese..

• 
  Jak dokázal Letníček zachránit pulce?
  
  

Klouzačka pro kačenky

Letníček se často rád procházel kolem rybníku, sledoval třpytivé vlnky na hladině a poslouchal uklidňující šplouchání vody u břehu.

Jednou si zase takto užíval klidného odpoledne, když najednou uslyšel rozčilené káchání nějaké kachny. Samozřejmě, že ho zajímalo, co se děje. Proto se vydal podívat do těch míst, odkud se ozývaly ty podivné zvuky.

Došel až na okraj rybníka, kde se rozčilovala máma kachna na svá malá kachňátka. Nechtělo se jim totiž do vody. Ne že by se bály vody, ale hladina byla celkem dost nízko, břeh vysoko a kačenky měly strach z té výšky. Proto nechtěly skočit do vody.

Letníček se rozhodl vyhledat pro kachňata vhodnější přístup k vodě, ale ono to vyšlo všude nastejno. A tak jen přihlížel k tomu, jak se máma kačena snaží nalákat káčátka do vody a jak jí to nejde.

Najednou dostal nápad. Chtěl dostat kachňátka do vody tím, že jim udělá ze břehu klouzačku do rybníka. Což o to, nápad to byl dobrý, ale když jim to Letníček předvedl a sklouzl se po bahnitém břehu, kačenky i s kačenou se smíchy popadaly za bříška, protože to byla velmi legrační podívaná – Letníček seděl v rybníku celý špinavý od bláta z klouzačky.

No nic, Letníček to musel tedy vymyslet jinak. Když viděl, že se žádná z kačenek nechce umazat od bláta, přinesl z blízkého pole pár dlouhých zelených listů od kukuřice. Ty potom naskládal příčně z břehu do vody a najednou tu byla krásná, čistá klouzačka. Tentokráte nemusel ani nic vysvětlovat a ani nic předvádět. Kačenky se rozběhly na klouzačku a jedna po druhé po ní šupaly do vody.

Už nebylo slyšet žádné kachní rozčilování, všude znělo jen radostné štěbetání těch malinkých opeřených kuliček a kachní máma se dmula pýchou nad svými krásnými a odvážnými dětmi, které se jako o život klouzaly do vody.

Letníček se spokojeně usmál, zamával té šťastné kachní rodince a šel se vykoupat do čisté studánky. Toho bláta měl na sobě stále dostatek a vůbec netoužil po tom, aby ho někdo takto viděl a dělal si z něj legraci.

• 
  Z čeho udělal Letníček klouzačku pro kačky?
  
  

PODZIMNÍČEK

Jarníček a Letníček mají mezi skřítky ještě kamaráda Podzimníčka. Ten má na rozdíl od nich na starost péči o přírodu na podzim.

Stará se o to, aby všechno ovoce dozrálo dříve, než přijdou první mrazíky. Radí veverkám, kde si nasbírat co nejchutnější oříšky do zásoby na zimu a zkrátka pomáhá celé přírodě připravit se na nadcházející velmi chladné období.

Podzimníček je jedním ze skřítků, který miluje malování. Jeho kouzelný štěteček s malířskou paletou má obrovské množství krásně barevných odstínů, kterými pak vybarvuje listí stromů. Když se potom všichni dostatečně vynadívají na tu pestrobarevnou krásu podzimu, pomáhá Podzimníček větříku sčesat to barevné listí ze stromů, aby si s ním mohly hrát děti.

Ještě, než nastane skutečná zima, kontroluje Podzimníček zvířátka, která se ukládají k zimnímu spánku. Podívá se na jejich doupě nebo nory, zda jsou dostatečně zateplené a pokud má některé zvířátko problém s usínáním, domluví se s ním Podzimníček, že mu přijde zazpívat svou ukolébavku. Ta uspí i ty největší nespavce.

Jestliže stihne Podzimníček všechny své úkoly splnit včas, je rád, když si může pohrát s dětmi při pouštění draka. Děti sice skřítka nevidí a skřítek ani žádného vlastního draka nemá, ale dokáže začarovat vítr tak, že dělá s draky druhých psí kusy. To se potom nasměje nejen Podzimníček, ale i děti, které žasnou nad jejich akrobatickými prvky.

A když se pak objeví první ranní mrazíky, začne Podzimníček nejprve ukládat ke spánku květinky, pak keře a stromky, zamyká studánky a po ujištění, že je vše připravené na zimu, zavrtá se i on sám do svého teplého pelíšku, aby si konečně odpočinul po té náročné a důležité práci.

• 
  Čím je přírodě užitečný Podzimníček?
  
  

Úkryt pro ježka

Podzimníček měl plné ruce práce s chystáním zásob na zimu, když k němu přiběhl rozčilený ježek, hlasitě dupal a začal si stěžovat na lidi. Prý měl na zahradě vyhlédnutou krásně velkou hromádku podzimního listí, do které se chtěl zavrtat a prospat v ní celou zimu. Jenže přijeli nějací lidé s vozíkem a tu hromádku mu odvezli.

Skřítek se snažil rozčileného ježka uklidnit. Začal tím, že mu připomněl, jaké měl štěstí, že ještě v té hromádce listí nebyl zazimovaný.

Ježek se nejdřív zarazil a hned na to zvolal: „No jo, vždyť to by mne také odvezli a já bych přišel o svůj domov!“

Za chvilku se z té hrozné představy oklepal a začal Podzimníčkovi naříkat nanovo: „No jo, jenže kde teď prospím tu chladnou zimu? Vždyť tu nikde žádná jiná hromádka listí není! Všechno listí je shrabané a odvezené kdoví kam.“

Podzimníček si pomyslel, že ježek má pravdu, ale co s tím? Kde jinde by mohl nalézt bezpečný úkryt, kde by mohl celou zimu klidně prospat a přitom nezmrznout? Skřítek dumal, přemýšlel, kroutil hlavou sem a tam, až nakonec tleskl do dlaní a radostně křikl: „Už vím!“

Pak zavedl ježka k obrovské hromadě dřeva, která stála u lesa. Někdo tam měl vyrovnanou hranici naštípaného dříví na proschnutí. To znamená, že se ta hromada jen tak odvážet nebude a vydrží tam celou zimu. Navíc byly u ní z jedné strany narovnané kratší větve, tím pádem by to byl pro ježka úplně perfektní úkryt na přezimování.

Ježek zářil štěstím a když mu Podzimníček pomohl ještě vystlat si nové bydleníčko suchou trávou, aby ho pěkně v mrazech hřála, jeho radost neznala mezí. Srdečně děkoval malému skřítku a jako odměnu mu daroval to nejkrásnější červené jablíčko ze všech jablíček, které si na svých bodlinkách přinesl ke svému novému obydlí.

• 
  Kde našel Podzimníček ježkovi nový úkryt?
  
  

Zatoulaný drak

Když se podzim chýlil ke konci, vydal se Podzimníček na delší obchůzku, aby viděl, kolik stromů má na sobě ještě pár lístečků a kolik je už zcela holých.

Najednou si všiml, že na jednom z těch nejvyšších stromů se cosi barevného hýbe a třepotá ve větru. Co by to asi tak mohlo být?

Při bližším pohledu Podzimníček zjistil, že je to papírový drak. Někomu asi při pouštění ulétl, zapletl se do větví stromu a zůstal tam až doteď.

Podzimníčka hned napadlo, že někdo musí být moc smutný, protože ten drak byl vlastnoručně dělaný, vesele malovaný a podle těch barev to vypadalo, že si ho vyrobil nejspíš nějaký kluk.

Samozřejmě, že na tak velký strom by Podzimníček nikdy nevyšplhal, ale díky svému kouzelnému zaříkadlu přivolal vítr, který mu toho draka snesl z výšky až k nohám.

Což o to, drak byl tedy dole. Ale jak zjistit, komu patří? Naštěstí znal Podzimníček ještě jedno zaříkadlo, které na chvilku přičarovalo drakovi schopnost obživnout. Pak se ho mohl skřítek zeptat na to, odkud pochází a kdo je jeho majitelem.

Drak měl radost, že ho někdo vysvobodil z jeho stromového zajetí a děkoval Podzimníčkovi za snahu vrátit ho jeho majiteli – Vojtíkovi. Ten je určitě nešťastný ze ztráty draka, kterého vyráběl se svým nemocným dědečkem.

Když se Podzimníček dozvěděl, komu drak patří, bylo už jen hračkou, doručit draka do správných rukou. Přivolal vítr, rozloučil se se svým novým papírovým kamarádem a pak už jen mával a mával drakovi, který se vznášel v modrých oblacích. Jakmile se ale přiblížil k Vojtíkovu domovu, klesl níže, udělal ve vzduchu akrobatickou osmičku a snesl se na parapet okna, kde ho po chvíli našel Vojta.

To bylo ale radosti! A Podzimníček z dálky přihlížel tomu veselému shledání a přál drakovi, aby si ho mohl Vojta ještě pouštět a užít si ho, než nastane opravdová zima, protože ta už se pomalu ale jistě blížila. Podzimníček to cítil na tom studeném větru, který byl místy hodně ledový.

Proto se i Podzimníček rychlým krokem vydal ke svému domovu, aby si uvařil na zahřátí horký šípkový čaj, po kterém se mu budou určitě zdát krásně voňavé sny.

• 
  Jaký čaj má rád Podzimníček?
  
  

ZIMNÍČEK

V zimě, když většina skřítků spí ve svých postýlkách, má Zimníček největší pilno. Stará se o celou přírodu, aby v pořádku přestála ty mrazivé zimní dny.

Pokud je velký mráz, postará se Zimníček o to, aby zahrady, pole a louky přikryla bílá sněhová peřina, a tak chránila všechna semínka a kořínky v zemi před zmrznutím. Stromy zase často opatrně zavine do jinovatky jako do deky, která je chrání před nebezpečným třeskutým mrazem.

Také zvířátka potřebují Zimníčkovu péči, protože on jediný má nejlepší přehled o veškerých zásobách oříšků, kaštanů a žaludů. Ví, kde jsou krmelce naplněné voňavým senem, kam a kdy vozí starostliví myslivci čerstvé mrkvičky s další zeleninou pro zajíčky, srnečky a divoká prasátka.

Když má skřítek chvilku volna, kreslí na okna našich obydlí ledové květy, na okapy věší rampouchy lesklé a průzračné jak křišťál a spolu se slunečními paprsky tvoří na sněhu tak krásný diamantový třpyt, že z něj někdy až oči bolí.

Nejradši ze všeho ale sleduje dětské zimní radovánky. Líbí se mu hlavně koulovačky, sjíždění kopce na sáňkách a s úsměvem obdivuje postavené sněhuláky, ke kterým si pozdě večer chodí popovídat nebo s nimi sleduje třpytivou krásu hvězd zimní oblohy.

Bez Zimníčka by mnoho zvířátek v zimě trpělo hlady a některé rostlinky by dokonce mohly bez jeho péče zcela umrznout.

• 
  O co se stará Zimníček?
  
  

Záchrana kapříka Vašíka

Jednoho roku byly tak silné mrazy, že byl zamrzlý nejen rybník, ale ledová krusta lemovala i okraje poklidné říčky.

Proto začal mít Zimníček obavy o svého kapřího kamaráda Vašíka. Je-li totiž rybník dlouho zamrzlý, může se stát, že rybám nestačí kyslík rozpuštěný ve vodě a v takovém případě by nemusely zimu přežít. Zimníček věděl, že rybáři pravidelně prosekávají díry v ledu na rybnících, kde chovají ryby, ale nevěděl, zda ví i o tom, že v rybníku u lesa žije kapřík Vašík, který potřebuje jejich pomoc.

A protože to vůbec nevypadalo, že by mělo přijít nějaké oteplení, aby led na rybníku mohl roztát, rozhodl se, že Vašíkovi pomůže sám. Jenže jak může tak malý skřítek vysekat v tak silném ledu dostatečně velkou díru?

Zimníček si dlouho lámal hlavu nad tím, jak kapříka Vašíka zachránit. Až najednou se mu pod čepicí jako by rozsvítilo – to mu hlavičkou probleskl skvělý nápad.

Vzpomněl si, jak kdysi našel v lese malé kulaté zrcátko. Asi ho tam ztratilo nějaké děvčátko, co se rádo parádilo. Zimníček to zrcátko tenkráte nechal na místě a čekal, až se pro něj někdo vrátí. Ale protože se pro něj nikdo nevrátil, vzal si ho skřítek do svého pokojíčku.

Teď si na něj vzpomněl a pomyslel si, že by se mu mohlo hodit. Zrcátko totiž dokáže odrážet sluneční paprsky tak silně, že se dá tímto způsobem i rozdělat oheň. Proč tedy nezkusit takto zahřívat led na rybníku, aby se v něm udělala díra?

Za pokus by to stálo. Zimníček se tedy rozhodl vyzkoušet to. Přinesl si k rybníku zrcátko, chvilku počkal, až z pod mraků vykoukne sluníčko, pak přeleštil zrcátko a zašeptal mu kouzelné zaříkadlo, aby ty sluneční paprsky, které odrazí měly ještě větší sílu.

A opravdu, podařilo se. Led začal tát v tom místě, kam na něj Zimníček posílal zrcátkem paprsky sluníčka.

Vašík byl zachráněný. Otvor v ledu nebyl sice moc veliký a Zimníček ho bude muset chodit denně obnovovat, aby se na něm nevytvořil nový led, ale na záchranu kapříka to bohatě stačilo.

Kapřík Vašík může klidně spát v zamrzlém rybníku a Zimníček se už těšil, až přijde obleva a on si bude moci zase se svým kapřím kamarádem popovídat o tom, jak se žije ve vodní říši.

• 
  Jakým způsobem pomohl Zimníček kapříkovi?
  
  

Zimníčkovy koledy

Na co se Zimníček těší v prosinci nejvíce, jsou Vánoce. Miluje pohledy do oken domů, kde vidí krásně nazdobený a světýlky rozzářený vánoční stromeček.

Moc se mu líbí, jak se na Štědrý den k sobě lidé pěkné chovají. Sice neví proč, ale v tento den jsou všichni členové rodiny pohromadě, usmívají se na sebe a večer společně sedí u svátečně prostřeného stolu. Nakonec si rozbalují nějaké dárečky a zpívají koledy.

A děti? Ty přímo září štěstím, když dostanou v dárečku něco, co si dlouho přály. Líbí se mu, že se v tento čas všichni navštěvují, přejí si krásné Vánoce a jsou na sebe tak moc milí.

Zimníčkovi je jen trochu divné, proč se tak pěkně k sobě lidé nechovají po celý rok..

To bude asi tím, že si jindy nezazpívají ty krásné koledy, které zná už i Zimníček. Často je poslouchá pod pootevřenými okny domů nebo chodí k takové veliké budově, kterou lidé nazývají kostel. Tam se hrají koledy i na varhany, a to je teprve nádhera!

Zimníček stále přemýšlel, jak zvířátkům a celé přírodě připravit krásné Vánoce. Věděl, že myslivci nebo dokonce i děti ze školky nosí v zimě zvířátkům ke krmelci nějaké dobroty, ozdobí jim vánočně nějaký smrček nebo jedličku, ale koledy jim nikdo nezahraje nebo nezazpívá, a to je velká škoda.

Jenže to by nebyl Zimníček Zimníčkem, aby to nějak nevymyslel. Naučil vítr hrát ty nekrásnější koledy na křišťálové rampouchy a teď mohou ty vánoční melodie znít celou přírodou.

Nejdřív vítr svým dechem rozezvučí rampouchy, ze kterých je slyšet jemná hudba a potom lehce tančí spolu se sněhovými vločkami, které se tiše snáší k zemi.

Kdyby se lidé více ztišili, mohli by na procházce zimní přírodou určitě občas nějaké cinkavé melodie zaslechnout. A kdyby děti, které mají mnohem více citlivější ouška než dospělí, vydržely mít venku chvilku pusinky zavřené a snažily se být potichu, mohly by třeba i poznat, které koledy má Zimníček nejraději

• 
  Na co hraje Zimníček koledy?
  
  

Skřítek hospodaříček

Kdysi dávno neměli lidé doma ústřední topení jako máme dnes my, ale mívali doma jednu velkou pec. A za každou tou pecí bydlel malý skřítek hospodaříček. Nikdy ho nikdo sice neviděl, ale každý o něm věděl a věřil na něj.

Hospodyně mu vždycky večer přichystaly k peci malinkou porci nějaké dobroty nebo zbyteček jídla od večeře a věřily, že se za to skřítek hospodaříček postará o celou jejich domácnost. To znamená, aby jim slepice snášely hodně vajíček, aby krávy měly zdravá telátka, na poli se sklidilo dostatek obilí a v sadě se urodilo hodně ovoce.. Zkrátka každý si skřítka hospodaříčka velmi vážil a rozmazloval si ho, protože doufal, že se mu za to skřítek odvděčí tím, že přinese štěstí celému domu.

Dnes už doma pec skoro nikdo nemá a na nějakého hospodaříčka nikdo nevěří. To ale neznamená, že neexistuje. Ba naopak. Jen si musel najít jinou skrýš – u někoho bydlí za topením, u někoho zase za sporákem nebo za troubou, zkrátka ukrývá se tam, kde je sucho, a hlavně pěkné teplíčko. A hrozně moc ho mrzí, že na něj nejenže nikdo nevěří, ale také mu už nikdo nepřichystá žádnou dobrotu.

Proto se ze skřítka hospodaříčka stal skřítek, který místo pomoci dělá lidem naschvály. Spousta lidí ho už poznala a říká mu „šotek“. Šotek umí způsobit někde nepořádek, umí ztratit tatínkovy brýle, ve školních úkolech zpřehází písmenka nebo udělá pravopisné chyby, a to všechno proto jen, že se cítí být osamělý a je mu líto, že na něj lidé zapomněli.

Ve skutečnosti ale není zlý. I když mnohdy nadělá spoustu nepříjemností, většinou se zase postará o to, aby vše nakonec dobře dopadlo. Šotek totiž touží potom, aby si ho lidé opět začali vážit a on jim mohl znovu pomáhat a starat se o prospěch celého jejich domu. Aby si ho někdo všiml, snaží se na sebe upoutat pozornost alespoň rošťárnami.

Šotek se vlastně svými vlastnostmi hodně podobá dětem – jen je oproti nim mnohem menší. Na hlavě nosí rád maličkou červenou čepičku (když je někdy náhodou bez ní, vypadají jeho vlásky jak vrabčí hnízdo) a na sobě mívá většinou nějakou zelenou vestičku. Na to, že občas vyvede pořádnou neplechu, bývá vždy pěkně upravený a skoro pořád se usmívá. Stále čeká na to, až si ho všimneme, aby se z něj mohl zase stát oblíbený skřítek hospodaříček.

• 
  Myslíš si, že máte doma také nějakého šotka?
  
  

Emička a uklízení

Jeden skřítek hospodaříček žil v domečku, kde bydlela rodinka s malou Emičkou. Emička byla šikovná holčička, která sice ještě nechodila do školky, ale všemu už rozuměla, všechno chápala a na svůj věk byla opravdu velmi bystrá. Měla jen jednu malou chybičku – nerada uklízela.

Takže Emičky pokojíček vypadal, jako kdyby tam právě řádilo nejmíň pět dětí. Na zemi ležely hračky, knížky a stavebnice, na stole byly nakreslené i nedokreslené obrázky, mezitím se povalovaly fixy a pastelky, postel byla plná plyšáků a na poličkách místo hraček ležel jen prach.

Maminka se neustále snažila Emičce vysvětlovat, že si má hned každou hračku, se kterou si právě dohrála, uklidit a pak si může začít hrát s jinou. Ale Emička jako by ji neslyšela. A to maminka vůbec ještě netušila, že za tím nepořádkem stojí i malý skřítek „šotek“. Ten nejenže pomáhal Emičce udělat co největší nepořádek, ale dokonce se i postaral o to, aby se některé hračky úplně ztratily a nebyly k nalezení.

Emička potom ztrátu některého oblíbeného plyšáka i oplakala, ale aby si začala vše uklízet, to ji ani nenapadlo. Nakonec to dopadlo tak, že maminka zavřela všechny hračky do skříně a prohlásila, že Emička dostane na hraní vždy jen takový počet hraček, který si pak dokáže uklidit.

Žádné slzičky nezměnily maminčino rozhodnutí a Emička se musela smířit s tím, že pro začátek si bude hrát třeba jen s jedním plyšákem. Pokud si ho po hraní dokáže uklidit zpátky na poličku, může dostat druhý den ze zamčené skříně na hraní třeba dvě hračky.

A opravdu toto řešení zafungovalo. Emička se naučila nejen uklízet své věci, ale začala to dělat ráda, protože se jí zalíbil uklizený pokojíček. Ani šotek nedokázal udělat nepořádek tam, kde je tak pěkný pořádek. Aby nebyl mrzutý a nenudil se, brzy se naučil pomáhat Emičce. Nakonec ho to dokonce začalo bavit. Líbilo se mu sledovat, jak maminka chválí Emičku za pěkně uklizený pokojíček, jak se na ni usměje, obejme ji a dá jí velkou sladkou pusu.

Sledování takového projevu lásky bylo pro šotka dostatečnou odměnou za to, že místo dělání rošťáren se z něj znovu stává skřítek hospodaříček. Někdy dokonce, když má opravdu velmi dobrou náladu, udělá radost Emičce tím, že se jí v pokojíčku najednou objeví i hračky, které byly už nadobro ztracené.

• 
  Je tvůj pokojíček vždy pečlivě uklizený?
  
  

Kubíkovy úkoly

Kubík byl starší bráška malé Emičky. Chodil už do školy a neměl vůbec žádný problém s úklidem pokojíčku. Na to, že je kluk, vypadal jeho pokojík vždycky parádně. Maminka měla z Kubíka radost. Byl to její hodný, veselý, pořádkumilovný synek, ale přes to všechno si i u něj náš malý šotek rád zahospodařil.

Kubíkovým problémem bylo vždycky psaní domácích úkolů. Kubíkovi se totiž do úkolů nikdy moc nechtělo, a tak je odkládal až na tu nejpozdnější večerní dobu. To znamená, že ty úkoly psal těsně před spaním a do rána pak nechával sešity na stole otevřené. Teprve před odchodem do školy prosil maminku o podpis.

A to byla příležitost pro šotka. Přes noc dokázal do těch domácích úloh nasekat takové chyby, že žasla nejen maminka, ale i sám Kubík. Maminka se potom ráno při podepisování rozčilovala, že Kubík vše nechá na poslední chvíli a pak nemá čas na opravu. Nemohla pochopit, že jsou v těch úkolech tak velké hrubky, protože Kubík byl jinak šikovný kluk a ve škole byl velmi bystrý.

Samotný Kubík si byl jistý, že takovou chybu tam určitě včera večer nenapsal, ale copak má cenu někomu to vysvětlovat, když dnes tam ta chyba je? Pokusil se mamince naznačit, že v tom má prsty asi někdo jiný, ale maminka se mu jen vysmála. Kdopak by chtěl asi v noci přepisovat jeho domácí úkoly?

Jenže Kubíkovi to neustále vrtalo v hlavince. To přece není možné, že ve škole chybu neudělá a doma jich pak naseká tolik. A tak přemýšlel a přemýšlel, až to vymyslel. Co kdyby si začal domácí úkoly vypracovávat hned, jak přijde ze školy? Maminka by je zkontrolovala, on by si pak sešity zavřel a nenechával je otevřené na stolku – třeba by to pomohlo.

A opravdu. Maminka se nestačila divit, když jí najednou Kubík nosil k podpisu domácí úkoly už odpoledne a navíc – byly bez chyby nebo jen s nějakou malinkou chybičkou. Kubík je pak podepsané uklidil do školní aktovky a vše bylo v pořádku.

Jen ten malý skřítek se moc neusmíval, protože neměl u Kubíka žádnou práci. Pomáhat nemohl, protože si Kubík zvládl vše udělat sám a ani žádnou rošťárnu mu nemohl vyvést, když k tomu neměl žádnou příležitost. Kubíkovy sešity byly totiž pečlivě zavřené ve školní tašce a do té se nedostane ani ten nejšotkovatější šotek.

• 
  Je správné psát domácí úkoly až večer?
  
  

Tatínkovy brýle

Tatínek Emičky a Kubíka míval občas také trápení se šotkem. Na vině byly jeho brýle, které často někde zapomněl nebo je nechal položené úplně neznámo kde, a proto nebyly nikde k nalezení. Někdy trvalo dokonce i pár dní, než se zase objevily, a to na tak nezvyklém místě, kde by je určitě nikdo nehledal.

Maminka si už začínala myslet, že je tatínek roztržitý, protože má spoustu starostí. Ani ve snu by ji nenapadlo, že ty brýle mu pravidelně pomáhá ztrácet jeden malý šotek.

Emička s Kubíkem také pomáhali tatínkovi s hledáním brýlí a jen díky jejich bohaté fantazii se mohly brýle zase objevit na tatínkově nose. Protože kdo jiný, než děti by je hledal třeba v ledničce nebo pod gaučem, na skříni nebo v květináči a jednou je dokonce Emička objevila na lustru v obýváku. To už se maminka skoro až vyděsila, když si představila, jak si je tam tatínek odkládá a pak si to vůbec nepamatuje.

Možná i díky tomuto případu se rozhodla, že se s tím musí něco udělat. Ale její nápad s jen jedním místem na odkládání brýlí nedopadl dobře. Tatínek si nedokázal zvyknout na to, že jinam si brýle nesmí položit a pokládal je zase kam se dalo. To znamená, že se brýle ztrácely dál a celá rodina je potom zase hledala.

Naštěstí tu byl Kubík, který přišel jednou ze školy s tím, že si všiml, jak jeden učitel nosí brýle buď na nose nebo zavěšené na šňůrce, kterou má kolem krku. Takže i když měl sundané brýle, neustále je měl po ruce, aby si je mohl kdykoliv znovu nasadit. A protože je nikam neodkládal, tak je ani neztrácel.

A tak maminka koupila tatínkovi šňůrku na brýle. Chvíli trvalo, než si na ni zvyknul, ale podařilo se a tatínek se už nemusel stresovat hledáním ztracených brýlí. Jediný, kdo se z toho nápadu vůbec netvářil nadšeně, byl šotek. Totiž brýle, které má tatínek uvázané na krku, se moc špatně ztrácí. A už vůbec je nejde ztratit tak dobře, že je pak nikdo nemůže najít.

Malý skřítek byl nešťastný, o pomoc ho nikdo nežádal, nikdo se na něj v ničem nespoléhal a už ani o ty jeho rošťárny nikdo nestál. Šotek se cítil tak strašně moc sám, že by se sám nad sebou nejraději rozplakal.

• 
  Kam schoval šotek tatínkovy brýle?
  
  

Maminčin úspěch

Nebýt maminky, asi by se šotek zcela jistě uzoufal. Jenže maminka četla dětem pravidelně pohádky před spaním a tentokráte si přinesla knížku plnou příběhů o tom, jak dříve žili naši předkové. Samozřejmě, že v té knížce nechyběla ani pohádka o skřítku hospodaříčkovi. A ta se strašně moc líbila Emičce.

„Mamí, viď, že by to bylo pěkné, kdyby u nás také bydlel nějaký skřítek hospodaříček?“ zeptala se Emička maminky těsně před tím, než od ní dostala pusu na dobrou noc. Maminka se jen usmála a zhasla světlo. Ale Emiččina otázka jí nešla z hlavy. Co kdyby u nich opravdu žil nějaký ten skříteček?

Bylo by to moc pěkné, mít takového malého pomocníčka, který na vše dohlíží a dává pozor, aby se nic zlého nepřihodilo.

Druhý den se s Emičkou domluvily, že zkusí v kuchyni přichystat tomu skřítkovi nějakou malinkou dobrůtku, aby ho (pokud tedy existuje) nalákaly do jejich domácnosti. A ráno nemohly věřit vlastním očím – dobrůtka byla pryč. Tatínek se jim jen smál, že tu dobrotu určitě snědla nějaká myška, ale maminka věděla, že u nich doma stoprocentně žádné myšky nebydlí.

Další večer zase nachystaly něco pro skřítka a do rána ta dobrůtka opět zmizela. Tentokráte už ani maminka a ani Emička nepochybovaly o tom, že u nich vážně žije ten malý hospodaříček. Tatínkovi a Kubíkovi o tom ale radši neříkaly – ještě by se jim vysmáli. Chlapi těmto věcem zkrátka nerozumí.

Od té chvíle se mamince začalo v kuchyni dařit vše, na co sáhla. Ne že by předtím vařit neuměla, ale její koláče nikdy nebývaly tak nadýchané jako koláče sousedky Poláčkové. Teď maminčiny koláče byly jedny z nejlepších, jaké kdy kdo upekl. Maminčiny omáčky bývaly sice velmi dobré, ale teď byly přímo exkluzivní. A meruňkové knedlíky od maminky, ty se v puse přímo samy rozplývaly.

Tatínek tvrdil, že to ta léta praxe z maminky vyškolila tu nejlepší kuchařku na světě. Ale maminka se nad těmi slovy vždy pousmála a věděla své. Nikdy totiž nezapomněla připravit každý večer něco malého k zakousnutí pro skřítka hospodaříčka, díky kterému teď sklízela se svým kuchařským uměním takový úspěch.

A skřítek hospodaříček? Ten byl hrozně šťastný, že se opět stal pro někoho užitečný a potřebný. Už nemusel na sebe upoutávat pozornost nějakými naschvály a krom těch dobrot, co mu maminka vždycky přichystala jako poděkování za pomoc, ho u srdíčka hřál moc krásný pocit, že na něm někomu záleží a že ho má zcela jistě někdo rád.

• 
  Je důležité dát druhým najevo, že je máme rádi?
  
  

                                                                            Na louce

Martina Prknová

                                         Ilustrace Petra Prknová

Beruška Miluška

Na louce pod lesem bydlela krásná beruška Miluška. Toto jméno dostala, protože byla tuze milá a veselá. Hodnějšího broučka by jistě nikdo široko daleko nenašel.

Beruška Miluška měla ale jedno velké trápení. Stále si nemohla zapamatovat, kolikže těch teček na svých krovkách má. Každou chvíli někoho prosila, aby jí ty její puntíky přesně spočítal.

Jenže broučky brzy přestalo bavit neustálé počítání teček, a proto se začali berušce vyhýbat. Miluška začala ztrácet nejen své kamarády, ale spolu s nimi i svou veselost a nemohla pochopit, proč už si s ní nikdo nechce hrát.

Sluníčko na obloze to celé už dlouho sledovalo a bylo mu berušky líto. Proto ji prozradilo důvod, proč se před ní ostatní broučci začali schovávat. Že je už nebaví její puntíky stále dokola počítat a že si chtějí raději bez ní hrát.

Beruška byla nešťastná. Kdyby si jen mohla počet svých teček podle něčeho zapamatovat..

Sluníčko se zamyslelo, pak se usmálo a zkusilo berušce poradit: „Miluško, víš co? Až zase nebudeš vědět, kolik těch černých puntíků na svých zádech máš, stačí když se na mne podíváš a vzpomeneš si, že musím vyjít na oblohu každý den v týdnu. Potom si ty všechny dny vyjmenuj – od pondělí až do neděle, a přitom si za ně čárky do písku zapisuj. Ty si potom spočítej – je jich sedm. A to je tolik, kolik máš i ty na svých krovkách puntíků.“

Beruška sluníčku z celého srdce poděkovala a jeho radu si velmi dobře zapamatovala. Zase byla veselá, spoustu přátel u sebe hostila, a protože se už nikoho na počet puntíků neptala, měla kolem sebe stále plno broučků, se kterými si mohla hrát.

Všichni byli vděční sluníčku za jeho pomoc a na jeho počest přejmenovali Milušku na „Slunéčko sedmitečné“.

Úkol : Zkus stejně jako beruška vyjmenovat všechny dny v týdnu..

Světluška Světlanka

Na kraji lesa stál starý smrk. Byl tak starý, že jeho kmen byl plný hlubokých prasklin. A v jedné z těch prasklin bydlela světluška Světlanka.

Světlanka přes den vždy spala a čerpala sílu na noc, kdy se svou lucerničkou létala po lese nebo po louce a svítila na cestu všem opozdilcům.

Její užitečné poslání ji moc bavilo. Ale často se stávalo, že plamínek v lucerničce zhasnul a ona se pak musela potmě trmácet domů, aby si svou lucerničku znovu rozsvítila.

Měsíček rád sledoval z noční oblohy tu malou světlušku a obdivoval její snahu posvítit na cestu všem poutníkům, kteří bloudili ve tmě. Zároveň ale viděl, jak je vítr občas škodolibý a Světlance sfoukne plamínek v lucerničce. Litoval malého broučka, když viděl, jak letí hustou tmou zpátky domů zapálit nové světélko.

Proto se jedné noci rozhodl odměnit světlušku za její dobrotu. Když se zase stalo, že vítr Světlance sfouknul plamínek, utrhnul si měsíček kousek ze svého stříbrného svitu, smotal ho do klubíčka a vložil světlušce do lucerničky.

Světlanka byla ohromená. Její lucernička už nesvítila, ale přímo zářila. Ba co víc, ten zvláštní plamínek nedokázal ani vítr zhasnout.

Od té doby světluška svou lucerničku nepotřebuje rozžíhat. Celou noc jí jasně září na cestu a přes den, když světluška spí, spí i ten kousek měsíčního svitu. Večer se oba probudí a vydávají se spolu na cestu svítit těm, kdo se někde opozdili.

Když se k ránu vrací Světlanka do pukliny ve starém smrku, nikdy nezapomene zamávat na měsíček a popřeje mu dobrou noc. Měsíček se na ni usměje, naposledy se rozhlédne po noční obloze a zaleze do nebeských peřin úplně stejně jako světluška do těch svých pozemských.

Úkol: Kdo ještě v noci svítí s měsíčkem na obloze? A kdo tam svítí ve dne?

Čmelák Péťa

Na louce pod mezí si svůj domeček postavil i čmelák Péťa. Byl to pěkně kulatý, ale hlavně veselý a kamarádský čmelák. Všichni ho pro jeho přátelskou povahu měli moc rádi.

Čmelák Péťa celý den sbíral na louce z květů sladký nektar a roznášel pyl na ostatní květinky. Když nastal večer, popadl svou basu, stoupnul si s ní před domeček a hrál všem pro radost.

Jednoho večera se ale broučci své pravidelné muziky nedočkali. Přišli se tedy zeptat čmeláka, proč jim jako obvykle nezahraje nějakou tu veselou písničku. Čmelák Péťa jim smutně řekl: „Ále, včera mi praskla jedna basová struna a já ji neumím opravit. Proto vám už nemohu na svou basu zahrát žádnou písničku.“

A tak i když louka zůstala stále stejná jak dřív, něco se změnilo. Ty večery nebyly už tolik veselé. Broučkům chybělo čmeláčí brnkání na basu. Proto se rozhodli, že se musí alespoň pokusit vymyslet, jak by se dala ta basová struna opravit.

S dobrým nápadem se přihlásil pavouk křižák. Prozradil broučkům, že umí utkat nejen velmi jemnou pavučinovou nitku, ale i také tak pevnou, že by mohla nahradit třeba i basovou strunu.

Přestože spousta obyvatel louky nevěřila moc tomu, že by se křižákovi mohlo podařit basu opravit, za pokus to stálo.

Sám čmelák Péťa napnutě čekal, až pavouk svou strunu doplete a opatrně připevní na basu. Pak ji pořádně napnul a podal Péťovi. Čmelák na ni zahrál první tón a opravdu – struna nejenže nepraskla, ale co bylo hodně důležité, zazněla i tím správným tónem.

Péťa byl štěstím bez sebe. Radostně objímal křižáka a za odměnu mu daroval ten největší soudek medu, co měl ve své spižírně.

Od té chvíle jsou večery na louce zase veselé, protože čmelák Péťa tam vyhrává písničky od pondělí do neděle.

Úkol: Zazpívej nějakou písničku – může být i o čmelákovi.. nebo o nějakém broučkovi..

Ploštička Emička

Ačkoliv je to neobvyklé, žila ploštička Emička na louce. Všechny její kamarádky totiž bydlí u nějakého stromu – většinou u lípy, protože mají rády sladkou šťávu z jejích plodů.

Ale Emička měla nejraději čerstvou rosu, kterou byla po ránu louka celá pokrytá. Ploštička se po ní procházela a jednotlivé kapičky rosy sbírala do džbánku. Z té rosy a bylinek potom vařila výborné čajíčky a sirupy pro broučí dětičky.

Každý, kdo bydlel na louce, věděl, že když ho zabolí v krčku nebo dostane rýmu, ploštička Emička mu vždy dá nějaký výborný sirup na jeho problémy. Emička věděla, na co je která bylinka užitečná a jak se má správně užívat.

Všichni měli ploštičku moc rádi, protože každému ráda pomohla a dokázala vyléčit spoustu neduhů, které broučky trápily.

Jednoho dne, ale nějaká nemoc ochromila i milou Emičku. Od rána nemohla polykat, škrábalo ji v krčku, a dokonce dostala horečku, kterou ještě nikdy předtím neměla. Ploštička si hned uvařila léčivý čaj, vzala si dvě lžičky sirupu proti nachlazení, ale líp ji nebylo.

Jenže ono se to nezlepšilo ani druhý den a ani za týden se Emička necítila o nic lépe. Broučkové dostali o svou kamarádku strach. A to nejen proto, že by je neměl kdo léčit, ale zkrátka jim bylo ploštičky opravdu líto.

Když už to vypadalo s Emičkou skutečně zle, přilétla k ní včelička Jůlinka. Nesla s sebou sklenku medu a řekla ploštičce: „Kdysi jsi pomohla ty mně a teď pomůžu zas já tobě. Zkus užívat náš zázračný med po kapičkách a uvidíš. Snad ti pomůže.“

Emička poslechla včeličku a denně si ke každému čajíčku vzala pár kapiček medu. Netrvalo dlouho a začala se uzdravovat. Ploštička byla moc vděčná včeličce Julince za záchranu na poslední chvíli.

Dnes už ploštička Emička zase každé ráno sbírá kapky rosy do džbánku a potom z nich vaří broučím dětem bylinkové čajíčky, do kterých přidává po kapičce medu, aby jejich život byl sladký, veselý, plný radostných her v zelené trávě a mechu.

Úkol: Dokážeš vyjmenovat některé broučky, kteří žijí na louce?

Mravenec Josífek

Uprostřed louky stálo veliké mraveniště. Žili v něm velmi pracovití a pilní mravenci. Od rána do večera se snažili zdokonalit spleť chodbiček a komůrek v mraveništi a sháněli potravu pro své mravenčí larvičky. Všichni měli plné ruce práce. Tedy až na jednoho.. mravenec Josífek ne že by byl líný, ale zkrátka nepracoval jako ostatní. Stále jen vymýšlel samé lumpačiny.

Jakýkoliv nástroj, co dostal ráno do ruky, za chvilku ležel někde za mraveništěm a Josífek se vedle klouzal po jitrocelovém listě nebo se houpal na lučním zvonku a svým zvoněním plašil všechny broučky v okolí.

Ostatní mravenci zpočátku Josífkovi trpěli jeho rošťárny, protože si mysleli, že z nich brzy vyroste. Jenže mraveneček byl čím dál větší, ale jeho lumpáren neubývalo. Nakonec sama mravenčí královna nechala Josífka vyhnat z mraveniště.

Josífek si z toho nejdříve nic nedělal. Vesele se toulal po louce a užíval si krásného dne. Byl rád, že nemusí nic dělat, že si může stále hrát a nikdo se na něj už kvůli ničemu nezlobí.

Bylo to zkrátka moc fajn. Ale jen ten první den. Druhý den začalo být Josífkovi smutno po kamarádech a začal se trochu nudit. Už ho nebavilo pořád dokola jezdit na klouzačce. Ani shazování kapek rosy z květů ho netěšilo tolik, co dřív.

A třetí den? Ten třetí den bylo Josífkovi až do breku. Už jen bloumal po louce a smutně se díval směrem k mraveništi, kde ostatní mravenci stále něco dělali. Nakonec to nevydržel a pokorně se přišel omluvit ostatním mravenečkům a poprosit královnu, aby mu odpustila a on se mohl vrátit zpátky domů.

Dnes už Josífek neví, co je to zahálení. Od rána až do večera užitečnou práci dělá. A
s kamarády po práci, si užívají legraci.

Úkol: Kolik nohou má mravenec? A kolik jich má pavouk?

Starý dub

U lesa starý dub stojí,

do šatů z listí se strojí.

Větvemi se s větrem mazlí,

žaludy pak na zem hází.

V dutém kmeni je dost místa

pro veverčí teplá hnízda.

A pod kořeny chodbičky

pro malé myší dětičky.

Ten starý dub je domovem

pro zvěř i ptactvo zároveň.

V silném kmeni dobré srdce

a v koruně moudrost starce.

Záhada ztracených žaludů

Na kraji lesa stál starý vykotlaný dub. Byl tak obrovský, že se jeho silné kořeny rozbíhaly od kmene stromu do všech stran a byl tak vysoký, že to vypadalo, jako by se jeho větve dotýkaly samotného nebe.

Starý dub měl vysoko nad zemí v kmeni otvor. Ten otvor byl úplně tak akorát veliký, aby jím mohla prolézt veverka, která se v něm zabydlela a zařídila si v dutém kmeni stromu malý útulný byteček. Ta veverka se jmenovala Zrzečka, a právě si začala do svého domečku nosit zásoby na zimu. A protože kolem dubu napadalo velké množství žaludů, nemusela pro ně chodit nikam daleko.

V kořenech stromu byl jeden malinký otvor. Zrovna tak akorát veliký, aby jím mohla prolézt jedna myška. Ta myška se jmenovala Amálka a v kořenech dubu měla celou síť spletitých chodbiček, které vedly do jejího teplého a vždy pečlivě uklizeného bytečku.

Veverka a myšička se ještě neznaly, ale to se mělo brzy změnit:

Veverka Zrzečka si nosila do svého bytečku žaludy. Každý večer se spokojeně dívala na velikou hromadu v koutě svého pokojíčku. Jenže ouha, ráno byla většina žaludů pryč. Zrzečka z toho byla velice nešťastná. Domeček večer pečlivě zavírala, takže nikdo cizí se nemohl dostat k jejím zásobám. Tak kam se ty žaludy jen poděly?

A to samé se opakovalo i další den a další den a Zrzečka se začala obávat toho, že přes zimu bude muset být hladem, protože se její zásoby vždy přes noc někam ztratí.

Jednou se vracela zrovna s plnou náručí žaludů do svého domečku, když tu na ni kdosi zapískal. A ona to byla taková malinká myšička. Zrzečka se zastavila a zeptala se, proč na ni ta cizí myška píská.

Myška se Zrzečce nejdříve představila. Řekla, že se jmenuje Amálka, že bydlí v domečku pod starým dubem a má takové zvláštní trápení. Každý večer si doma pěkně uklidí a ráno, když se probudí, má pokoj plný žaludů a nemůže přijít na to, odkud se u ní ty žaludy berou. A proto se chce zeptat veverky, zda nestojí o nějaké ty žaludy. Myška jich má doma už velikánskou hromadu a neví, co s nimi.

Zrzečka se myšce také nejprve představila a na oplátku se Amálce svěřila zase se svým trápením. Že bydlí v dubu nad myškou a nemůže přijít na to, kam se jí přes noc ztrácí nasbírané žaludy. A protože byly obě dost chytré, hned se jim v hlavičkách začalo rozjasňovat. Už začínaly tušit, co se to vlastně děje. Ale nejprve se musely jít přesvědčit, zda jejich domněnky jsou správné.

A opravdu, nepletly se. Když prohledaly veverčin domeček, našly v koutě pokojíčku velkou díru, kterou každý večer žaludy propadávaly do dutého kmene dubu a pomalu se kutálely do pokoje k myšičce. Obě si oddechly, že konečně tu zvláštní záhadu vyřešily. Teď už zbývalo jen vymyslet, co s tím udělat, aby se Zrzečce neztrácely zásoby na zimu a aby myška nebyla každé ráno v posteli zavalená hromadou žaludů.

Ale pro tak chytré hlavičky, které myška s veverkou zcela jistě měly, to nebyl žádný problém. Díru v podlaze u Zrzečky zkusily ucpat čerstvým mechem a hned bylo vše v pořádku.

Nakonec byly ještě vděčné té díře u veverky v pokojíčku. Vždyť díky ní se spolu vlastně seznámily a jejich původně náhodné setkání se postupem času začalo měnit na opravdové přátelství. A najít opravdového přítele je skoro stejně tak vzácné jako najít skutečný poklad.

Nový soused

Z veverky Zrzečky a z myšky Amálky se staly dvě nerozlučné kamarádky. Společně sháněly na zimu své zásoby, chodily na procházky, hrály si na schovávanou, na honěnou, a dokonce se spolu snažily naučit se trochu počítat a napsat do písku alespoň nějaké to písmenko.

Jednou byly domluvené, že se sejdou u kmene dubu a půjdou si užít krásné odpoledne k lesnímu potůčku. Jenže, když se setkaly, poznala myška Amálka, že z toho plánu na krásné odpoledne asi nic nebude. Veverka Zrzečka vypadala nešťastně.

Amálka se hned zeptala: „Zrzečko, co se ti stalo? Vypadáš hrozně moc utrápeně.“

A veverka se jí snažila odpovědět, ale nějak se jí to nedařilo. Sípavě šeptala a bylo jí špatně rozumět: „Amálko, asi jsem spolkla s oříškem i kousek skořápky a ten se mi zapíchnul do krčku. Teď mě to tam tak strašně bolí, že nemohu ani pořádně mluvit a polykat.“

Myška Amálka se polekala: „Á je, zle je. To chce doktora.“ A bez dlouhého rozmýšlení se rozběhla do lesa shánět datla - lékaře stromů a zvířátek. Nakonec ho našla na jednom starém smrku, jak z kmene stromu vyzobává larvy nějakého dřevožroutského brouka.

Datel se nenechal dlouho prosit a hned se rozletěl pomoci veverce s jejím trápením. Přiletěl právě včas ke starému dubu. Zrzečce se totiž tolik přitížilo, že se už nemohla ani pořádně nadechnout a kdyby Amálka nezavolala na pomoc odborníka, určitě by to s ní špatně dopadlo.

Ale naštěstí datel věděl, jak se poskytuje první pomoc a veverce vcukuletu svým šikovným zobáčkem vytáhl z krčku ostrý kousek skořápky, který se jí tam tak nešťastně zapíchnul, že kdoví, jak by to nakonec bez datla dopadlo.

Než Amálka stihla k dubu doběhnout, byla už Zrzečka zase usměvavá, a přesto že měla trochu poškrábaný krček, zářila štěstím, že může dýchat, mluvit i polykat. Obě dvě datlovi z celého srdce poděkovaly a ptaly se ho, zda se mu mohou nějak odvděčit.

Ten se jen usmál a řekl, že rád pomohl. Potom se ale zadíval na starý dub a pronesl: „Jak se tak koukám na ten dub, vůbec by mu neuškodila má starostlivá péče. A kdybych tu mohl s vámi bydlet, byl bych moc rád.“

A protože starý dub byl opravdu velký a určitě by se mu nějaká ta odborná péče občas hodila, přikývly souhlasně jak Zrzečka, tak i Amálka datlovi, že je tu dost místa i pro něj.

A tak dub získal dalšího obyvatele – datla Rudolfa. A veverka s myškou nikdy nelitovali, že se datel přistěhoval do jejich stromu, protože lepšího a příjemnějšího souseda si snad ani nemohli přát.

Zimní období

Nastala zima a v ní začaly i třeskuté mrazy. Tento rok byly dokonce tolik silné, že při velkém větru to ve starém dubu tak praskalo, že se Zrzečka s Amálkou bály, aby se jim jejich domov celý nerozlomil vejpůl. Ale protože měly své pokojíčky pěkně vystlané suchým listím, měkkým mechem a voňavou trávou, zahřívaly teplem svých pelíšků ten starý dub tak, že ho nakonec ani silný mráz nezlomil.

Jejich soused datel prohlížel každou volnou chvilku, kdy se trochu oteplilo, dub zvenčí a kontroloval, zda je v pořádku a zda nepotřebuje někde jeho pomoc. Snad i proto přečkal ten starý strom celkem dobře letošní krutou zimu a na jaře se mohl zase zazelenat.

Zimní období je pro zvířátka vždy úplně jiné než to letní. Když je venku mráz a sníh, shání se těžko něco na zub. Proto si myška i veverka nanosily do svých spižíren dostatek zásob, aby přes zimu nehladověly. Obě měly také najednou hustší kožíšek – to, aby nezmrzly a hodně času trávily spánkem – to, aby zbytečně neplýtvaly energií, a přitom ještě načerpaly sílu do dalších dnů.

Pokud nespaly a venku bylo pro ně přijatelné počasí, domlouvaly se na krátké návštěvy nebo procházky, aby jim ta zima rychleji utekla. Jak se jim teď hodil ten otvor z horního veverčina pokojíku do dolního myšího domečku, kterým se kdysi kutálely žaludy. Teď si z něj udělaly takový jednoduchý telefon na rychlé dorozumívání.

A pokud chtěly k sobě na návštěvu pozvat i datla, stačilo jen zaťukat domluvené znamení na kmen stromu. Datel slyšel všechno a sám jim ťukáním odpovídal. Dokázal vyťukat celé zprávy, kterým ale Zrzečka s Amálkou nejprve vůbec nerozuměly. Ale datel Rudolf jim postupně vysvětloval, co které ťukání znamená, aby se mohli všichni rychle spolu na něčem domluvit i na dálku.

Proto nebyla letošní zima i přes ty velké mrazy pro obyvatele starého dubu tak zlá a dlouhá jak jindy. Čas trávený s těmi, které máme rádi, rychle utíká a když nás jejich láska hřeje u srdíčka, najednou se zdá i celý svět hezčí a teplejší, ačkoliv venku mrzne.

A protože veverka Zrzečka trávila spoustu času s myší kamarádkou Amálkou, a protože jim datel Rudolf k tomu dělal milou společnost, bylo našim třem kamarádům tak pěkně, jako by už pomalu mělo začít jaro. Starý dub se stal pro své obyvatele tím nejhezčím místem na světě.

Jarní probouzení

Konečně začalo jaro, louky se zazelenaly, sněženky vystrčily ze země své hlavinky a všechno se radovalo z probouzejícího se sluníčka. I starý dub si oblékl nové jarní šaty. Byly celé jasně zelené. To mladé listy dávaly dubu svěžest a krásu.

A v koruně dubu se probudil celý ptačí orchestr. Od rána do večera zněl z větví ptačí zpěv, švitoření, čimčarání a cvrlikání. A co bylo toho poletování mezi větvičkami, stavění hnízd a radostné trylkování těch malých zpěváčků.

I veverka Zrzečka pobíhala vesele po okolí, skotačila po stromech a bylo jí moc divné, že v tom radostném probouzení přírody bývá myška Amálka tak často zalezlá ve svém myším doupěti. Vždyť venku bylo najednou tak krásně. Zima se už nadobro rozloučila s obyvateli starého dubu a odešla zase do jiných krajů.

Zrzečka se začala obávat toho, aby snad náhodou Amálka neonemocněla nějakou zvláštní nemocí. Proto se rozhodla, že zaťuká na dveře jejího domečku a zeptá se své kamarádky, jestli se něco nestalo a jestli se Amálka cítí dobře anebo zda ji něco netrápí.

Když myška Amálka otevřela dveře svého obydlí a uviděla Zrzečku, byla potěšena její návštěvou. A když se jí potom veverka zeptala, zda je v pořádku, usmála se a odpověděla, že ano. Zrzečka na ni nevěřícně koukala, a tak musela myška s pravdou ven. Řekla jen: „Víš, Zrzečko, já se cítím dobře, jen jsem trochu unavená, protože se mi brzy narodí malá myší miminka. Proto více odpočívám, abych na to načerpala co nejvíce sil.“

Veverka byla překvapená a potom myšku Amálku objala a ujistila jí, že pokud bude potřebovat, ráda jí pomůže s tou její malou myší drobotinou. A hned se začala myšičce svěřovat s takovým malým veverčím tajemstvím – že už pár dní jí nadbíhá veverčák, co bydlí na nedalekém smrku. Prozradila Amálce, že ji dokonce pozval na rande. Zrzečce se celkem líbí, ale nejprve ho chce dobře poznat, aby věděla, že to bude jednou opravdu hodný táta pro jejich veverčata.

Obě kamarádky se rozesmály a už se pomalu začínaly těšit na dobu, kdy jejich veverčátka a myšátka si budou kolem starého dubu hrát na honěnou a na schovávanou. Vzpomněly si na ten den, kdy se spolu seznámily a kdy začalo jejich krásné přátelství. Možná si v duchu říkaly, že třeba jejich děti budou mít také jednou takové štěstí, aby mohly poznat opravdové přátele a až vyrostou, najdou snad také takový bezpečný domov, jak ho ony nalezly právě u tohoto starého dubu.

A starý dub? Ten se jen usmíval a říkal si, co už za svůj život viděl takových veselých veverek, myšiček, ptáčků, zajíčků a lištiček, pro které se stal milým domovem. Doufal, že i přes své stáří bude moci ještě dlouho poskytovat ochranu těmto malým přátelům, díky kterým mohl být jeho život tak pestrý a radostný.

Hopíkovo vánoční přání

Na kraji lesa za stříbrným smrčkem byla stará králičí nora. Ještě nedávno se zdála být opuštěná, ale dnes by v ní pozorné oko myslivce spatřilo každou chvíli nějaký pohyb. Před pár dny se tam totiž nastěhoval mladý králíček Hopík.

Jméno Hopík dostal od svých rodičů proto, že byl ze všech svých sourozenců nejdivočejší a nejhopsavější. Když vyrostl, trochu se uklidnil a přestal tolik hopsat, ale to jméno mu už zůstalo. A protože každý dospělý divoký králík musí opustit svou noru a rodiče, aby si mohl založit vlastní rodinku, nastěhoval se Hopík do té staré opuštěné nory. Ale stačilo, aby v ní upravil podzemní cestičky, vyspravil a zateplil komůrky a měl z ní úplně výstavní domeček. Teď už zbývalo jen jediné – najít si nějakou králičí slečnu k založení rodinky.

A to byl velký problém. Buď byl Hopík moc vybíravý, anebo zkrátka neměl štěstí, a tak zatím bydlel ve své noře stále sám. Nejdříve mu to nevadilo, ale čím více se blížily Vánoce, tím více se cítil osamělý a toužil po nějaké té spřízněné králičí dušičce.

Proto se rozhodl, že napíše dopis Ježíškovi. Našel si kousek papíru a smrkovou větvičkou namočenou do jílu na něj napsal, že by letos místo vánočního stromečku a dárků raději u sebe uvítal nějakou tu králičí holku. Aby nebyl tak sám, aby se s ním někdo smál a aby ho někdo přes tu zimu hřál.

Svůj dopis pověsil na nejvyšší větev stříbrného smrčku, na kterou dosáhnul a doufal, že ho Ježíšek uvidí, až poletí kolem.

Hopíkův dopis z té smrkové větvičky brzy zmizel. Králíček se proto hned začal těšit na Štědrý den. Vždyť po celý rok byl hodný, doma pomáhal, a i k ostatním zvířátkům se snažil chovat co nejlépe. Tak proč by nemohl věřit tomu, že mu Ježíšek splní jeho vánoční přání?

Když konečně nastal Štědrý den, byl Hopík už od rána celý nervózní a nedočkavý. Vůbec si nedovedl představit jakým způsobem mu chce Ježíšek to vánoční přání vyplnit. Nevěděl, jestli má tu svou králičí slečnu hledat pod stromečkem s dárky a nebo k němu přihopsá z lesa s mašlí pod krčkem..

Nakonec ale nad tím mávnul pacičkou. Je to vlastně jedno, jestli k němu přihopsá nebo přiletí. Vždyť hlavní věc je ta, že už nebude sám, ale že na všechno budou dva. Na radost a na smích, i na pár věcí zlých, ale když jsou na vše dva, žije se líp.

Chroustalčino překvapení

Z druhé strany stříbrného smrčku na Štědrý den přihopsala Chroustalka a obdivovala ten krásně rostlý stromeček. Říkala si: „To je určitě ten nejkrásnější smrček, jaký jsem kdy viděla, a proto si zaslouží, abych ho ozdobila jako vánoční stromeček.“

Chroustalka bydlela v nedaleké králičí noře se svými rodiči a chtěla jim připravit na dnešní slavnostní den velké překvapení. Rozhodla se ozdobit nějaký krásný smrček jako vánoční stromeček. Měla už připravené mrkvičky, jablíčka, šišky, oříšky, žaludy a chtěla je pověsit na ten stromeček jako dárečky pro divoké králíčky, veverky i myšičky.

Když už měla své překvapení skoro hotové a chystala se uvázat na tu nejvyšší větvičku, na kterou dosáhla, obrovskou červenou mašli, objevil se náhle před ní králíček Hopík. Chroustalka byla trochu zaskočená, ale když ten cizí králík před ní začal radostně hopsat, tak se až polekala. Vůbec nechápala, proč se tolik raduje a proč na ní může oči nechat.

Hopík byl šťastný, splnilo se mu jeho vánoční přání a teď stálo před ním – krásná králičí slečna u nejhezčího vánočního stromečku. Nejdříve ji pozdravil, jak se sluší a patří a potom se jí zeptal na její jméno.

Chroustalka se rychle vzpamatovala z toho překvapení. Řekla Hopíkovi, že ji zaskočil svým náhlým zjevením, ale jinak ji moc těší, že ho poznala. Dál pak pokračovala: „Já se jmenuji Chroustalka. Vím, je to zvláštní jméno, ale odmalička jsem všechno pečlivě okusovala a chroustala, proto mne tak pojmenovali.“

Hopík se Chroustalce také představil a na oplátku jí vysvětlil, proč se jmenuje tak, jak se jmenuje. Řekl jí, že má za tím krásně ozdobeným stromečkem svůj nový domeček a že si moc přeje v něm nebydlet sám.

Chroustalka se při těch slovech trochu začervenala (teda spíše jí zrůžověly tvářičky), protože se jí Hopík moc líbil a byl jí sympatický. A tak nebylo divu, že od něj přijala pozvání na čaj ze sladkého jetelíčku a mateřídoušky.

Večer, když se sešla kolem ozdobeného stromečku zvířátka, aby si popřála šťastné Vánoce, stáli už Hopík s Chroustalkou vedle sebe, usmívali se na celý svět a jejich očka radostně zářila skoro stejně krásně jako oči dětí, které si ten večer ve svých domovech rozbalovaly vánoční dárky, co jim přinesl Ježíšek.

Jak smrček onemocněl

Ještě než začalo jaro nastěhovala se Chroustalka k Hopíkovi do jeho parádně upravené nory. Pěkně se jim tu žilo. Chroustalka jejich společné bydleníčko dozdobila sušeným kvítím a hned měli krásný a útulný domov.

Jednou ráno přišel Hopík do kuchyňky, kde už Chroustalka chystala pro oba snídani z čerstvého jetelíčku a zamyšleně povídá: „Teď jsem byl venku a ten náš stříbrný smrček se mi ale vůbec nelíbí. Na spodních větvičkách má úplně suché a tmavé jehličí. Vypadá to, jako by onemocněl.“

Chroustalka se starostlivě podívala na svého milého králíčka a řekla: „To by bylo, kdyby se nám smrček rozstonal. Vždyť jeho husté větvičky chrání náš domeček před různým nebezpečím. Kdybychom o něj přišli, můžeme si jít hledat nový domov.“

Celé dopoledne byli oba králíčci posmutnělí a přemýšleli, co a jak udělat, aby mohli navrátit jejich stříbrnému smrčku zdraví. Vypadal totiž opravdu špatně a nemocně.

Odpoledne si zaskočila Chroustalka na návštěvu ke svým rodičům a když se vrátila, byla veselejší a hned si věděla rady: „Hopíku, musíme k nám zavolat datla. Ten prý rozumí řeči stromů a umí poznat, co koho trápí a dokonce umí i léčit jejich nemoc. Alespoň takto mi to říkala maminka.“

Hopík si radostně povyskočil. „Máš pravdu, o datlovi jsem také už leccos slyšel a dokonce vím, kde bydlí. Ještě dnes za ním zaskočím, abych ho poprosil o pomoc.“

Než nastal večer stál u stříbrného smrčku i sám datel a pozorně si ho prohlížel. Potom se obrátil na králíčky a řekl: „Jestliže budete dělat, co vám řeknu, stromeček zachráníte. Ale musíte být opravdu pečliví. Tento smrček stůně – má sypavku. To je nemoc při které strom postupně ztrácí jehličí. Pokud ho chcete vyléčit, musíte mu pravidelně kontrolovat větvičky a ty, které mají suché jehličí, okamžitě odkousnout a odnést co nejdále od toho stromku. Pak se uzdraví.“

Hopík a Chroustalka dělali, co jim datel poradil. A opravdu s jejich starostlivou péčí se stříbrný smrček začal uzdravovat a za chvilku vypadal zase jako dříve.

Oba králíčci si oddechli. Vždyť tento smrček byl na začátku jejich seznámení. Stál vedle nich i při oslavě prvních společných Vánoc, kdy se poprvé drželi za pacičky a byl svědkem celého příběhu jejich známosti. Nechtěli o něj přijít, a navíc jim hustým porostem svých větviček poskytoval úkryt a ochranu před okolním světem. Tento vzácný stromek byl nepostradatelnou součástí jejich domova.

Šťastná rodinka

Nedlouho po těch starostech se smrčkem si začal Hopík všímat, jak se jeho Chroustalka mění. Byla taková jakoby trošku baculatější a její kožíšek se už neleskl tak jako dříve. Dokonce se zdálo jako by byl místy potrhaný.

Jednou se jí zeptal: „Chroustalko, není ti nic? Neonemocníš mi taky jako náš stromeček? Vypadáš poslední dobou jinak a také se i jinak chováš. Začínám mít o tebe obavy.“

Chroustalka se na Hopíka usmála a řekla: „Neboj se, Hopíku, já nejsem nemocná. Jenom se už připravuji na to, že brzy budeme mít rodinku. Můj kožíšek nevypadá tak pěkně, protože si z něj musím vytrhávat svou srst na to, abych vytvořila pro malé králíčky hodně teplé hnízdečko. Ale to nevadí. Až trochu povyrostou, bude můj kožíšek zase tak krásný jako dřív. Ale i ty bys mi mohl pomoci. Můžeš se mnou vystlat pro ně komůrku voňavým senem, aby se těm malým králíčkům u nás líbilo.“

Hopík byl nadšený. Pomáhal Chroustalce, jak jen mohl a už se nemohl dočkat, až z něj bude králičí táta. Věděl, že s malými králíčky nejdříve moc zábavy nebude, protože budou moc maličcí, nejprve budou holá bez kožíšku a nebudou vidět, ale to nevadí. Za chvilku jim naroste pěkná srst, očička se otevřou a on bude mít domeček plný malých hopsavých nezbedů.

Těšil se, jak je bude moci vychovávat, bude je učit dávat pozor na nebezpečí, ukáže jim, která travička je nejchutnější a kterou radši ani neochutnávat a jak si s Chroustalkou užijí těch jejich her a lumpáren.

A také se těšil na to, že až večer ta droboť usne, bude se moci přitulit ke své Chroustalce a bude jí moci říct, jak moc ji má rád a že kdyby pro ni měl vymýšlet jméno on, dal by jí určitě místo „Chroustalka“ jméno „Dáreček“. Vždyť si ji vyprosil od Ježíška, napsal si o ni dokonce v dopise, a nakonec ji dostal pod stromeček.

Ale věděl, že Chroustalka se na něj jen usměje a řekne mu, že to není pravda, že k tomu stromečku přišla sama od sebe a chtěla ho nazdobit i pro ostatní zvířátka, aby si udělaly krásné Vánoce. Ale pak určitě dodá, že je stejně parádní, že tam přišel i Hopík, chytil si ji za pacičku a už nepustil.

Jenže ať si Chroustalka říká, co chce, Hopík si byl stoprocentně jistý, že v tom jejich seznámení má prsty i Ježíšek a že je od něj moc hezké, že se snaží splnit vánoční přání nejen lidem, ale i zvířátkům.

Stříbrný smrček

V lese stojí krásný smrček,

stříbro zdobí jeho krček.

Ve svých šiškách zlato skrývá,

tím jsou jeho jádra živá.

Chrání domov ptactvu, zvěři,

dává úkryt, když se šeří.

Jeho větve vítr houpá,

v jeho stínu sova kouká.

V kořenech chystá pelíšky

pro lišky, myšky, zajíčky.

Hrdě zvedá svoji špičku

při slunci i při měsíčku.

Stříbrný smrček – to je pán,

hotový lesní elegán.

Tři kamarádi

U dřevěného plotu stál starý lískový keř. Na podzim sice míval už jen pár drobných lískových oříšků, ale přesto byl stále plný života. V jeho větvích si našlo domov hejno vrabců. A ti tam celý den švitořili, čimčarali, vesele poskakovali a tropili neplechu.

Z celého toho hejna vrabců bylo vždy nejvíce slyšet a vidět při různých lumpárnách vrabečky Staníka, Lubíka a Edíka. Byli to tři nerozluční kamarádi, a i když byl každý z nich úplně jiný, výborně si rozuměli.

Vrabec Staník byl z nich nejstarší a tím pádem i nejzkušenější. Oba mladší vrabečky neustále poučoval, vychovával a varoval před nebezpečím. Zároveň z nich byl i nejnápaditější, co se týkalo vymýšlení různých rošťáren a Lubík s Edíkem měli Staníka strašně moc rádi, protože se s ním nikdy nenudili.

Lubík byl z těch tří vrabečků největší. To bylo asi kvůli tomu, že pořád někde něco uzobával, ochutnával a bez malé svačinky neudělal ani krok (teda spíše vrabčí skok). Ale jinak byl moc prima kamarád a samozřejmě se vždycky rád o vše podělil – i o tu svou svačinku.

Vrabeček Edík z nich byl nejmenší a nejčipernější. Od rána do večera poskakoval po všech větvičkách, zobáček se mu čimčaráním nezastavil a bylo ho všude plno. Jeho maminka tvrdila, že Edík hopsal už i ve vajíčku, když na něm seděla v teplém hnízdečku.

Všichni tři kamarádi každé ráno přivítali sluníčko svým „čimčarára čim“, společně se bohatě nasnídali (protože nedaleko jejich keře stála pekárna a u jejího vchodu bylo stále dost drobečků od rohlíků, housek i koláčků, které si tam cestou do školy nakupovaly děti a hned je i chroupaly, a přitom drobily na chodník) a potom si vrabečci celý den jen hráli, poskakovali a vymýšleli různé nezbednosti.

Jediné, před čím se museli mít na pozoru, bylo nebezpečí v podobě sousedovic kocoura. Ten tu totiž často obcházel kolem lískového keře a dělal si zálusk na svačinku – malého vrabečka. Naštěstí byl kocour už starý a celkem pomalý, takže se mu většinou nepodařilo chytit nějakého ptáčka do svých spárů.

Ale jinak byl pro naše vrabečky jejich keř tím nejkrásnějším místem na světě. Mohli se tu radostně vydovádět, zaskotačit si anebo se tu schovat před nepříznivým počasím. Cítili se tu moc dobře, protože se jim těch pár větví lískového keře stalo bezpečným domovem.

Nebezpečný kocour

Jednoho dne si vrabečci hráli na schovávanou. Staník pikal jako první a Lubík s Edou se mu schovávali. Tato hra byla u nich velmi oblíbená, protože dokázali vynalézat stále nová a nová místečka ke schovávání a ten, kdo je hledal, to vůbec neměl lehké, když pátral po jejich úkrytu.

Vrabeček, který zrovna pikal u lískového keře, si zakrýval křidélky očka a čimčaral tuto říkanku:

„Čimčarára čim, čim, čim,

čím tě vrabče potěším?

Honem schovej peříčka,

dám ti za to zrníčka.“

Zrovna, když pikal Edík, stalo se hrozné neštěstí. Vrabci si v zápalu hry vůbec nevšimli, že je už nějakou chvíli pozoruje ze stínu u plotu ten starý kocour ze sousedství. A když si Edík zakryl očka křidélky, aby odříkal „čimčarára čim, čim, čim..“, kocour po něm skočil.

Štěstím v neštěstí bylo to, že Edík nevydržel ani při pikání v klidu a stále poskakoval. Proto ho kocour nestiskl svými ostrými zuby pod krčkem, ale jen za křidélko.

Edík se strašně polekal, plácal volným křidélkem, poskakoval kolem kocoura a marně se snažil uvolnit své druhé křidélko ze sevření jeho zubů.

Ještě, že měl tak skvělé kamarády Staníka a Lubíka. Oba vrabečci měli sice z kocoura strach, ale nenechali svého kamaráda ve štychu. Okamžitě k němu přilétli a snažili se klovnout kocoura přímo do čumáku. Tam je to totiž hodně bolestivé. A podařilo se jim svým rychlým útokem kocoura tolik překvapit, že na chvilku povolil sevření Edíka a pustil jeho křidélko.

Vrabeček toho hned využil. S ustrašeným čimčaráním vzlétl na lískový keř, kam na něj kocour nemohl. A Staník s Lubíkem ho rychle následovali. Potom z bezpečného úkrytu v lískovém keři sledovali, jak starý kocour vztekle seká ocasem a vrací se zpět do stínu číhat na jiného nepozorného vrabečka.

Všichni tři kamarádi si opravdu ulehčeně oddechli. Jenom Edík si smutně prohlížel své poraněné křidélko. Vůbec dobře nevypadalo a ostatní vrabci se divili tomu, že s ním vůbec dokázal vzlétnout, a tak uniknout zlému kocourovi.

Poraněné křidélko

Edíkovo křidélko vypadalo dost špatně. Zlomené sice asi nebylo, ale nalomené to možná ano. A hlavně bylo celé rozbolavělé od těch ostrých kocouřích zubů.

Staník s Lubíkem přinesli Edíkovi v zobáčcích čerstvou vodu, aby mu pomohli omýt krev z peříček na křidélku. Pak se snažili co nejlépe rány očistit a přinesli jitrocelové listy, aby jimi obvázali zraněné křidélko. Jitrocelové listy mají totiž skoro až kouzelnou moc při hojení bolístek.

Edík vypadal nešťastně. Už ani nehopsal a neposkakoval. Ale Staník s Lubíkem ho utěšovali. Staník mu povídá: „Edíku, hlavně že jsi v pořádku. A o nic jiného se nestarej. Zůstaneš tady v bezpečí lískového keře a my ti sem budeme nosit potravu a starat se o tebe, aby ses brzy uzdravil.“

Vrabečkovi bylo dojetím až do pláče, děkoval kamarádům, protože bez jejich pomoci by to s ním asi špatně dopadlo.

Celý týden se Staník s Lubíkem pečlivě starali o svého kamaráda. Nosili mu dostatek zrníček, drobečků, občas nějakou tu mušičku a do mističky z lístečku čerstvou vodičku. Edíka krom té starostlivé péče hřála u srdíčka i radost z toho, že má tak skvělé přátele. Ale ani týden nestačil na zahojení ran a na to, aby vrabeček mohl znovu létat.

Staník s Lubíkem utěšovali Edíka, že to nevadí, že prostě potřebuje na uzdravení více času a že oni se o něj budou dál moc rádi starat. Po dalším týdnu zkusil Edík zase vzlétnout a už mu to šlo. Sice se ještě nemohl pustit do nějakých krkolomných vrabčích leteckých akrobacií, ale na dolétnutí na snídani k pekárně mu to bohatě stačilo.

Vrabeček byl šťastný. Začala se mu zase vracet jeho veselá nálada, ale už nebyl tak rozhopsaný a rozdivočelý. Díky této příhodě se trochu zklidnil a naučil se více přemýšlet. Byl moc vděčný svým kamarádům za jejich péči a přál si, aby jim mohl jednou jejich starostlivost oplatit.

Jako poděkování jim složil krátkou písničku:

„Čimčarára čim, čim, čim,

že jsi přítel, dobře vím,

ze zlata máš srdíčko,

na něm lesklé peříčko.“

(melodie „Kalamajka mik, mik mik“)

Kocourovo trápení

Zdálo se, jako by se vše vrátilo do starých kolejí. Sluníčko na celý svět zas vesele svítilo a z lískového keře se od rána do večera ozývalo to známé vrabčí „čimčarára čim“.

Vrabci Staník, Lubík a Edík poletovali a poskakovali kolem toho radostného dění ve vrabčí kolonii, ale už to nebylo takové bezstarostné živoření, co dříve. Všichni tři kamarádi se od té příhody s kocourem změnili. Zase si spolu hráli a dováděli, ale nepodnikali už takové lumpárny a rošťárny. Naopak, snažili se být užiteční a kde se dalo někomu pomoci, tam rádi ochotně přiložili ruku k dílu.

Jednoho dne se zeptal Edík svých kamarádů: „Všimli jste si, že sem sousedovic kocour už vůbec nechodí? Včera jsem letěl kolem jejich dvorečku a viděl jsem ho, jak leží na zápraží a tvářil se dost nešťastně.“

Staník řekl: „Já ho přes plot sleduji už delší dobu. Ten kocour tráví celé dny na stejném místě a když má někam popojít, chodí jen po třech tlapkách. Řekl bych, že se mu s tou čtvrtou něco stalo a teď na ni nemůže stoupnout.“

Lubík se přidal do řeči s vrabečky: „Ale kluci, nějaký kocour nás nemusí zajímat. Vždyť tebe, Edíku, chtěl dokonce slupnout jako malinu. Tak co je nám do jeho trápení?“

Vrabečci chvilku přestali štěbetat a potom zase začal Edík: „Já vím, ale když mě bylo zle, měl jsem vás a vy jste se o mne postarali. Jenže ten starý kocour je takový mrzout, že nemá vůbec nikoho, kdo by mu pomohl.“

Staník s Lubíkem se zamysleli. Edík měl vlastně pravdu. A najednou jim bylo toho kocoura líto, i když si to vlastně ani nezasloužil.

Staník nakonec pípl: „Dobrá, tak víte co? Já poletím k sousedům na průzkum a zjistím, co a jak je s tím kocourem.“ Po té řeči odletěl.

Lubík s Edíkem trpělivě čekali na jedné z lískových větviček, až se Staník vrátí a poví jim, co zjistil. Staník byl za chvilku zpátky. Začal štěbetat: „Měl jsem štěstí. Kocour právě spí a tu bolavou tlapku má natočenou spodní stranou nahoru. Nenápadně jsem přiletěl blíž a všiml jsem si, že je celá oteklá. Vypadá to, že má do ní něco zapíchnutého, a proto na ni nemůže stoupnout.“

Ten večer byli vrabečci před usnutím nezvykle potichu a každý z nich měl hlavičku plnou myšlenek o tom, zda by náhodou nebylo správné pokusit se pomoci i tomu kocourovi, který se k nim nikdy pěkně nechoval.

Pomoc v pravý čas

Kocourovi opravdu dobře nebylo. Tlapka ho bolela už pár dní a zdálo se, že ta bolest je čím dál větší. Nejprve na ni mohl alespoň zlehka našlapovat, ale teď jí nemohl na zem ani postavit. Celá mu natekla a něco uvnitř ho tak bodalo, že kdyby kocour uměl plakat, plakal by tou bolestí.

A proto když se před ním jednoho dne objevili tři malí vrabčáci, vůbec ho to nepřekvapilo a už vůbec by ho nenapadlo, po nich skočit. Hlad sice měl, ale nedovedl si představit, že by se mohl svou bolavou pacičkou dotknout země a odrazit se ke skoku.

Vrabci Staník, Lubík a Edík brzy poznali, jak zle na tom kocour je, protože žádný normální a zdravý kocour nezůstane klidně ležet, když se před ním promenáduje nějaký opeřenec. Snad proto se nebáli a přiblížili se ještě více ke kocourovi.

Jeho tlapka byla tolik nateklá a snad aby ho tak nebolela, měl ji položenou před sebou směrem nahoru. Vrabečci si troufali čím dál blíž, až si ji mohli dobře prohlédnout. A opravdu, uprostřed té oteklé tlapky trčela špička něčeho ostrého. Byl to asi nějaký velký trn, kterému se nechtělo ven.

Staník byl ze svých kamarádů nejkurážnější a přiblížil se až na dosah kocouřích zubů i drápů. Ale kocour nic neudělal. Jen se smutně zadíval na malého vrabečka. Proto si Lubík dodal odvahy, přihopsal k jeho tlapce a bleskurychle svým zobáčkem uchopil konec té špičky trnu, aby ji trhnutím vytáhnul ven.

Kocour bolestivě mňoukl a hned si lízal bolavou tlapku. Bylo na ní pár kapiček krve, ale to bylo dobře, aby se rána zbavila nečistot. Pak vrabci rychle odlétli, ale jen proto, aby byli za chvilku zpátky s jitrocelovými listy. Kocour se jen díval, jak mu je přiložili na ránu po trnu. Pak odlétli.

Druhý den bylo vidět, že se kocour snaží popocházet na tom zápraží, kde předtím jen ležel. Celkem se mu to dařilo. Sice ještě na tu bolavou tlapičku trochu pokulhával, ale už si krásně došel ke své mističce, kde míval občas nachystané mléko nebo nějaké zbytky jídla.

Staník, Lubík i Edík vesele poskakovali za plotem a měli radost z toho, že snad udělali dobrý skutek. Teď je z toho hřál krásný pocit u srdíčka.

A kocour? Za pár dní byl zase v pořádku. Ale už nikdy se nevypravil k lískovému keři číhat na nějaké vrabečky. Byl jim vděčný za jejich pomoc, a protože neuměl rozpoznat Staníka, Lubíka a Edíka od ostatních, nikdy v životě se už nepokusil chytit žádného vrabečka.

Čapí hnízdo

Ve vesnici stál starý kostel s vysokou věží. Byl zcela opuštěný a pomalu chátral. Ale každý, kdo šel kolem, se na něj rád zadíval. Tedy spíše na jeho věž, na které bylo obrovské čapí hnízdo. Přes zimu bývalo sice prázdné, ale na jaře se do něj vracel párek čápů, kteří v něm přes léto hnízdili.

I letos bylo čapí hnízdo plné života, i když jaro teprve nastávalo. Čápi se tentokráte vrátili z teplých krajů předčasně a hned začali hnízdit. Ve snůšce měli čtyři vejce a poctivě se střídali v zahřívání svých ještě nevylíhnutých potomků.

Lidé z vesnice byli na své čápy patřičně pyšní. A protože sem přilétal stále stejný pár čápů, dostali od místních i svá jména – čáp Pepík a čápice Lojzička. Jejich radostné klapání zobáků se rozléhalo po celé vesnici a všichni se už těšili na tu chvíli, kdy z jejich hnízda začnou vykukovat malé opeřené hlavičky.

Nejvíce nedočkavé byly děti. Ty rády pozorovali veškeré dění v čapím hnízdě, a hlavně kluci spolu uzavírali sázky, kolik čápat tentokrát z hnízda vyletí.

Každé jaro při vyhlížení čápů vracejících se z těch dalekých teplých zemí za mořem, zpívaly děti písničku o čápovi, který k nim přilétá na kostelní věž a s každým se vítá klapotem svého zobáku:

Přilétl k nám na věž čáp,

vítal jaro klapy, klap,

na svých křídlech nesl klíč,

jmenoval se petrklíč.

(melodie „Kalamajka mik, mik, mik)

Volný pád

Netrvalo dlouho a z vajíček v čapím hnízdě se vylíhla krásná čápata. Čáp Pepík s čápicí Lojzičkou se spolu střídali v krmení a hlídání svých ptáčat. Zatímco jeden střežil bezpečí svých dětí, druhý sháněl potravu.

Malá čápata potřebují první týden krmit každou hodinu, jinak se čile ozývají klapotem svých zobáčků a žádají své ptačí rodiče o potravu. Ale když trochu povyrostou, vydrží bez potravy delší dobu, protože dokáží spořádat najednou i větší sousta.

Z hnízda na kostelní věži vykukovaly už čtyři malé zvědavé hlavičky. Zatím byly jen slabě ochmýřené, ale jejich zobáčky šmejdily po všem, co bylo v jejich dosahu. Čápátka se dokonce pokoušela postavit na vlastní nožky, aby toho mohla více vidět při vykukování z jejich bezpečného domova.

Snad možná proto anebo snad proto, že se ta ptáčata také trochu pošťuchovala (stejně tak, jak to občas dělávají malé děti), se stalo hrozné neštěstí. To nejmenší čápátko se najednou ocitlo moc blízko okraje hnízda, a protože zrovna stálo na svých ještě hodně vratkých nožkách, a protože ho možná „omylem“ postrčilo nějaké větší silnější čápátko, stalo se to, co se stát nemělo. Čapí mládě vypadlo z hnízda.

Nejprve zůstalo viset za nožku z kostelní římsy a pak z té vysoké věže spadlo až na zem. Tam zůstalo bez hnutí ležet a vůbec nereagovalo na splašený klapot zobáků svých rodičů a sourozenců.

Kdoví, jak by to všechno dopadlo, kdyby se zrovna tou cestou kolem kostela nevracely domů ze školy dvě děti – Adámek a Anička. Ale protože si děti tudy krátily cestu k domovu, našly malé čápátko, jak leží na zemi a je celé polámané. Vůbec na nic nečekaly a rozběhly se domů pro pomoc.

Jejich tatínek byl myslivec a věděl, jak se postarat o poraněného ptáčka. Malý čáp byl dost polámaný, ale žil, a to bylo hlavní. Tatínek ukázal dětem, jak opatrně zacházet s takto zraněným tvorečkem. Pak mu připravili doma teplý pelíšek a snažili se každou chvilku dostat do jeho zobáčku trochu vody a nějakou potravu.

A i když to zpočátku nevypadalo moc nadějně, začal se malý čapí pacient pomalu uzdravovat ze svého zranění. A protože se velmi brzy stal nedílnou součástí této lidské rodinky, začali mu říkat Olda.

Čáp Olda

Čas běžel jako voda a z malého čápátka se stával mladý čáp. Všechny jeho bolístky se dobře zhojily díky starostlivé péči všech členů myslivcovy rodinky. Jediné, co mohlo připomenout tu strašnou nehodu, bylo to, že čáp Olda při chůzi na svých ohromně dlouhých nohách, kulhal.

Myslivec s ním byl dokonce u veterináře, ale ani ten nedokázal říct, zda se Olda svého kulhání dokáže zbavit. Každopádně moc chválil Aničku i Adámka za jejich vzorné ošetřování čapího pacienta. Věděl, že je to zásluha hlavně dětí, že čáp Olda dnes tak vesele běhá po světě. To jejich starost, péče a především láska, vrátila malého opeřenečka zpátky do života.

Čáp Olda už dávno nebyl to malé pískle, které si kdysi přinesli domů. Byl čím dál větší a když v chodbě roztáhnul svá křídla, nedalo se tudy ani projít. Proto tatínek řekl: „Tak, děti, Oldu jsme vypiplali z toho nejhoršího, ale teď potřebuje pro svůj růst a zdravý vývoj více místa. Musíme ho přestěhovat na naši zahradu.“

Anička proti tomu rozhodnutí sice hodně protestovala, ale když pak viděla, jak je čáp rád, že se může venku proběhnout a pořádně protřepat křídla, nakonec souhlasila.

Možná jí to stěhování čápa z domu usnadnil i tatínek tím, že dovolil dětem pro začátek spát na zahradě ve stanu hned vedle dřevěného domečku, kde měl své místečko pro přespání jejich čapí kamarád.

Olda si brzy zvyknul na volnost v té veliké zahradě. Ba co víc, snažil se v ní získat si i sám nějakou potravu. To tatínek moc rád viděl, protože stále doufal, že by se jednoho krásného dne mohl čáp vrátit zase tam, kam patří.

Věděl, že jeho děti by nechtěly přijít o svého kamaráda a že by jim všem Olda dost chyběl, protože se za tu dobu, co byl u nich, stihl stát součástí rodiny. Ale zároveň si byl jistý, že i sám čáp Olda bude jednou cítit touhu patřit mezi čápy a bude se chtít mezi ně vrátit.

Teď však bylo nejdůležitější, aby Olda načerpal, co nejvíce sil a aby se naučil létat. A na to byl tatínek moc zvědavý, protože ani on a ani jeho děti létat neuměli. Tak kdopak to jejich čapího kluka asi naučí?

Kostelní věž

Čáp Olda si brzy všiml, že má ze své zahrady krásný výhled na starou kostelní věž, na které stálo jeho rodné hnízdo.

Anička s Adámkem ho vždy sledovali, když se díval na čápy, kteří krouží nad kostelní věží. Ve vzduchu se vznášeli už i Oldovi sourozenci a pozorovali svět z výšky. Zvědavě pokukovali po tom mladém čápovi, který se dole jen tak procházel vysokou trávou.

Olda si létající čápy prohlížel nejdříve jen ze zvědavosti. Ale postupem času začal zjišťovat, kolik toho má s těmi obrovskými ptáky společného. Vždyť se jim podobal mnohem více než všem členům myslivcovy rodiny.

Avšak nejvíce ho znepokojoval klapot jejich zobáků. Zdálo se mu, jako by jim rozuměl snad každé slovíčko. Navíc i on sám uměl klapat zobákem a znělo to úplně stejně jako řeč těch ptáků, které sledoval. Vůbec nechápal, proč se mu zdá být čapí řeč mnohem srozumitelnější než ta lidská. Vždyť od malička vyrůstal u Aničky a Adámka, patřil tedy k nim a měl je moc rád. Tak jak to, že ho najednou láká poznat blíže obyvatele toho velkého hnízda na kostelní věži?

Přestože nevěděl jak na to, pokoušel se čáp Olda také rozlétnout. Dělal denně několik pokusů s rozběhem nebo se skokem ze střechy svého dřevěného domečku. Myslivec jeho pokusy rád sledoval a když se Oldovi podařilo párkrát silně máchnout křídly a popolétnout, dočkal se od myslivce i pochvalného potlesku.

Děti to však neviděly moc rády. Došlo jim, že pokud se jejich čapí kamarád naučí létat, může se stát, že jim na podzim odletí s ostatními čápy do teplých krajů. A to ani Anička a ani Adámek nechtěli. Báli se totiž, že by tím svého Oldu mohli ztratit.

Někdy je občas napadlo, jestli si čáp Olda alespoň malinko vzpomíná na ty chvíle, kdy žil ještě v tom obrovském hnízdě na kostelní věži a tulil se ke svým čapím rodičům. A pokud ano, je možné, že se k nim bude chtít vrátit?

V oblacích

Jednoho rána seděla Anička ještě u snídaně, když už na ni ode dveří volal Adámek, ať si pospíší a jde s ním na zahradu. V tu chvíli zakryl kuchyňské okno velký stín a Anička vykřikla: „To je náš Olda, on létá!“

Všichni všeho hned nechali a utíkali ven. Tatínek měl v ruce i dalekohled, protože jako myslivec byl vždy velmi pohotový a na vše připravený.

A opravdu. Nikdo nevěděl, jak se Oldovi podařilo vzlétnout až do oblak, ale byl tam. Chvíli kroužil ve výškách. Nejprve trochu nemotorně, potom získával jeho let postupně ladnost a jistotu.

Čáp Olda si to užíval. Pohled z té výšky byl tolik nádherný. Ještě nevěděl, jak mu půjde přistání, ale teď byl přece na nebi a chtěl si vychutnat ten krásný pocit. Rovněž mu dělalo dobře, že ho sledují čápi z hnízda na kostelní věži. Moc stál o jejich pozornost a přál si, aby je mohl blíže poznat.

Když se dostatečně nasytil pohledu na střechy domů, rozhodnul se přistát na své zahradě. Tam už na něj čekaly děti. Přistání nebylo sice nejvydařenější, ale napoprvé to celkem šlo. Oldův letecký kotrmelec do kupky sena sklidil nadšený potlesk od dětí a tatínek se dokonce smál tak, až se za břicho popadal.

Než skončilo léto, vyrovnal se Olda svým leteckým uměním ostatním čápům. Párkrát ho myslivec dokonce zahlédl i na kostelní věži při pokusech o spřátelení se s dalšími čápy. Ale dětem to raději neříkal. Nechtěl, aby byly smutné, protože by jim došlo, že se k nim Olda určitě bude chtít připojit, až budou odlétat.

Ale Anička s Adámkem to tušili. A když nastal ten správný čas, dokázali se se svým čapím kamarádem rozloučit i bez slziček. Hlavně pro Aničku to bylo těžké, ale chtěla, ať si ji Olda pamatuje veselou, aby se k nim na jaře zase co nejdříve vrátil.

I myslivec by nejradši slzel dojetím, ale zároveň byl moc pyšný na to, že čáp Olda dokázal překonat veškeré těžkosti, které mu život přichystal a vrací se zpět mezi ostatní čápy.

Když mu pak naposledy mávali při odletu za sluncem, věděli, že na toto čapí léto nikdy nezapomenou. A všichni se už těšili na to, že další jaro jim na svých křídlech přinese právě jejich čáp Olda.