Duchovní povolání

Povolání ke kněžství

Vás, mladí muži, kteří se cítíte pozváni ke kněžství,

jste svobodní a máte nebo budete mít maturitní zkoušku,

bych rád informoval, že přihlášky ke studiu bohosloví pro šk. rok 2018-2019

je možné podat na brněnské biskupství poštou nebo osobně do 31. března 2018.

Každý den se za vás a za vaše zodpovědné rozhodování modlím.

¨ Váš biskup Vojtěch

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA

K 53. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB ZA POVOLÁNÍ

Církev – matka povolání

Drazí bratři a sestry,

jak jen bych si přál, aby během mimořádného Svatého roku milosrdenství mohli všichni pokřtění zakusit radost z toho, že patří do církve, a aby mohli znovu objevit, že křesťanské povolání, stejně jako všechna zvláštní povolání, se rodí v lůně Božího lidu a jsou dary Božího milosrdenství. Církev je domem milosrdenství a „půdou“, kde povolání raší, roste a přináší plody.

Z tohoto důvodu všechny vyzývám, aby u příležitosti letošního 53. Světového dne modliteb za povolání kontemplovali společenství apoštolů a děkovali za roli, jakou u každého člověka na cestě jeho povolání sehrává společenství. V bule vyhlašující mimořádný Svatý rok milosrdenství jsem připomněl slova svatého Bedy Ctihodného vztahující se na povolání svatého Matouše: „Miserando atque eligendo“ (Misericordiae Vultus,8). Pánovo milosrdné působení odpouští naše hříchy a otevírá nás k novému životu, jehož konkretizací je povolání následovat ho a být jím poslán. Každé povolání v církvi má svůj původ v láskyplném Ježíšově pohledu. Konverze a povolání jsou dvěma stranami jedné a téže mince a trvale, během celého života učedníka misionáře, jsou ve vzájemné souvislosti.

Blahoslavený Pavel VI. v exhortaci Evangelii nuntiandi popsal kroky v procesu evangelizace. Jedním z nich je příslušnost ke křesťanskému společenství (srov. č. 23), k onomu společenství, od něhož člověk přijal svědectví víry a výslovného hlásání Pánova milosrdenství. Začleněnost do společenství zahrnuje veškeré bohatství života církve, zvláště svátosti. Církev není pouze místem, kde věříme, ale také objektem naší víry; proto v Krédu říkáme: „Věřím v církev“.

Povolání od Boha přichází skrze zprostředkování ve společenství. Bůh nás volá, abychom byli součástí církve a po době určitého dozrávání v jejím nitru nám dává specifické povolání. Cesta povolání se koná spolu s bratřími a sestrami, které nám Bůh dává: je to spolu-volání (orig.: con-vocazione). Církevní dynamika povolání je protilátkou proti lhostejnosti a individualismu. Nastoluje společenství, v němž nad lhostejností zvítězila láska, protože od nás vyžaduje, abychom vycházeli ze sebe, dávali svůj život do služby Božímu záměru a brali si za svou dějinnou situaci jeho svatého lidu.

Při letošním dni věnovaném modlitbám za povolání vybízím všechny věřící, aby na sebe vzali zodpovědnost v péči o povolání a o jejich rozpoznávání. Když apoštolové hledali někoho, kdo zaujme místo Jidáše Iškariotského, shromáždil sv. Petr sto dvacet bratří (srov. Sk 1,15); a pro volbu sedmi jáhnů byla svolána skupina učedníků (srov. Sk 6,2). Sv. Pavel dává Titovi specifická kritéria pro volbu kněží (Tit 1,5-9). I dnes je křesťanské společenství vždy přítomné tam, kde povolání raší, kde se formují a kde mají přetrvávat (srov. apoštol. exhortace Evangelii gaudium,107).

Povolání se rodí v církvi. Už od zrodu povolání je třeba mít náležité církevní „cítění“. Nikdo není povolán výlučně pro nějakou danou oblast ani pro určitou skupinu nebo církevní hnutí, ale pro církev a pro svět. „Jasným znamením autenticity charismatu je jeho církevnost, jeho schopnost pro dobro všech se harmonicky integrovat do života svatého Božího lidu“ (tamtéž,130). Když mladý člověk odpovídá na Boží volání, vidí, jak se rozšiřuje jeho církevní obzor, může uvažovat o mnoha charismatech a dojít tak k objektivnějšímu rozlišení. Tímto způsobem se společenství stává domovem a rodinou, kde se rodí povolání. Kandidát s vděčností považuje tuto komunitní meditaci za nepostradatelný prvek své budoucnosti. Učí se poznávat a milovat bratry a sestry, kteří kráčejí po cestách odlišných od jeho cesty; a tato pouta ve všech posilují společenství.

Povolání roste v církvi. V procesu formace potřebují kandidáti různých povolání stále lépe poznávat církevní společenství a překonávat omezený pohled, který na začátku máme všichni. Za tímto účelem je vhodné prožít nějakou apoštolskou zkušenost spolu s dalšími členy společenství, jako například: spolu s dobrým katechetou hlásat křesťanskou zvěst; společně s nějakou řeholní komunitou vyzkoušet evangelizaci periférií; sdílením života v klauzuře objevit poklad kontemplace; v kontaktu s misionáři lépe poznávat misii ad gentes; s diecézními kněžími hlouběji poznávat pastoraci ve farnosti a v diecézi. Pro ty, kdo již jsou ve formaci, církevní společenství vždy zůstane základním prostředím pro jejich výchovu, vůči němuž mají cítit vděčnost.

Povolání je církví podporováno. Po přijetí definitivního závazku cesta povolání v církvi nekončí, ale pokračuje připraveností ke službě, vytrvalostí a stálou formací. Kdo zasvětil svůj život Pánovi, je připraven sloužit církvi tam, kde to ona potřebuje. Příkladem takovéto disponibility v církvi je misie Pavla a Barnabáše. Byli na ni posláni Duchem Svatým a antiochijskou komunitou (srov. Sk 13,1-4), pak se k této komunitě vrátili a vyprávěli to, co Bůh skrze ně vykonal (srov. Sk 14,27). Misionáře doprovází a podporuje křesťanské společenství, k němuž se vždy živě obracejí jako k viditelné vlasti, která poskytuje jistotu tomu, kdo završuje putování k věčnému životu.

Mezi pracovníky v pastoraci nabývají zvláštní důležitosti kněží. Jejich službou se zpřítomňuje Ježíšovo slovo, které říká: „Já jsem dveře k ovcím… Já jsem dobrý pastýř“ (Jan 10,7.11). Pastýřská péče o povolání je základní součástí jejich pastýřské služby. Kněží doprovázejí ty, kdo hledají své povolání, jakož i ty, kteří již dali svůj život službě Bohu a společenství.

Všichni věřící jsou povoláni uvědomovat si dynamiku povolání v církvi, aby se společenství víry po příkladu Panny Marie stávala mateřským lůnem, které přijímá dar Ducha Svatého (srov. Lk 1,35-38). Mateřství církve se vyjadřuje vytrvalou modlitbou za povolání i výchovnou prací a doprovázením těch, kdo zachytí Boží volání. Církev to koná i prostřednictvím důkladného výběru kandidátů kněžské služby a zasvěceného života. A konečně je matkou povolání i skrze vytrvalou podporu těch, kdo zasvětili svůj život službě druhým.

Prosme Pána, aby všem lidem, kteří jdou po cestě povolání, daroval hlubokou příchylnost k církvi a aby Duch Svatý posiloval u pastýřů i u všech věřících společenství, schopnost rozlišovat i duchovní otcovství a mateřství.

Milosrdný Otče, který jsi nám pro naši spásu dal svého Syna a neustále nás podporuješ dary Ducha Svatého, daruj nám živá, horlivá a radostná křesťanská společenství, která budou zdrojem bratrského života a budou mezi mladými vzbuzovat touhu zasvětit se tobě a evangelizaci. Podporuj je v jejich snaze předkládat vhodnou katechezi povolání a cesty specifického zasvěcení. Daruj jim moudrost pro potřebné rozpoznávání povolání tak, aby ve všem zářila velikost tvé milosrdné lásky. Maria, Ježíšova Matko a vychovatelko, přimlouvej se za každé křesťanské společenství, aby, oplodněno Duchem Svatým, se stávalo pramenem ryzích povolání ke službě svatému Božímu lidu.

Ve Vatikánu 29. listopadu 2015

1. neděle adventní

FRANTIŠEK

7.3.2014

Svátost kněžství

Katecheze Svatého otce na gen. audienci, nám. sv. Petra

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,

Měli jsme již příležitost věnovat se třem svátostem: křtu, biřmování a eucharistii, které společně tvoří mystérium „křesťanské iniciace“, jedinečnou obrovskou událost milosti, která nás obrozuje v Kristu. Toto je základní povolání, které spojuje v církvi všechny lidi jakožto učedníky Pána Ježíše. Potom jsou dvě svátosti, které odpovídají dvěma specifickým povoláním: kněžské svěcení a svátost manželství. Ty představují dvě velké cesty, na nichž křesťan může ze svého života učinit dar lásky podle příkladu Kristova a v Jeho jménu a tak spolupracovat na vytváření církve.

Svěcení rozdělené do třech stupňů - biskupského, kněžského a jáhenského – je svátost, která uschopňuje k výkonu služby, kterou Pán Ježíš svěřil apoštolům, totiž aby pásli jeho stádce mocí Jeho Ducha podle Jeho srdce. Pást Ježíšovo stádce nikoli lidskou nebo vlastní silou, nýbrž silou Ducha podle Ježíšova srdce, které je srdcem lásky. Kněz, biskup i jáhen musí pást Pánovo stádce s láskou. Pokud tak nečiní s láskou, pak nevykonávají službu. V tomto smyslu služebníci, kteří jsou vybráni a vysvěceni k této službě, pokud jednají mocí Ducha svatého, Božím jménem a s láskou, prodlužují Ježíšovu přítomnost v čase.

1. První aspekt. Ti kdo jsou posvěceni, jsou postaveni do čela společenství. Jsou sice „hlavou“, ale pro Ježíše to znamená dát vlastní autoritu do služby, jak On sám ukázal a učil učedníky těmito slovy: „Víte, že panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,25-28, Mk 10,42-45). Biskup, který není ve službách společenství, nepočíná si dobře; kněz, který není ve službách svého společenství, nedělá dobře, chybuje.

2. Další charakteristikou, která vyplývá z tohoto svátostného spojení s Kristem, je vroucí láska k církvi. Pomysleme na onu pasáž listu Efesanům, ve které svatý Pavel říká, že „Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady“ (Ef 5,25-27). Silou této svátosti zasvěcuje služebník cele sebe samého svému společenství, které miluje celým srdcem: je jeho rodinou. Biskup a kněz milují církev ve svém vlastním společenství. Jak? Jako Kristus miluje církev. Totéž říká svatý Pavel o manželství: ženich miluje svoji manželku jako Kristus miluje církev. Je to jediné velké tajemství lásky, totiž kněžství a manželství, dvě svátosti, které jsou obvyklou cestou, po níž se lidé ubírají k Pánu.

3. Poslední aspekt. Apoštol Pavel doporučuje učedníkovi Timotejovi, aby nenechával ležet ladem, ba dokonce neustále oživoval dar, který obdržel. Dar, který mu byl dán vzkládáním rukou (srov. 1 Tim 4,14; 2 Tim 1,6). Pokud není ministerium, tedy služba biskupa a kněze živena modlitbou, nasloucháním Božímu Slovu, každodenním slavením eucharistie a také přistupováním ke svátosti pokání, nevyhnutelně se vytratí z obzoru autentický smysl vlastní služby i radost, která plyne z hlubokého společenství s Ježíšem.

4. Biskup, který se nemodlí, nenaslouchá Božímu Slovu, denně necelebruje, nezpovídá se pravidelně - a stejně tak kněz, který to nedělá - postupně ztratí spojení s Ježíšem a upadnou do průměrnosti, která neprospívá církvi. Proto máme biskupům a kněžím pomáhat se modlit, naslouchat Božímu Slovu, které je každodenním pokrmem, denně slavit eucharistii a pravidelně přistupovat ke zpovědi. Toto je velmi důležité, protože se to týká vlastního posvěcování biskupů a kněží.

5. Chtěl bych skončit jednou věcí, která mne napadá. Jak se stát knězem, kde se prodávají vstupenky ke kněžství? Neprodávají se. Je to iniciativa, kterou vyvíjí Pán. Povolává Pán. Každého z těch, které chce, aby se stali kněžími, povolává Pán. Možná tady jsou někteří mladí, kteří pocítili ve svém srdci toto povolání, odhodlání stát se kněžími, touhu sloužit druhým ve věcech, které přicházejí od Boha, touhu dát celý život do služeb katechezi, křtu, odpuštění, slavení eucharistie, péči o nemocné… a tak dále. Pokud to někdo z vás pocítil v srdci, vložil to tam Pán. Pečujte o toto pozvání a modlete se, aby rostlo a přinášelo plody v celé církvi.

Papež František a kříž Otce Sacramentina

Vatikán. V dovětku ke své čtvrteční promluvě ke kněžím římské diecéze papež František zavzpomínal na svého zpovědníka a vzor milosrdného kněze. Otec Sacramentino Aristi zesnul o Velikonocích ve věku devadesáti šesti let. Papež František vyprávěl, jak se šel pomodlit k rakvi zemřelého a jak dodnes u sebe nosí křížek z jeho růžence.

“Byl to velký kostel, velmi prostorný s krásnou kryptou. Sestoupil jsem dolů a tam byla rakev, pouze dvě stařenky, které se modlily, ale žádný květ. Pomyslel jsem si: Tento muž, který odpouštěl hříchy všem kněžím z Buenos Aires, včetně mne, tady nemá žádnou květinu. Vyšel jsem nahoru a šel do květinářství (…) a pak jsem se vrátil, abych ozdobil jeho rakev květinami... Tu jsem uviděl, že drží v rukou růženec... A hned mne to napadlo – tedy vlastně to napadlo toho lotra, kterého všichni nosíme v sobě – a zatímco jsem upravoval květy, uchopil jsem křížek toho růžence, trochu jsem zabral a odtrhnul jej. A v té chvíli jsem se na něho podíval a řekl jsem: „Dej mi polovinu svého milosrdenství.“ Pocítil jsem něco silného, co mi dalo odvahu to učinit a říci tu modlitbu! A potom jsem ten křížek vložil sem do kapsy. Hábity papeže nemají kapsy, ale já s sebou vždycky nosím takový malý měšec a od toho dne až do dneška s sebou tento křížek nosím. A když mne napadne nějaká špatná myšlenka proti někomu, ruka mi zajede sem. A pocítím milost! Cítím, že mi to prospívá. Příklad milosrdného kněze, který se umí přiblížit ranám, velice prospívá...”