19. neděle v mezidobí 2022 C

Žalm 33,12b

„ Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek.“

Povolání k účasti na Božím životě se týká každého člověka, ale neděje se proti jeho vůli.

Bůh respektuje naši volbu a očekává naši spolupráci.

Evg. Lk 12, 32 - 48

„ Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království.“

Statistiky konané v posledních letech nevyznívají pro církev příznivě. Negativní vliv na počet přítomných věřících v kostele také způsobilo dvouroční „kovidové“ omezení bohoslužeb. Bohužel jistá uvolněnost v slavení nedělních mší sv. přetrvává i nadále. Toto vyčlenění ze společné účasti slavení všedních a svátečních dnů je vážným porušením Božího přikázání: „Pomni, aby den sváteční světil!“ Život křesťana je totiž postavený na Božím slově, svátostech a společenství. Když tyto tři zdroje posvěcení chybí, snadno dochází k zvlažnění a následné relativizaci potřebné Boží pomoci. Spoléhat se jenom na vlastní síly pak vede k zvlažnění a hrozí úplné odcizení. Papež František před časem prohlásil: „Je třeba milovat církev takovou jaká je!“ Proto ani odvolávání se na různé úlety či skandály v řadách církve nikoho nedispensuje od věrnosti Bohu Otci, Synu a Duchu Svatému a řádu, který vše stanovil. Kdo jde sám snadno zabloudí a návraty zpět nejsou snadné.

18. neděle v mezidobí 2022 C

Žalm 90,1

„ Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!“

Vědomí Boží sounáležitostí s námi je bohatstvím naší víry.

Je naší posilou následování Krista – přijatého i odmítaného?

Evg. Lk 12, 13 - 21

„ Mistře, řekni mému bratrovi, aby se se mnou rozdělil o dědictví.“

Lidé bydlící na venkově, ale i někteří obyvatelé ve městech převzali po svých rodičích či předcích různé nemovitosti či majetky. K těmto hodnotám mají tudíž velmi osobní vztah. Ne každému se však vždy s nabitým majetkem daří dobře hospodařit a někdo dokonce o to ani nestojí. Šmahem se všech nemovitostí zbavuje a stojí jenom o finanční vyrovnání. /Aby dosáhl na pořádné fáro, procestoval celý svět apod. / Dědické řízení se proto někdy stává ne vždy příjemnou konfrontací mezi sourozenci - což nekončí vždy pokojnou dohodou, ale naopak kolizí. Něco podobného měl Ježíš řešit v dnešním evangelním úryvku. Do této pře se však nenechal vlákat, ale naopak, daný příběh využil k poučení: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má!“ Své poučení končí výzvou, abychom si nehromadili poklady na zemi, ale byli bohatí před Bohem. Kniha Kazatel nám to dnes krásně vysvětluje. Můžete si úryvek 1, 2 a 2, 21-23 o dnešní neděli doma zvou přečíst.

17. neděle v mezidobí 2022 C

Žalm 138,3a

„ Když jsem volal, Hospodine, vyslyšels mě.“

Mezi voláním a mluvou je velký rozdíl.

Je naše modlitba „mluvením“ či také voláním?

Evg. Lk 11, 1 - 13

„ Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“

Proste, hledejte a tlučte! Ježíš v závěru dnešního evangelia mluví nejen o intenzitě modlitby, ale také i o jejím obsahu. Máme prosit, tj. být trvale ve spojení s Bohem, aby naše orientace v rozhodování nepostrádala potřebnou navigaci shůry. A protože Bůh za nás nechce rozhodovat, a vždy nám dává na výběr více možností, proto je i důležité i hledat. Příkladem může být volba výstupu na horský vrchol. Vede tam více cest a každá má nějakou míru obtížnosti. Hledat tu vhodnou trasu znamená seznámit se se všemi a pak si vybrat tu nejvíce vhodnou. Většinou se takové rozhodování týká nejen samotného vůdce, ale i celého týmu. Bez kompromisů se taková volba nedá rozhodnout a je třeba vyslyšet i názory opačné či kritické, aby ve finále byli všichni členové expedice zajedno. Výzva tlučte pak znamená vytrvalost. Cíle je možné jen když člověk neztroskotá na různých překážkách. Ten, kdo se snaží žít podle Boží vůle jich na cestě svého života najde dosti dost.

16. neděle v mezidobí 2022 C

Žalm 15,1a

„ Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku?.“

A jak zní žalmistova odpověď: „Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, upřímně smýšlí ve svém srdci,

svým jazykem nepomlouvá a dále 2-3a. 39-4.5bc.

Evg. Lk 10, 38 - 42

„ Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Jen málo je třeba, ano, jen jedno.“

Každý z nás má na sebe vztáhnout tato Ježíšova slova a ptát se, co se skrývá za tím slovem „mnoho“, a co obsahuje to „jedno“. To „jedno“ znamená naslouchat Kristu a následně konat skutky věčného života, tj. je milovat bez výhrad a záruk Boží láskou. Takovým skutkem je zasvěcení se Kristu - nebeskému ženichovi - ve skrytosti klášterní kaple nebo cely. Také rodinný život – manželství - vytváří možnost žít v jednoduchosti, jednotě a lásce v duchu svaté rodiny z Nazareta. Stejně tak i ti, kteří žijí sami, se mohou chránit před nebezpečím žít jen sami pro sebe s fixací na pohodlí či přepych. Naštěstí tři sestry, které Bůh posílá na pomoc člověku: stáří, nemoc a smrt pomohou každému se osvobodit od všeho, co mu brání stát se Božím stvořením a říci: Můj Bůh, můj Pán, mé všecko. A tak může i na poslední chvíli platit ono známé: Konec dobrý, všechno dobré.

15. neděle v mezidobí 2022 C

Žalm 69,33

„ Hledejte, ubožáci, Hospodina a pookřejete ve svém srdci.“

Všichni jsme žáci, ale máme Učitele, který nás miluje.

Důležitá je ale ochota se celý život učit.

Evg. Lk 10, 25 - 37

„ Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe.“

Kdysi mě zaujal výklad tohoto Kristova výroku, kdy jeho autor poukázal na to, že je třeba začít realizovat uvedenou výzvu od konce. Nejprve přijmout sám sebe, tj. objevit své hřivny, své přednosti, ale i své slabiny a zraněnosti. Teprve v důsledku tohoto sebepoznání člověk odkládá „trám“ ze svého oka a již nemá důvod vidět nebo i hledat u svého bližního onu pověstnou „třísku“. Má totiž dost práce sám se sebou. Teprve potom je uschopněn pro láskyplný vztah s Bohem celým svým bytím. Otázka znalce zákona není zodpovězena Ježíšem jen teoreticky, ale vede ke konkrétním skutkům milosrdenství vůči všem, kteří se nacházejí v nějaké nouzi. Papež se např. ptá: Jak pomáháš Ukrajincům?

14. neděle v mezidobí 2022 C

Žalm 66,1

„ Jásejte Bohu, všechny země.“

Vždy a všude je možné šířit a žít Božího království.

I na poušti se najde oáza s vodou života.

Evg. Lk 10, 1-12. 17-20

„ Přiblížilo se k vám Boží království!“

Svět ,ve kterém žijeme, prochází stále různými změnami. Změny se týkají jeho politického uspořádání – dle úspěšnosti různých stran a seskupení, změnami ekonomické prosperity i společenského života. Velkým zásahem do všech životních jistot se též stala vlna pandemie a pro evropskou bezpečnost bolestná skutečnost vražedná válka na Ukrajině. Pokud je spokojenost člověka závislá jen na vnějších faktorech, pak všem hrozí neustále čekání na lepší časy. Historická skutečnost je však poznamenaná i dlouhými obdobími, kdy prosperita, mír a stabilita byly jenom nadějí vzdálené budoucnosti. Křesťanství řeší situaci člověka přímo v jeho přítomné době a jeho osobní rovině. Krom úsilí o naději do budoucnosti totiž hlásá Boží království v duši každého jednotlivce a to bez závislosti na vnějších faktorech. Apoštol Pavel tuto aktuální proměnu přítomnosti spojuje s přijetím Krista, který zemřel pro naše hříchy a byl vzkříšen pro naše ospravedlnění. Svým učedníkům proto připomíná, že jejich trvalým zdrojem radosti má být skutečnost, že jejich jména jsou zapsána v nebi. A to se děje i cestou oslaveného kříže.

13. neděle v mezidobí 2022 C

Žalm 16,5a

„ Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem.“

Od věčnosti jsme dědici Božího království.

Jsme však v pokušení své prvorozenectví vyměnit za misku šošovice – čočky.

Evg. Lk 16, 51 - 62

„ Žádný, kdo položil ruku na pluh, a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“

Papež František kdysi řekl: „Nebojte se dělat velká životní rozhodnutí.“ Velkým životním rozhodnutím je například uzavření manželského svazku. Muž a žena si slibují lásku a věrnost na celý život a přitom netuší, co všechno je v následujících týdnech, měsících a letech čeká. Je možné, aby vztah mezi manžely byl uzavřen bez znalosti budoucnosti a to až do smrti? Ano, pod jednou podmínkou; že garantem jejich svazku je Boží plán lásky a programem Kristovo evangelium. Podobně i stejně velkým životním rozhodnutím je přijetí pozvání ke kněžské službě či zasvěcenému životu v řeholním společenství. Ve všech těchto případech je možné se opírat o Boha v takové míře, že všechny nejistoty a proměny života jsou vždycky překonatelné a není proto třeba se úzkostlivě obávat neznámé budoucnosti. S Boží pomocí je každá hora zdolatelná a každá řeka překonatelná. Všechna pokušení k pochybnostem o správnosti dané volby vznikají nabídkou mnoha dalších možností a šancí. Dle smýšlení světa je totiž změna daného slibu svobodou každého člověka a proto každý slib se dá nahradit jiným. Bible nám však připomíná: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“

Slavnost svatého Víta 12. neděle v mezidobí 2022 C

Žalm 63,2b

„ Má duše žízní po tobě, Pane, můj Bože!“

Žízeň těla je bohužel „hlasitější“ a tak se duše načeká...

Nenechávej žít svou duši bez Lásky.

Evg. Jan 10, 27

„A za koho mě pokládáte vy?“

Ježíš se nejprve ptá, za koho jej pokládají lidé a teprve potom klade tuto otázku svým apoštolům. Nejvýstižnější a zároveň nejkratší odpověď dává apoštol Petr, když o Kristu říká ,že je Boží Mesiáš. Být synem člověka a zároveň se stávat synem Božím je úkol pro každého z nás. Tato konsekrace lidského bytí se děje v prostoru církve a to silou Ducha Svatého. Bez svátostného života není ustavičná proměna lidského žití garantována a pečetěna svědectvím Božích služebníků a postrádá punc neomylnosti. Spoléhat jen na sebe je prvotním hříchem ,se kterým se potýkáme od svého probuzení k životu až do posledního úderu srdce. Je třeba ctít fakt, že církev založil Ježíš a její činnost sám předchází, provází a dovršuje. Není proto dílem lidským, ale Božím, a má nám pomáhat žít v jistotě pravdy, radosti a pokoje.


Slavnost Nejsvětější Trojice 11. neděle v mezidobí 2022 C

Žalm 8,2a

„ Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi!“

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému.

Střelná modlitba.

Evg. Jan 16, 12 - 15

„Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy.“

Věčné bytí Trojjediného Boha se zpřítomňuje na zemi ve třech časových fázích dějin spásy. Tak se postupně naplňuje celá pravda o Bohu Stvořiteli, Vykupiteli a Posvětiteli.

Autogramem Boha-Otce je celý vesmír s makrohmotou i nejmenšími částicemi včetně toho, co je námi neviditelné. Jde o velkolepé dílo moci a moudrosti. Lidová píseň č. 905 z roku 1905 to vyjadřuje slovy: Ty mocný, silný, veliký, vladaři věčnosti… Ty , který svítíš do temnot na cestu ke ctnosti. Buď veleben... 3x, a tak nás zve k hymnické oslavě Stvořitele všehomíra.

Přítomnost Božího Syna, našeho Pána, Ježíše Krista v díle vykoupení a spásy je stručně popsána v meditační modlitbě růžence: Radostného, Světla, Bolestného a Slavného.

Duch Svatý, Láska Otce a Syna je nástrojem, kterým se veškeré dílo Trojjediného Boha v člověku realizuje, aby tak celé Univerzum bylo stále obnovováno do plné harmonie a krásy.


Slavnost Seslání Ducha Svatého A, B, C

Žalm 104,30

„ Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země.

O životodárnou Boží pomoc můžeme prosit v čase nouze i hojnosti.

Abychom se naučili žít silou víry, naděje a lásky.

Evg. Jan 20,19 – 23

Starozákonní autor 104 žalmu ještě neznal tajemství Nejsvětější Trojice a tak není divu, že veškerou Boží moc přisuzoval jedné osobě, totiž Hospodinu. Teprve zjevení Boha - Otce v Synu Ježíši Kristu a Duchu Svatém odhalilo tuto Trinitární perichorezi – vzájemnou propojenost a vycházení – jak to v neděli připomněl otec biskup Vojtěch biřmovancům při slavnosti potvrzení jejich křesťanské dospělosti. Z toho plyne, že vrcholem proměny člověka k Božímu obrazu je dosažení schopnosti milovat dobré i hříšníky. Touto Láskou – mocí Ducha Svatého - miluje Kristus každého z nás a zve i nás zakoušet toto štěstí Boha. V rovině těla se tato Láska projevuje v totální odevzdanosti na kříži. Bez této konsekrační proměny lásky v Lásku se člověk nemůže vědomě sjednotit s Bohem a bližními v duchovním – věčném bytí. Ježíšovo vyznání: „Já a Otec jedno jsme.“ je možné jen v síle Ducha Svatého. Stejně tak to platí o každém z nás.

7. Neděle velikonoční

Žalm 27,13

„ Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!“

Žalmistovo vyznání se vztahuje na nebe, ale i na zemi.

Evg. Jan 17, 1 -11a

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.“ Oslava Boha Otce ve věčnosti se děje skrze jeho zpřítomnění v aktuálním čase. Každý člověk se může stát součástí jeho bytí celým svým životem. Programem této jednoty a spolupráce je vytváření Božího království v nás a mezi námi. Cestu k realizaci toho našeho přebývání v Něm a Jeho přebývání v nás nám ukázal Ježíš Kristus. Jeho angažovanost v posvěcování svěřeného času pro nás a pro naši spásu, nás má neustále motivovat a posilovat, aby nejenom poctivě žili, ale také konali skutky věčného života, tj. milovali jako On. Znamením této skutečnosti je oslavený kříž. Kříž, který člověk neodmítá, ale bez reptání přijímá. Vypovídá o živé víře, která člověka vysvobozuje ze všech obav a závislostí a mocí Ducha Svatého umožňuje žít věčným životem. „Jestliže jste s Kristem vzkříšeni, usilujte o to co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici...“

6. Neděle velikonoční

Žalm 66,1

„ Jásejte Bohu, všechny země!“

Kristus posílá apoštoly do celého světa ohlašovat evangelium.

Kdo uvěřil a zakusil z toho plynoucí ovoce, ten s vděčností chválí Boha.

Evg. Jan 14, 15 -21

Ježíš řekl svým učedníkům: „Nenechám vás sirotky“. …“ V ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás.“

Přijetí Kristova slova a jeho Ducha Svatého v člověku probouzí vděčnost a následně i lásku. Z toho obdarování pak plyne věrnost být jeho učedníkem i apoštolem. Není možné zadarmo přijmout Boží milost a ponechat si tento nezasloužený dar jen pro sebe. A tak se v každé generaci rodí další svědkové Božího života. Mají velkou touhu předávat tuto pochodeň víry těm, kteří se s Dobrou zprávou ještě nesetkali, nebo jí dosud nepřijali či správně nepochopili. Misijní poslání Božího lidu je často prověřováno nedůvěrou, provázeno pochybnostmi i odmítáním. Nic z toho však nemůže umlčet ty, kteří ve svém žití denně zakoušejí útěšnou Boží přítomnost - radost a pokoj.

5. Neděle velikonoční

Žalm 33,22a

„ Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.“

Obdarovaná duše prospívá tělu i duchu.

Evg. Jan 14, 1-12

Ježíš řekl svým učedníkům: „ Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ Víra Izraelitů v Jahveho – v toho který „JE“ byla spjata s jeho bytím, které se nachází v nepřístupném Světle, jehož podoba se nedala, ale ani nesměla nijak vyjádřit. Každý pokus o jeho zobrazení by jej totiž nutně umenšil. Proto bylo jeho lidu zapovězeno jej definovat v nějaké hmotné podobě. S Kristem však nastává radikální změna ve vnímání Boží přítomnosti. Ježíš vyzývá své učedníky k víře, která se opírá i o jeho hmotnou podobu. Proto se také ukazuje po svém vzkříšení jako živá bytost a pečetí svou identitu oslavenými ranami na rukou, nohou a hrudi. Boží Syna na kříži ukřižovaný – krucifixus – je výzvou k jeho přijetí ve slabosti, potupě i smrti. Není zde však glorifikovaná jeho ponížení a bolest, ale Boží láska, která disponuje silou se obětovat a znovu a znovu dávat. Smrt je tímto přemožena a vítězí život po životě – věčnost. Děkujme Bohu za jeho lidskou tvář zviditelněnou v Ježíši Kristu a radostně zpívejme oslavné Aleluja.


4. Neděle velikonoční -

Den modliteb za povolání k duchovnímu stavu

Žalm 23,1

„ Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.“

Bez víry to nikdo nemůže říct, natož žít .

Evg. Jan 10, 1-10

Ježíš řekl svým učedníkům: „ Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím“.

Celé dějiny lidstva jsou protkány snahami charizmatických vůdců ale také fanatiků – což se někdy překrývá - po ovládnutí jednotlivců i mas. Tento zápas o získání nových posil do daných týmů, nebo nového politického seskupení je motivován jednak hlubokým osobním přesvědčením, ale také kariérou, touhou po vládě a mocí, hmotným interesem apod. Stejné snahy můžeme dokumentovat i v oblasti duchovní. Projevovaly se v každé době, a jejich nárůst můžeme vnímat i v současnosti. Po dvou letech kovidu a stále trvající válce na Ukrajině, mnozí lidé ztratili své životní jistoty a tak jsou najednou hledající a snadno manipulovatelní – jak se často říká:“Tonoucí se i stébla chytá.“ Každá duchovní„novota“ má výhodu v tom, že není zatížená minulostí - má tzv. čistý rejstřík. Naopak tradiční duchovní seskupení, Církev, ma na svém kontě nejenom nesmírné dobro, ale i všelijaká osobní selhání a tak se stáva pro některé perfekcionisty méně věrohodná. To je ale zákonité. Čím delší historie, tím více se dá dohledat všelijakých přešlapů. Tyto však nejsou selháním systému, ale spíše jednotlivců. Proto je třeba velmi rozvážně všechny novodobé duchovní proudy posuzovat a nenechat se oklamat pouze jejich originalitou a přitažlivostí. Bible, kterou můžeme nazvat knihou moudrosti, nám radí: „ Všechno zkoumejte a nejlepšího se přidržte.“

3. Neděle velikonoční

Žalm 16,11a

„ Ukaž mi, Pane, cestu k životu.“

Snaha o autonomii nemá člověka odloučit od Boha.

Evg. Lk 24, 13-35

„ O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Média nás denně zahlcují množstvím informaci, výzev a obav. Všechna tato sdělení nás tzv. navigují, tj. vymezují okruh, ve kterém se stále vedou naše rozhovory. Nic proti tomu, sám měsíčně přispívám do Jemnických listů, kde se píše o tom, co se právě děje. Jsou ale i jiná témata, o kterých se mluví málo nebo vůbec, a jsou i taková, která se z našeho myšlení tzv. vytěsňují. Když se Ježíš ptá: Za koho ho lidé pokládají, zároveň vyžaduje i osobní odpověď. A právě o to jde. Máme si chránit svobodu myšlení a zabývat se i tématy, které plynou z naší duchovní orientace. Moje babička Albína se mě - jako školního dítka - po každém nedělním návratu z bohoslužby ptala o čem bylo kázání pana faráře v roudckém kostele sv. Jiljí. Nebyla to kontrola mé přítomnosti na mši sv. ale snaha se obohatit myšlenkami P. Aloise Pekárka, který tam právě působil. A tak to je správné. Mít zájem o duchovní hodnoty znamená ptát se, co řekl při nedělním Anděl Páně papež František, na jaké diecézní programy zve naši mládež otec biskup Vojtěch, co se nabízí vlastním farníkům, co nového se probíralo v hodinách náboženství a jak tomu děti rozumí, co se píše v Katolickém týdeníku apod. Stále totiž platí: Čím je srdce plné, tím ústa překypují.“ Absence náboženských témat při různých setkáních a rozhovorem je pak varovným signálem, že jsem pak více dětmi světa než dětmi Světla.

2. Neděle velikonoční – Božího milosrdenství

Žalm 118,1

„ Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.“

Naše laskavost je křehká, Boží trvá na věky. Aleluja.

Evg. Jan 20, 19-31

„ Pokoj vám!“ Dvě slova od našeho vzkříšeného Pána stačila, aby se jeho vystrašení učedníci, skrytí za zavřenými dveřmi, opět vzchopili a následně - během čtyřiceti dnů, kdy mezi ně opět, co týden přicházel - dozráli v apoštoly. Navíc jeho totožnost nám pomohl potvrdit tzv.“nevěřící Tomáš“, který řekl: „Dokud neuvidím, neuvěřím.“ A tak mu Ježíš ukázal své probodené ruce, nohy i bok s výzvou: „ a nebuď nevěřící, ale věřící“.

Abychom se my, křesťané, v současném světě nebojácně přiznali ke Kristu a ohlašovali jeho velikonoční vítězství nad hříchem a smrtí - jeho zmrtvýchvstáním - potřebujeme také my posílit svoji kolísavou víru. Každoroční prožívání Velikonočních svátku umučení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista nás má k tomto svědectví posílit a v něm upevnit. Díky Kristu, který přijal tíhu kříže, se stal tento nástroj potupy oslaveným a tak je i pro nás výzvou, abychom potvrdili, že i v nás Kristův Život vítězí i nad smrtí a Boží Láska na nenávistí. Aleluja.


Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Žalm 118,24

„ Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!“

Jarem Bůh křísí květy a Kristem životy.

Evg. Jan 20, 1-9

„ Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Zmatená zpráva žen, které se spěšně vracejí od prázdného Ježíšova hrobu, aby u apoštolů hledaly odpověď na tuto záhadu vypovídá o momentální absenci víry v Ježíšovo vzkříšení. Nedávno svatořečený papež Jan Pavel II. kdysi napsal: Pravdu nelze pohřbít v hrobce! To je poselství Velikonoc. A dále všem vzkazuje: A´t se tento den stane pro nás počátkem nové naděje; žádné zlo nám nemůže vzít radost z jistoty, že dobro nakonec zvítězí.

Ano. Setkání s událostí Kristova zmrtvýchvstání je možné v každém čase a to i dnes, když jsme doslova konsternování srdcervoucími válečnými událostmi na Ukrajině. Je jisté, že každý trůn zla nakonec padne, ale než se tak stane, je důležité si uvědomit, jakou má satan moc. Věřit v moc zla je stejně důležité, jako věřit v moc dobra. Jinak hrozí nebezpečí života v iluzi, že temné síly patří jenom do říše pohádek pro děti a ne do života dospělých.

A tak s velkou důvěrou v Boží všemohoucnost společně prosme: „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění!“


6. neděle postní – Květná - Pašijová

Žalm 22, 2a

„ Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Ježíš necítí - jako člověk - Boží přítomnost či útěchu při umírání na kříži.

Evg. Lk 22,14 – 23,56

Ježíš se stal poslušným až na kříž, aby tímto svědectvím odevzdanosti do vůle nebeského Otce přemohl smrt a tak dovršil vykupitelské dílo syna člověka a Syna Božího. Milovat druhé až na kříž je znamením skryté Boží přítomnosti, která se projevuje v lásce k nepřátelům a prosbě za odpuštění jejich vin a hříchů. Má-li se přetnout řetězec nenávisti a pomstychtivosti je nutné na spáchané zlo odpovědět odpuštěním. Kdo to ale dokáže? Jen ten, kdo má Kristova ducha, kdo disponuje silou a mocí Božího milosrdenství. Všichni ostatní odpoví na zlo zlem - pomstou. Proto válečné krutosti spáchané na Ukrajině nebudou ve většině obětí evokovat odpuštění a smír, ale jen nenávistnou míru pomsty a odplaty. Proto válka neskončí jen vyhlášením míru a klidu zbraní, ale teprve tehdy až se zahojí utržené rány na těle, na duchu i na duši. A to bude pro mnohé trvat hodně dlouho...

5. neděle postní

Žalm 126, 3

„ Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.“

Radost darovaná Bohem je ovocem obrácení a odpuštění.

Evg. Jan 8,1 –11

„ Otázka odpuštění je často diskutovaným tématem nejen na stránkách Bible, ale i při řešení běžných kolizních situací mezi malými i velkými. Odmítnout vzájemného soužití je často zdůvodněno nepolepšitelností či nekajícností druhých. Když však srovnáme válečné zločiny, o kterých se dovídáme ze zpráv na území Ukrajiny s našimi „zraněními“, musíme se v hloubi srdce zastydět. Proto, když nám naše ješitnost brání ve smíření vzpomeňme si na vše, co všechno musí vytrpět a odpustit naši východní sousedé a zřekněme se všech svých soudů a projevů zákonictví. Odpusťme si, co jsme si, ať můžeme slavit Velikonoce zbavené kvasu nejednoty, lhostejnosti či nenávisti. Ježíšova slova z dnešního evangelia nám připomínají, že nikdo není oprávněn hodit kamenem po druhém člověku. Kamenem, ani tvrdým slovem. Vždyť sedmkrát za den hřeší i spravedlivý. A Ježíš Kristus vzkříšený ze smrti zve do nového života milosti a lásky každého z nás.

4. neděle postní

Žalm 34, 9a

„ Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.“

Zkušenost je víc jak vědomost.

Evg. Lk 15,1 –3. 11-32

Příběh mladšího syna z dnešního evangelia nám představuje jeho odchod a pak později návrat do otcova domu. Syn opouští domov s nadějí, že si lépe užije života a tak zakusí vysněné štěstí svobody. Čekal jej však pravý opak. Místo svobody se stal otrokem svého těla a kamarádů. Nabídka světa byla klamná a tak se s hanbou vrací zpět. Jeho návrat byl však spojen se znovuzískáním všeho co ztratil. Otcova láska se stala jeho pravým bohatstvím a zdrojem trvalého štěstí. Jeho kající návrat nebyl poznamenám ponížením a výčitkami, ale naopak povýšením a slavnostní hostinou. Každé přiznání viny a každý návrat k Bohu je spojen s nalezením smíru a pokoje, útěchy a radosti. Proto postní doba nám má pomoci k znovuzískání toho, o co nás hřích připravil. Abychom i my zakusil štěstí Izraele: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu. Joz 5, 9a. 10

3. neděle postní

Žalm 103, 8a

„ Hospodin je milosrdný a milostivý.“

Boží trpělivost je vlastností lásky bez podmínek.

Evg. Lk 13,1 – 9 „ … když se neobrátíte, všichni podobně zahynete.“

Ježíš dává dva příklady násilné a nenadálé smrti. Prvním byl masakr Galilejců na hoře Gerizim, který spáchali Římané na příkaz Piláta a druhým se stalo nahodilé zřícení věže v Siloe. V obou případech nebyl čas na obrácení ani pokání. Postní doba nám má pomoci, abychom se neocitli v podobné situaci a pro nám popelcový křížek na čele má připomenout křehkost našeho života a pozvat nás k obrácení, kajícnosti a nápravě. Právě probíhající válka na Ukrajině je pro nás velkým mementem, jaké následky má skutek hříchu. Máme-li slavit Velikonoce a Kristovo vzkříšení je třeba, abychom odmítli každý hřích a následně povstali novému žití.

„ Vstanu a půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě.“ Lk 15,8


2. neděle postní

Žalm 27, 1a

„ Hospodin je mé světlo a spása.“

Život i smrt prozařuje Boží přítomností.

Evg. Lk 9, 28b - 36

„Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě.“

Ježíšovo proměnění na hoře Tábor a přítomnost Mojžíše a Eliáše odhaluje nejméně dvě skutečnosti. Tou první je fakt, že zjevování Boha od Abraháma přes Mojžíše a proroky vrcholí v osobě Božího Syna, Ježíše Krista a tou druhou je nečekané překvapení, že do ekonomie spásy patří nejen život, ale i smrt – neboli život po životě - věčnost. Obě tyto skutečnosti vypovídají o obdivuhodné a smysluplné koncepci světa včetně propojenosti všech jeho vývojových etap. Podmínkou stability světa je ale existence minimálního množství těch, kteří jsou Božím lidem a nechávají se vést Mojžíšem i Ježíšem. Nadarmo to Ježíše nepřipomíná v horském kázání slovy: „Vy jste sůl země... Vy jste světlo světa.“ Mt 5,13 a 14

„ Z oblaku se ozval hlas:“ Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“

1. neděle postní

Žalm 91,15

„ Buď se mnou, Pane, v mé tísni.“

Kdo se modlí, ten se nikdy nemusí cítit sám a bezmocný.

Evg. Lk 4, 4-13

„Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel.“ Tak čteme o 1.postní neděli.

Proč je před Velikonocemi zařazena Postní doba? Odpověď najdeme na začátku Ježíšovy veřejné činnosti. Pro Ježíše byl pobyt v nehostinné poušti spojen se třemi pokušeními. Ďábel mu chtěl dokázat, že ke svému životu potřebuje dostatek chleba, existenci model a množství zázraků. To vše Ježíš odmítl s odkazem, že žádné hmotné jistoty nemohou nahradit jeho vztah k Bohu - Otci. Stejně tak i nám pomáhá postní čas poznat, co vše je pro nás „nepostradatelné“, k čemu jsme nezdravě přilnuli, na čem jsme závislí a čím jsme dokonce zotročeni. Také nám chce ďábel vnutit seznam všeho možného a přesvědčit nás, že to nutně potřebuje ke své spokojenosti a pocitu štěstí. Naštěstí pro nás je míra těchto pokušení nastavena tak, abychom je s Boží pomocí zdolali. Důležité je rozpoznat všechny jejich podoby a nenechat se oklamat jejich přitažlivosti. Svátost smíření nám pomáhá se od nich osvobodit a znovu povstat ze všech pádů.

„ Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.“

8. neděle v mezidobí

Žalm 92, 2a

„ Dobré je chválit Hospodina.“

Skrze Krista, s Kristem a v Kristu...

Evg. Lk 6, 39 - 45

Ježíš řekl učedníkům přirovnání: „ Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy?“ Smyslové poznání umožňuje člověku, aby se dobře orientoval venku i doma, ve dne i v noci, na cestách po souši, na moři i ve vzduchu. Každá smyslová indispozice snižuje bezpečnost člověka ve všech zmíněných aktivitách. Mnohem náročnější je orientace v oblastech filozofie, medicíny a vědy. Čemu se dá věřit a čemu nikoliv? Bůh ponechává člověku maximální volnost v bádání, ale zároveň definuje zásady, které nelze pominout. Nedostatečná vnímavost pro stanovený nadpřirozený řád a neochota jeho akceptování je příčinou všech možných kolizí, konfliktů i válek. „Jen v Bohu žijeme, hýbáme se a jsme.“ Sk 17,28 Popření tohoto faktu, který nám tlumočí Bible na mnoha příkladech, má pro jednotlivce i celek vážné následky: Osobní frustrace, rozpady rodin, neklid národů a války všeho druhu. Papež František nás proto na počátku postní doby vybízí k modlitbě a postu za obnovení a zachování míru, zvláště v Rusku a na Ukrajině. Je třeba odložit klamné sebevědomí, že vše zvládneme i bez spojení s Bohem Otcem, Synem a Duchem Svatým.

„Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí bude jako jeho učitel.“

7. neděle v mezidobí

Žalm 103, 8a

„ Hospodin je milosrdný a milostivý.“

Kristus nabízí kajícníkům odpuštění vin, uzdravení duše a pokoj mysli.

Evg. Lk 6, 27 - 38

„Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele a prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí...“ David, pronásledovaný králem Saulem, měl možnost toho, kdo se k němu choval nepřátelsky přibodnout kopím k zemi, ale neudělat to. Nechtěl vztáhnout ruku na pomazaného od Hospodina. Asi každý z nás má čas od času příležitost uplatnit svou moc a sílu nad svým bližním, který se chová nějak nepřátelsky. Je to velké pokušení vzít soud a spravedlnost tzv. do svých rukou. To však není Boží cesta. On naopak poslal svého Syna, aby na sebe vzal hříchy druhých – to je nás všech – a vrátil nám odpuštění. Proto také nás zve, abychom v každém svém bližním viděli a ctili Boha - Otce, který dává vycházet slunci na dobré i zlé a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. I my sami se taktéž někdy chováme vůči druhým nějak nepřejícně – nepřátelsky a doufáme, že nás za to nepostihne soud a trest, že i nám bude odpuštěno.

„Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří zase vám.“

6. neděle v mezidobí

Žalm 1, 5a

„ Blaze tomu, kdo svou naději vložil do Hospodina.“

Kristus, naše naděje pro čas i věčnost.

Evg. Lk 6, 17.20 - 26

„ Blahoslaveni vy chudí, neboť vaše je Boží království!“

První a možná i jedinou zlatou medaili na Olympijských hrách v Číně - v letošním roce 2022 - získala pro sebe i ČR snowboardistka Ester Ledecká. Těší nás její úspěch a přejeme i všem dalším borcům, aby za svou námahu a odříkání dosáhli i na některou medailovou příčku a byli tak odměněni. Jisté však je, že pro většinu z nich nebude olympiáda spojena s oslavným výstupem na stupně vítězů a budou se muset spojit s nějakým dvojmístným pořadovým číslem. Jejich odměnou je však i to, že byli při tom, že se sportovního klání zúčastnili. I vrcholový sport se nazývá hrou a proto není důležité vždy vítězit, ale hlavně „hrát“ s radostí a férovostí. I křesťanský život je trvalou snahou o co nejlepší výsledky v úsilí o svatost života a z toho plynoucí radost a spokojenost. Tyto plody dostávají všichni „zápasící“ v míře natřesené již zde na zemi - dokonce v stonásobné míře a navíc platí i pro věčnost. Všichni svatí, borci a borky jsou toho svědky. Nebeská olympiáda je výzvou pro každého z nás. A co víc, vyhrává každý, kdo projede, projde a nebo ho pronesou cílovou rovinkou k bráně nebes. Pochopitelně bez zavazadel – už sám název naznačuje, o co jde. / Zavazadlo je to, co člověku zavazí ... /

„Běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení.“

5. neděle v mezidobí - neděle Božího slova

Žalm 138, 1c

„ Budu ti hrát, Hospodine, před anděly.“

Svatý, svatý, svatý Pán! Oslava Boha začíná na zemi a pokračuje v nebi.

Evg. Lk 5, 1-11

„ Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“

Při letošní lednové On-line poradě děkanů si otec biskup posteskl, že mu ještě nedošla žádná přihláška do semináře. Do dubna jsou však ještě dva měsíce a tak je naděje, že se do té doby ještě nějací zájemci o studium teologie najdou. Právě dnes, o Svátku Uvedení Páně do chrámu děkujme za ty, kteří se pro pro Pána již rozhodli a prosíme za ty, kteří přijetí do evangelizace světa teprve zvažují. Ježíšova slova: “Pojďte za mnou, praví Pán a učiním z vás rybáře lidí.“ Mt 4,19, i dnešní úryvek Lukášova evangelia mluví o povolání k duchovnímu životu, k následování Krista. Výsledkem přijetí tohoto poslání je síla k ohlašování dobré zprávy Ježíše Krista:“ Přišel jsem, aby měli život a měli ho v hojnosti.“ Jan 10,10. Podmínkou je opustit své osobní plány a další životní kroky již podřídit Boží navigaci. Dvěma pánům totiž nelze sloužit...

„Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.“


4. neděle v mezidobí - neděle Božího slova

Žalm 71, 15a

„ Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti.“

Slova musí předcházet a následovat skutky.

Evg. Lk 4, 21-30

„ Žádný prorok není vítaný ve svém domově.“

Syn člověka, syn známého nazaretského tesaře Josefa zanechává profesi svého otce, aby pokrčoval v díle svého nebeského Otce. Tato změna je pro jeho současníky akceptovatelná jenom pod podmínkou zázraků tzv. na počkání. Ježíš však není ochoten se tzv. „předvádět“, aby se svým krajanům zavděčil. Takto by si jej totiž mohl následně přezkušovat každý a tak jej degradovat do role kouzelníka nebo divotvůrce. Jeho posláním je - jak říká apoštol Pavel - „pracovat na díle milosti“. Tímto dílem je vysvobození člověka z moci hříchu a smrti. Navíc podmínkou Božích zázraku je vždycky víra. Proto není divu, že Ježíš opouští Nazaret aniž by se obyvatelé města dočkali nějakého zázraku. Musíme si dávat pozor i my, abychom nechtěli „zkoušet“ - neboli pokoušet samého Boha svou nedůvěrou. Riskovali bychom totiž, že nám ani Ježíšova přítomnost v našem životě nepomůže.

„On však prošel jejich středem a ubíral se dál.“

3. neděle v mezidobí - neděle Božího slova

Jan 6,63

„Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život.“

Ohlašovat Boží slovo může jen ten, kdo je jeho svědkem.

Evg. Lk 1, 1-4; 4,14 -21

„ ...aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen.“

Papež František určil třetí neděli v mezidobí, nedělí Božího slova. Při té příležitosti také ustanoví při bohoslužbě ve vatikánské bazilice sv. Petra nové služebníky Slova - katechety a lektory. Při jednom takovém obřadu se říká: „….přijmi zaslíbení daná našim praotcům, přijmi je splněná v našem Pánu Ježíši Kristu. Ať tě toto Slovo, tebou přijaté, přivede do Života.“ Toto osobní předání Bible do rukou jednotlivce nebo manželů je výzvou k osobnímu studiu Písma svatého, k meditaci nad Boží slovem a snahy nechat se vést Boží moudrostí. Kdo se stane služebníkem Božího slova ve svém osobním životě, ten se záhy snaží být i jeho hlasatelem – jeho svědkem. Papež František si navíc přeje, aby každý z nás nosil při sobě kapesní vydání Evangelií. Držet se výroků Ježíše Krista nabízí všem jistotu, že jejich plavba životem obstojí ve všech bouřích a časech nepohody a bezpečně směřuje do přístavu spásy.

„Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“


2. neděle v mezidobí

Žalm 96,3

„Vypravujte mezi národy o Hospodinových divech.“

Evangelizace je svědectvím víry - slovem i životem.

Evg. Jan 2, 1-12

„Už nemají víno.“

„Bůh nás povolal kázáním evangelia, abychom dosáhli slávy našeho Pána Ježíše Krista.“ 2 Sol 2014/ Boží slovo zvěstované apoštoly, služebníky Slova, je nástrojem k přetváření člověka i světa k Božímu obrazu. Jak je tato evangelizace nepostradatelná, to papež František dokládá i tím, že příští neděli, - třetí v mezidobí - ustanovil nedělí Božího slova. Zároveň se ten den koná i sbírka na vydání Bible pro národy, které překlad Písma svatého ještě nemají nebo postrádají v dostatečném počtu. Deset pravidel pro šťastný život, jak je vyhlásil Mojžíš na hoře Sinaj a Kristovo Přikázání lásky - jak se to učí již ve třetí třídě - jsou normou pro určení hlavních zásad správného chování. Bez těchto mantinelů se vše snadno relativizuje a stává předmětem diskuze, kde každý si hájí svůj úhel pohledu. Ve společnosti, která se řídí jen lidskými ustanoveními brzo dochází víno radosti a pokoje. Dům je třeba budovat na skále a ne na písku. A Boží slovo je tou skálou, která ani časem nezvětrává. Pozemská sláva ještě k trvalému štěstí člověka nestačí, je třeba ještě mít na kontě slávu nebeskou.

„...tím zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.“


Svátek Křtu Páně

Žalm 29, 11b

„Hospodin dá požehnání a pokoj svému lidu..“

Evg. Lk 3,15-16.21-22

„ Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal pokřtít. “

Křest vodou a ohněm jsou dvě fáze jedné události. Na počátku své veřejné činnosti vstoupil Ježíš do vod Jordánu, aby vykonal křest Janův - křest kajícnosti na odpuštění hříchů. Po třech letech se Kristus vrací k této události znovu a říká: „V křest mám být ponořen a jak je mi úzko než bude vykonán.“ Lk 12,49 Tento křest ohněm je jeho vykupitelská smrt na kříži. Tehdy na sebe bere hřích celého světa a všem nabízí milost na odpuštění hříchů. Jejími rozdavateli jsou nehodní služebníci církve. Rozdává se zadarmo a je jí dostatek pro všechny kajícníky.

„ A z nebe se ozval hlas: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení… a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení. “

Slavnost Zjevení Páně

Jan 1,14 2n

„Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“

Boží poselství nesmí zůstat jenom na papíře...

Evg. Mt 3, 13-17

„Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“

Církev je ustanovena Kristem, aby svědectvím slova a skutků křesťanů - zjevovala, tj. demonstrovala ve světě život dle Božího ustanovení. V Bibli čteme, že sám Život se zjevil jako světlo které svítí ve tmě, ale tma ho nepohltila. I když svíce dohoří, její „oběť“ nebyla marná, protože splnila své poslání - posloužila Světlu. Stejně tak to platí o životě dle víry. I když se mise křesťanské ho života naplní a ukončí - její ovoce pokračuje dále. Dílo lásky se množí a nikdy nekončí - ani na věčnosti.

„Boha nikdy nikdo neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu. “


Slavnost Matky Boží, Panny Marie

Žalm 67,2a

„Bože, buď milostiv a žehnej nám.“

Nad danou vládou živlů je láskyplná vláda Boží.

Evg. Lk 2,16 - 21

„Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom.“

Rytmický tikot hodin i chod vesmíru spěje k událostem, ve kterých se zároveň naplňuje Boží plán proměny světa. V listě sv. Pavla Galaťanům jsme nedávno četli: „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhají Zákonu.“ Gal 4,4 To je pravá podstata evangelní zvěsti! Ježíšovým narozením, tj. Božím vtělením je vláda přírody sesazena ze svého trůnu, aby uvolnila místo pro vyšší kvalitu vlády a tou je podřízení lidské přirozenosti vyšší kvalitě života – Božímu synovství. Rozvíjení Boží přítomnosti v životě člověka je plné paradoxů a je možné jen silou Ducha Svatého. Vede k překonávání slepé nadvlády reflexů dle pudu vlastní sebezáchovy. Živelnost se prosazuje silou dle zásady: Oko za oko a zub za zub! Proměna člověka k obrazu Božímu ale jde cestou silné víry. Navíc je nutné, aby v každé generaci začal proces této proměny – jak se říká od Adama. Dítě se totiž rodí jako bivoj, aby na konci této proměny skončilo jako beránek. Fáze tohoto procesu nejlépe zná matka, protože touto školou již prošla a moudře je koordinuje spolu s otcem – pozemským i nebeským.

/Pastýři/ „Velebili a chválili Boha za všechno, co viděli a slyšeli.


2. neděle po Narození Páně

Jan 1,14 2n

„Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“

Boží poselství nesmí zůstat jenom na papíře...

Evg. Jan 1, 1-18

„Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“

Naše vyznání víry začíná slovy: „Věřím v jednoho Boha,… „ a dále pokračuje představováním díla Nejsvětější Trojice a jejího spolupůsobení s člověkem při vytváření dějin spásy. Z toho plyne, že vše, co je potřebné k realizaci toho procesu nám Bůh svěřuje do našich rukou – nechce abychom byli jenom pasivními diváky a následnými obdivovateli jeho díla, ale jeho spolutvůrci a tím i spolupracovníky. Proto Ježíš říká svým apoštolům:“ Už vás nenazývám služebníky, ale nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. “ Jan 15,15. Z tohoto důvodu je důležité vědět, že jen skrze Boží přátele je možné rozpoznat Boží existenci – tj. vidět Boha nejen v díle stvoření, ale také ho nalézat skrze mystické tělo Kristovo - to je církev, kde se uskutečňuje dílo našeho vykoupení a spásy.

„Boha nikdy nikdo neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu. “

Svátek Svaté Rodiny

Žalm 128,1

„Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.“

Přátelství s Bohem dává smysl i cíl našemu životu.

Evg. Mt 2, 13-15. 19 - 23

„Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu.“

Manželství, rodina a domov - to je místo bezpečí a jistoty pro každé dítě a to díky trvalému vztahu mezi mužem a ženou. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Manželství je školou lásky, kdy jeden žije pro druhého a ovocem této lásky je schopnost života ve společenství i s těmi, kteří se stávají trvalými a nebo náhodnými souputníky. Žít v jednotě s druhými a přitom si zachovat svou identitu je je základem života každé společnosti. Ve filmu Poslední samuraj říká japonský císař: I když nosíme evropské šaty... jsme Japonci. Tak my křesťané můžeme udržovat nepostradatelné hodnoty naší evropské kultury jen tehdy, když si zachováme svou víru v Boží řád, nerozlučitelnost manželského svazku, rodinu otevřenou pro nový život a jistotu střechy nad hlavou - domova.

„Bude nazýván Nazaretský“

Slavnost Narození Páně 2021 C

Lk 2,11 a Žalm 96

„ Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán.“

Emanuel – Bůh mezi námi, s námi a v nás.

Evg. Lk 1, 1 - 14

„Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid“.

Při obřadu křtu dítěte je jeden moment, kdy kněz bere dítko z matčina náručí do svých rukou a vyslovuje následující zásvětnou modlitbu: „Dobrotivý Otře, tohoto pokřtěného jednou pošleš – až bude biřmován - , aby v plnosti Ducha Svatého svědčil o tvém Synu, Ježíši Kristu. Bude ve shromáždění věřících přijímat jeho Tělo a Krev a s celou církví bude k tobě volat. Zatím je však odkázán na nás. Proto se k tobě modlíme místo něho, jak nás tvůj Syn naučil.“.

Určitě je tato chvíle pro každou maminku zkouška důvěry, že její dítko nedojde nějaké úhony. Nicméně vždy statečné svého potomka do rukou kněze svěří.

Oslava Ježíšova narození je podobnou událostí. Náš milý Bůh-Otec nám svěřuje sám sebe ve svém milovaném Synu s nadějí, že mu nabídneme láskyplné obětí a také, že u nás bude v bezpečí růst až do plnosti dospělosti. Kéž tuto naději - v nás vloženou - zachováváme stále živou a nikdy Otcovu důvěru nadobro nezklameme.

„V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel, Kristus Pán.“


4.neděle adventní

Žalm 80,4

„ Pane, Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář a budeme spaseni.“

Přátelství s Bohem dává smysl i cíl našemu životu.

Evg. Lk 1, 39 - 45

„Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého“.

Proč se kdysi říkalo: „Práce jak na kostele!“? Nejspíše proto, že krom staveb bohatých pánů – jako byly zámky či hrady, které měly zajištěnou péči z kapes daňových poplatníků, jak se to dnes říká – kostely byly udržovány spíše aktivitou věřících. Sakrální stavby opečovávali formou údržby a ta nikdy nekončila...Stále bylo co vylepšovat a opravovat. Dnes se obnova významných kulturních památek realizuje skrze státní dotace a ty nevýznamné - pokud se nenajde nějaký nadšenec nebo parta pomocníků - nezadržitelně chátrají a směřují k prodeji či ke zkáze.

Také lidské duše a životy jsou sakrální stavby a jejich zachování se neobejde bez stálé péče jejich majitelů. A tak končící adventní čas vybízí každého z nás, abychom opět výrazněji opečovali své životy, které nám Bůh svěřil a tak jim vrátili třpyt a slávu. To může učinit v nás a s námi jenom ten, jehož narození se chystáme opět slavit – náš Pán Ježíš Kristus.

„Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

3.neděle adventní - radostná /gaudete/

Izaiáš 12,6

„ Plesejte a jásejte, neboť nad námi vládne Svatý Izraele.“

Boží vláda garantuje ovoce radosti.

Evg. Lk 3, 10-18

„Lidé se ptali Jana: „Co máme dělat?“

Dar života sebou nese věci příjemné i nepříjemné, nutné i bolestné, práva i povinnosti. Vše je dáno věkem a stavem. Jinak se život jeví dětem, jinak mládeži či dospělým, zdravým nebo nemocným. Také je podoba života určena pracovním nasazením nebo naopak důchodovým věkem. Svatý Pavel v dnešním úryvku z listu Filipanům dává následují radu: Flp 4,4-7. Plyne z ní, že společným jmenovatelem pro všechny je trvalá jednota s Bohem skrze jeho Syna Ježíše Krista. Pak už je úkolem Ducha Svatého, aby každý člověk a v každém věku i čase, zakoušel plnost štěstí, radosti a pokoje. Adventní čas k nám každoročně přichází jako misionář, aby nám pomohl ve všem se opět rozhodnout pro Krista. O jediný může obnovit Božího království v nás i mezi námi. Všechny formy vlád v celých dějinách světa se o dílo spravedlnosti a míru jenom pokoušely a vždy bezúspěšně. Ani Evropská unie nemůže propagací slovníkové inkluze nastolit nový a konečný řád pro štěstí jedince i lidstva.

„Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst.“

2.neděle adventní C

Žalm 126,3

„ Hospodin s námi udělal velkou věc, naplnila nás radost.“

Odpouštět a odpuštění přijímat je veliká, božská věc.

Evg. Lk 3, 1-6

„V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku…. Uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův.“

Odkaz na vládu císaře Tibéria a místodržitele Poncia Piláta, popis času a místa prorockého působení Jana Křtitele je důležitým svědectvím evangelisty Lukáše, které vypovídá o konkrétní době příchodu dávno ohlášeného Mesiáše. Pro nás křesťany se toto proroctví vztahuje na Ježíšovo narození. V jeho osobě se nám představuje i dílo Spasitele platné pro všechen lid a všechny časy. Adventní doba nám tyto události znovu připomíná a tak jsme opět vyzváni zrevidovat všechny přístupové cesty do našeho života, aby byly otevřené pro jeho příchod: Ten přítomný i ten budoucí. Žít v Božím přátelství - v milosti posvěcující - je tou nejlepší přípravou na naši cílovou rovinku ve chvíli smrti, i Kristova druhého příchodu - velkého finále pro celý vesmír i každého z nás.

„Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!... A každý člověk uzří Boží spásu.“

1.neděle adventní C

Žalm 25,1b

K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši.“

Je důležité každodenně osvobozovat duši z otroctví těla, světa i zlého ducha.

Evg. Lk 21, 25 – 28. 34-36

„Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.“

Dovršení a ukončení dějin vesmíru a dějin spásy nás má směřovat k poslednímu adventu, kdy po Kristově druhém příchodu budou inaugurována nová nebesa a nová země. Není proto před námi žádná apokalypsa spojena s destrukcí celého kosmu, ale radostný přechod všech kajících a ospravedlněných k svatební hostině Beránkově, do věčného přebývání v Boží slávě nebe. Řečeno slovy básníka: „Ať se vrací dítě plačíc, vždycky je to príma návrat domů.“ Při pomyšlení na tuto události můžeme už nyní opakovat slova 85 žalmu: „Pane, ukaž nám své milosrdenství a dej nám svou spásu!“ Myšlenka na dokonání času a jeho proměnu ve věčnost nás má udržovat připravené na tuto poslední hodinu našeho osobního bytí a nebo pozemského konce veškerého stvoření. Proto také na některých hřbitovech bývá nápis: „ Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy.“

„Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“

Cyklus C 2021 - 2022

Slavnost Ježíše Krista Krále

Žalm 93, 1a

„ Hospodin kraluje, oděl se velebností.“

Boží velebnost je daná celým stvoření v čele s anděly a svatými.

Evangelium Jan 18, 33b - 37

Ježíš na to řekl: „ Moje království není z tohoto světa.“

Od počátku světa se různí vládcové snaží určovat velikost své moci skrze sílu armád, ekonomik a kultur. Také současný proces globalizace je veden snahou sjednotit všechny národy - bez ohledu na jednotlivé odlišnosti - pod jedinou vládu, která definuje, co je dobré a co nikoliv. Tyto podobné snahy vedly vždy v minulosti ke vzniku falešných nadějí a v neposlední řadě různých totalit. Ježíš odmítá utvářet svou vládu dle pravidel světa, ale odkazuje na řád, který dál Bůh pro blaho každého jednotlivce i pro celé společenství národů. Aby svět směřoval k jednotě v různosti a uchránil se před násilím a válkami, ustanovil vládu, která je opřena o osobní obrácení člověka dle přikázání Lásky. Bez ochoty ke smíru a odpuštění vin jsou všechny plány na lepší svět čirou utopií. Biblické poučení od Adam a Evy, přes potopu světa a stavbu babylonské a všechny ostatní říše jsou toho poučením za které lidstvo již mnohokrát zaplatilo.

„ Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“


33. neděle v mezidobí

Žalm 16, 1

„Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě.“

Vzýváš Boha, když vstáváš, pracuješ i odpočíváš?

Evangelium Mk 13, 24 - 4´32

Ježíš řekl svým učedníkům: „V těch dnech, po velikém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.“

Stabilita naší Země je určena nejen klimatickými změnami, které můžeme ovlivnit svých jednáním, ale změnit události kosmického rozměru je nad lidské síly. V takových situacích je možná vše jenom odevzdanost do Boží pomoci skrze modlitbu. Strašení koncem světa k určitému datu nemají proto definitivní výpověď, protože právě modlitba může vše ovlivnit či úplně změnit. Co je však jisté je konec pozemské části našeho života. Bible dává smrt do souvislosti s pádem člověka a jeho vzpourou proti Bohu. Dle původního plánu měl člověk blaženě spočinout v Božím náručí, měl zesnout jako dívka z Nazareta, Panna Maria. / viz chrám v Jeruzalémě: Dormitio beate Marie virginis. / Návrat do Otcova domu měl být radostnou událostí, ale v důsledku hříchu se zatížil strachem ze setkání se Stvořitelem. Kde však vítězí víra v Boží milosrdenství, tam je strach překonán důvěrou v jeho nekonečnou Lásku. Proto v modlitbě žalmů se při návratu zpívá: “Do domu Hospodinova s radostí půjdeme.“ Konec stvořeného vesmíru i našeho života je však zahalen tajemství. Proto jsme vyzýváni k bdělosti a máme být připraveni na obojí.

„ O té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“


32. neděle v mezidobí

Žalm 146, 1

„Duše má, chval Hospodina!“

Boha máme chválit nejen tělem a duchem, ale také duší.

Evangelium Mk 12, 38 - 44

Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen pravím vám: tato chudá vdova dala víc než dávali všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice.“ Z Ježíšova výroku plyne, že hodnota našich dobrých skutků je relativní, nedá se definovat obecně. Jinou cenu má drobný příspěvek od chudého člověka a podle jiného měřítka se kvalifikuje velký dar od bohatého dárce. Toto pravidlo se samozřejmě vztahuje nejen na finanční dary, ale i na vše co máme a čím disponujeme: Máš málo času a přesto trpělivě nasloucháš tomu, kdo má potřebu se sdělit. Nejsi ve škole velké lůmen, ale i tak dokážeš pomoci těm, kteří jsou na tom ještě hůře. Tvá zručnost nepřesahuje průměr, ale tvá ochota pomoci druhým je nadprůměrná. Proto hlavním kritériem pro hodnotu našich skutků je, zda dáváme druhým „drobty“ a nebo se dělíme o vše tak, že si nic nerezervujeme pro sebe. Právě takový postoj zobrazuje naši víru. Nespoléháme totiž na to, co máme, ale věříme, že Pán se o nás postará lépe než my sami o sebe.

„ Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“


31. neděle v mezidobí

Žalm 18, 2

„Miluji tě, Hospodine, má sílo!“

Ježíš však připomíná: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo.

Evangelium Mk 12, 28b - 34

„ Slyš Izraeli! Hospodin, náš Bůh je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou.“

Slavnost posvěcení chrámu, která pro náš farní kostel sv.Stanislava připadá na dnešní neděli, nám připomíná čím se pro nás stala svátost křtu: Položením základního kamene pro stavbu díla Ducha Svatého v nás. Proto podmínkou křtu dětí je „spés fundáta“ tj. odvodněná naděje, že na první svátost budou navazovat ty další. Jen tak se z pokřtěného dítěte může stát dospělý křesťan. Kde dílo Boží milosti nepokračuje, tam se nevytváří identita Kristova učedníka a účinek iniciace do Tajemného těla Kristova - Církve. Člověku pak chybí duchovní výbava pro život – tři nadpřirozené ctnosti: víra, naděje a láska. Když se člověk opírá jenom sám o své síly a intelekt, ochuzuje se o spolupráci se Stvořitelem, Vykupitelem a Posvětitelem. I zde platí známý výrok: Není dobře člověku samotnému.

„ Miluj svého bližního jako sám sebe.“


30. neděle v mezidobí

Žalm 128, 3

„Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.“

Vše, co činí nebo dopouští Bůh směřuje k radosti a pokoji.

Evangelium Mk 10, 46 - 52

„ Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou..“ Mk 10, 47b

Slepota nabytá po čase vidění je bolestná skutečnost, která omezuje člověka nejenom v jeho vnímání světa, ale i v jeho pohybu a samostatnosti. Slepota od narození nemusí být tak tragicky vnímaná, protože člověk neví, co to znamená vidět. Chybí mu zkušenost se světlem, barvami – stále se nachází v temnotě, kde je mu možné vnímat jenom tvary a vůni předmětů kterými je obklopen. Teprve skrze své bližní se dovídá o jemu nepoznaném světě obrazů a barev. Slepec od narození slepý si tak začíná uvědomovat, že je možné nejenom poznávat hmatem, čichem a chutí, ale také vidění. Jak máte tento evg. úryvek vztáhnout na sebe? Vždyť my přece vidíme. Biblický výraz „vidět“ však neznamená vnímat svět kolem nás jenom zrakem, ale pohledem víry nacházet veliké věci, které činí pro nás a s námi sám Bůh. Nevidět Boží lásku k nám přítomnou v úspěchu i prohře, radosti i smutku, ve zdraví i nemoci, v čase mladosti i podzimu stáří, znamená duchovní slepotu. Je proto třeba se učit vidět očima víry a prosit:

„ Mistře, ať vidím.“ 10, 51b


29. neděle v mezidobí

Žalm 33, 22a

„Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.“

Boží milosrdenství snadno naplní toho, kdo nesoudí druhé, ale sám sebe.

Evangelium Mk 10, 35 - 45

„ Dej, ať ve tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ Mk 10, 37

Stát na stupních vítězů je přáním každého sportovce. Tato motivace mu dává sílu k pravidelnému podávání výkonu pod vedení trenéra a také k nastolení správné životosprávy bez alkoholu a kouření. Také my jsme povolání stát na stupních vítězů, ale nikoliv nad druhými, ale sami nad sebou. K této metě však vede jiná cesta než v ostatních disciplínách. Zde platí, že poslední budou prvními. Náš trenér - sám Ježíš Kristus nám jde příkladem. Proto kdo je ochoten sloužit druhým a každodenně dávat své plány až na druhé místo, ten se skutečně umisťuje po Kristově pravici či levici již zde na zemi. Nebo-li je Božím služebníkem, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby dal svůj život k dispozici tak, jak to je právě potřebné pro druhé. Nejtěžší je takto žít doma, ve své rodině. U sousedů je to vždy snazší protože krátkodobé výkony spojené s uznáním, pochvalou a kávičkou nám obvykle jdou lépe, než trvalá ochota takto jednat mezi svými blízkými. Naštěstí Pán je s námi trpělivý a nikdy nad námi neláme hůl protože ji sebou ani nenosí.

„ ...kdo chce být mezi vámi první, ať je otrokem všech.“ 10,

28. neděle v mezidobí

Žalm 90, 14

„Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali.“

Pramenem radosti je smír se sebou, bližními a s Bohem.

Evangelium Mk 10, 17 - 30

„ Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život? Mk 10,17

Pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost je sedm hlavních hříchů, jak je v Bibli uvedeno a následně vysvětleno v Katechismu katolické církve /KKC/. Je však třeba si uvědomit, že hřích ohrožují nejen náš věčný život, ale především ten současný. Pýchou se totiž člověk vyvyšuje nad ostatními, lakomstvím se uzavírá dobročinnosti, závistí nic nezíská a žije v nepřejícnosti, hněvem ničí naději na jednotu s druhými, smilstvem uspokojuje sám sebe na úkor manželských povinností a žene druhého do nevěry, nesřídmostí ohrožuje své zdraví a potřebným dluží almužnu, leností zanedbává stavovské povinnosti a žije na úkor druhých. Suma sumárum: hříšnost bere člověku pokoj, redukuje radost jen z konzumace pozemských dober, ničí jednotu a zrazuje lásku. Hříšným smýšlením a následně jednáním se člověk odděluje od Boha, bližních i od svého štěstí. Místo, aby zakoušel předchuť věčného života cítí, že spíše živoří pod vládou smrti.

Jak velkou překážkou svobody člověka je lpění na bohatství všeho druhu - jakým je sláva, moc, peníze, kariéra...vysvětluje Kristus v závěru tohoto evangelního úryvku:

„ Spíše projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ 10, 25


28. neděle v mezidobí

Žalm 90, 14

„Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali.“

Pramenem radosti je smír se sebou, bližními a s Bohem.

Evangelium Mk 10, 17 - 30

„ Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život? Mk 10,17

Pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost je sedm hlavních hříchů, jak je v Bibli uvedeno a následně vysvětleno v Katechismu katolické církve /KKC/. Je však třeba si uvědomit, že hřích ohrožují nejen náš věčný život, ale především ten současný. Pýchou se totiž člověk vyvyšuje nad ostatními, lakomstvím se uzavírá dobročinnosti, závistí nic nezíská a žije v nepřejícnosti, hněvem ničí naději na jednotu s druhými, smilstvem uspokojuje sám sebe na úkor manželských povinností a žene druhého do nevěry, nesřídmostí ohrožuje své zdraví a potřebným dluží almužnu, leností zanedbává stavovské povinnosti a žije na úkor druhých. Suma sumárum: hříšnost bere člověku pokoj, redukuje radost jen z konzumace pozemských dober, ničí jednotu a zrazuje lásku. Hříšným smýšlením a následně jednáním se člověk odděluje od Boha, bližních i od svého štěstí. Místo, aby zakoušel předchuť věčného života cítí, že spíše živoří pod vládou smrti.

Jak velkou překážkou svobody člověka je lpění na bohatství všeho druhu - jakým je sláva, moc, peníze, kariéra...vysvětluje Kristus v závěru tohoto evangelního úryvku:

„ Spíše projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ 10, 25


27. neděle v mezidobí:

Žalm 128, 5

„Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.“ Žalm 128,5

Bůh žehná jen tomu, co je ve shodě s jeho vůlí.

Evangeium:

„ Přišli farizeové a ptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést.“ Mk 10, 2

Dnes, tak jako kdysi, hledal člověk způsob, jak učinit výjimku s Bohem stanovených zásad, aby se nemusel vázat navždy tím, co slíbil. Platnost Desatera se však nedá zlehčit či dokonce zpochybnit nějakými pádnými či novými argumenty. Přesto se však tak svévolně děje a pak je důležité dobře vědet, že takovému jednání Bůh nežehná. Aby se manželé mohli na krátký čas odloučit od společného stolu a lože je třeba souhlas diecézního biskupa. Takovou žádost podává jejich farář a musí uvést vážené důvody pro takové jednání. Církev totiž myslí nejen na situaci manželů, ale také na dobro jejich dětí. Právě oni nejvíce trpí jejich neutěšeným vztahem. Proto - vzhledem k této skutečnosti - při poučování snoubenců s nadsázkou říkám: To nejhorší soužití je pro všechny lepší, než ten nejlepší rozvod. K tomu dodávám výrok jednoho rozvedeného muže: “ Kdybych své manželce toleroval polovinu z toho, co musím trpět té druhé, mohli bychom spolu být šťastni až doposud.“. Má-li někdo takový problém, krizi či trápení nebojte se o tom mluvit s knězem.

„ Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Mk 10, 9


26. neděle v mezidobí

„Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci.“ Žalm 19,9a

Lék dává naději a radost ihned, i když jeho účinek se dostaví později.

„ Kdo není proti vám je s vámi.“ Mk 9, 40 Poskytnout pomoc Ježíšovým apoštolům je znamením pohostinnosti a dobré vůle. Není to sice spojeno s přijetím ohlašováním Božího království, ale jde o základní projev lidské sounáležitosti. Stačí totiž ona pozornost člověka k člověku, aby byl takto obdarován a oslaven sám Pán. Přítomnost Krista v jeho maličkých působí jako lék pro ty, kteří se mu ocitnou nablízku a je to jen otázka času, kdy se projeví jeho účinky. Dokonce se dá říci, že nevěřící manžel, který žije v s věřící manželkou se nikdy nestane věřícím a přesto se dotýká Kristova těla či šatu a takto je zprostředkovaně posvěcován. Proto papež František mnohokrát varoval před proselytismem – nebo-li snahou, přetahovat druhé na svou víru, smýšlení a svůj životní styl. Obrácení člověka je možné především skrze věrohodné osobní svědectví. Pro Boha se totiž každý musí rozhodnout z vlastního přesvědčení a tento postoj se nedá nikdy vnutit. Ani Bůh nepočítá s tím, že v pozemském žití budou všichni lidé pokřtěni, chodit každou neděli na bohoslužby a ochotně se nechat vést radostnou zvěstí evangelia. „ Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ Mk 9, 41


25. neděle v mezidobí

„ Syn člověka bude vydán lidem do rukou,...“ Mk 9, 30 Bůh se stal člověkem, aby mohl žít lidským životem ve svém Synu Ježíši Kristu. Boží slovo je slovem Vtěleným. „Sám Život se zjevil.“, čteme při oslavě Kristova narození. Proto Boží přikázání nejsou jen poučky „Plavčíka“ , který stojí na břehu a dává pokyny k technice, jak se neutopit, nebo se stylově udržet, co nejdéle na vodě. Ježíšův život není kurzem plavání, ale paradoxně kráčením po vodách smrti. Svými postoji nám dává příklad k následování a připomíná, že kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí jej a naopak: Kdo ztratí život pro Krista a pro evangelium, nalezne jej, jak jsme to slyšeli minulou neděli. Tak jsme povzbuzeni k důvěře v evangelium a ujištěni, že se nemusíme křečovitě držet svých představ o životě, ale může o sobě nechat rozhodovat i druhé. Manžel se takto odevzdává slibem věrnosti a lásky své ženě a manželka svému muži. Kolikrát takto zemřou svému ego, tolikrát je Bůh opět vzkřísí do dalších dnů. Proto svatý Pavel může pokojně zvolat: Smrti, kde je tvoje vítězství..? Nebojme se; na lodičce našeho žití je s námi Pán, který nám niky nedovolí nadobro utonout. „...a zabijí ho, ale za tři dny po své smrti vstane.“ Mk 9, 30

24. neděle v mezidobí

„ Za koho mě pokládáte vy?“ Mk 8, 29Ježíšům dialog s učedníky, který zaznamenal evangelista Marek v osmé kapitole, měl za cíl dvě důležitá zjištění. To první se týkalo smýšlení světa o Kristu a druhé osobní výpovědi budoucích apoštolů. Dobře se orientovat ve smýšlení druhých a mít vlastní názor na dění kolem sebe a tak definovat své vlastní stanovisko je základním předpokladem pro zdárné naplňování Kristova díla vykoupení a spásy. Setkávání s druhými a sama se sebou pak díky Kristově asistenci vede ke korekci mylných či neúplných názorů. Bez takového doprovázení učitele se žáky by nemohl Ježíš jejich smýšlení „autorizovat“ a tak garantovat jejich věrohodnost. Slovy: „Kdo vás poslouchá, mne poslouchá, kdo vás přijímá, přijímá mne apod.“ Pečetním znakem pravověrnosti je i ochota a připravenost k oběti. Bez ochoty umírat denně svým představám a touhám nelze být věrohodným svědkem a šiřitelem Božího díla na zemi. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ Mk 8, 35


23. neděle v mezidobí

„ Effatha!“, to znamená: „Otevři se!.“ Mk 7, 34 Co prorok Izaiáš ohlašuje všem malomyslným o Boží lásce a milosrdenství, to přináší Ježíš Kristus. Dílem vykoupení a spásy vysvobozuje člověka z područí lidské přirozenosti a nadvlády smrti. Být slepý a hluchý- proto znamená nevidět Boží skutky a neslyšet hlas Kristův. Důsledkem takového stavu je neschopnost obdivu a úžasu nad dílem Stvořitele a nepřijetí evangelní zvěsti o Božím království. Právě schopnosti „vidět“ a „slyšet“ rozvazují jazyk k chvále Boží a k vděčnosti jeho Synu. Když tomu tak není, tak místo, aby člověk oslavoval Boha, oslavuje sám sebe a tak se stává modlářem. Uctívá totiž více samotné dílo vesmíru a přírody než jejich autora a spoléhá se více na své schopnosti než na asistenci a milost Ježíše Krista. Naopak Boží lid se Bohu-službou i bohoslužbou stává „ústy všehomíra“ kterými vzdává chválu Trojjedinému Bohu – Otci, Synu a Duchu Svatému. „A otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně.“ Mk 7, 35


22. neděle v mezidobí

„Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě.“ Mk 7, 6b

Projevem naší úcty k Bohu je život v trvalém spojení s ním. To se děje myšlením, slovy a skutky. Pokud se náš život s Bohem redukuje je na verbální výkony, kostelní zpěvy a odhrkané růžence - aby se stihlo všech pět desátků - pak se naplňuje Kristova výtka, kterou dnešní setkání s jeho slovem začínáme. Navíc platí, že vira bez skutků je mrtvá, nebo-li neplodná. Proto náš papež František neustále vybízí ke skutkům lásky a to nejenom vůči našim blízkým, ale i vzdáleným. Výrazem takové solidarity je vzájemná propojenost. Nejde však nikdy jen o projevy štědrosti a poskytování hmotných dober, ale především o podání pomocné ruky, trpělivé naslouchání a vytváření nezištné jednoty. Naše sociální projekty nesmí postrádat Boží požehnání, aby veškeré aktivity nebyly opřeny jen o lidské síly. Proto je naše spojení základem každé křesťanské pomoci. duchovní rozměr každé služby garantuje její trancendenci – že je konaná i k slávě Boží. „Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského!“ Mk 7, 8

21. neděle v mezidobí

„Co dává život je duch, tělo nic neznamená!“ Jan 6, 63a Věčný život není jen cílem, ale především má být každodenní formou žití. Nejde tedy jen definici života po životě, ale o trvalý průnik věčnosti do času. Proto šťastná věčnost není opiem pro ubožáky a snem chudých. Je každodenní skutečností pro ty, kteří trvale žijí ve spojení s Bohem. Děje se tak přijetím Kristova ducha - Ducha Svatého. Radost i bolest, štěstí i smutek nestojí pak proti sobě jako dva protichůdné póly, ale obě skutečnosti vytvářejí silové pole vděčnosti a odevzdanosti, radosti, smíru a pokoje. Svatý Pavel to vyjadřuje slovy: „Už nežiji já, ale žije ve mě Kristus.“ Jinými slovy totéž vyjádřil i brněnský sídlení biskup Mons. Vojtěch Cíkrle, když si na své logo napsal: Non ego, sed tu! = Ne já, ale Ty.„Slova, která jsem k vám mluvil jsou duch a jsou život.“ Jan 6, 63b

20. neděle v mezidobí – Slavnost Nanebevzetí Panny Marie

„Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého!“ Lk 1, 42 Alžběta poznává, že její příbuzná Maria nepřichází sama, ale nese pod svým srdcem nový život – Božího Syna. / Na toto setkání reaguje i dítko v jejím lůně – předchůdce Páně - svatý Jan. /V takto požehnaném stavu by měl „chodit světem“ každý z nás. Každý křesťan by měl být nositelem Krista, tak jako Christoforos. To je vlastně i znamením žité víry a naplňováním posláním Církve. Bez živého Krista v nás můžeme druhým a světu nabídnout jen sami sebe a to nestačí na uskutečňování Božího díla spásy. Asistentem proměňování světa v Boží království je Duch Svatý. V jeho moudrosti a síle je lidská nedostatečnost a slabost proměňována k oslavě Stvořitele. Křesťan přitom nikdy nevyvyšuje sám sebe, ale naopak. Po vzoru Jan Křtitele říká: „On musí růst a já se menšit“. Veškerá vděčnost patří Bohu. „Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi veliké věci učinil ten, který je mocný a jeho jméno je svaté.“ Lk 1,48b

19. neděle v mezidobí

„Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ Jan 6, 41 Tento Ježíšův výrok se vztahuje nejenom na jeho fyzickou osobu, ale i na jeho mystické Tělo - to je Církev. On je hlavou církve ve slávě nebe, ale jeho tělo se všemi údy má konat Boží skutky na zemi v přítomném čase. Proto život křesťanů ve světe je solí, kvasem a světlem, kteréžto kvality je třeba zpřítomňovat v každé generaci křesťanů a tak pokračovat v Kristově vykupitelském díle. Skrze evangelizační službu církve se tak každý člověk může stát nejen Kristovým posluchačem i učedníkem. Může slyšet Boží slovo, zakoušet jeho moc ve skutcích lásky bližních a pečetit svou jednotu s Kristem a bližními přijímáním svátostí. Význam tohoto pořadí poslání církve připomněl papež František při včerejším kázání v domě sv. Marty, když citoval citoval svatého Pavel, který říká: „Kristus mě neposlal křtít, ale hlásat evangelium!“ Které? Podle Matouše, Marka, Lukáše nebo Jana? Vždyť žádné ještě nebylo sepsáno. Proto papež definuje podstatu radostné zvěsti – kerygma – evangelizačním výrokem, že „Ježíš zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen pro naše ospravedlnění.“ Takto povýšil význam evangelizace, která musí nutně předcházet pastoraci svátostnou. „Chléb, který já dám je mé tělo obětované za život světa.“ Jan 6, 51

18. neděle v mezidobí

„Co máme dělat, abychom konali skutky Boží? “ Jan 6, 28 Boží skutky konal Syn Boží, Ježíš Kristus po celou dobu pozemského života. Po svém nanebevstoupení odkázal svého Svatého Ducha všem, kteří uvěřili, že možné, aby ani oni nežili jen sami pro sebe, ale žili trvale v jednotě s Kristem. Prvním Božím skutek je proto víra. Syn věří Otci a koná jeho vůli. I Panně Marii říká její příbuzná Alžběta: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní, co ti bylo řečeno od Pána.“ Lk 1,45. Proto základem transcendence našeho jednání je trvalá spolupráce s událostmi našeho života, které Bůh činí nebo dopouští a jejich stálé přetváření vírou v dějiny spásy. Víru proto nelze chápat jen jako rozumový souhlas s náboženskými pravdami , ale jako bytostné prožívání jednoty s Bohem-Otcem skrze Krista. Svatý Pavel povzbuzuje křesťany v Efesu k tomuto postoji slovy: „Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali...“ Ef 4,1 A čti dále Ef 4,17. 20 - 24 Ano, byli jsme povoláni k víře a podle víry máme i žít. „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“ Jan 6, 29

17. neděle v mezidobí

„Postarejte se, ať se lidé posadí. “ Jan 6, 10 Hladový člověk je neklidný a roztěkaný. Svou aktivitou si snaží zajistit vše, od čeho očekává život. Pán Ježíš však klade nové základy pro zásadní orientaci člověka. Chce, abychom nezaměřovali svou pozornost jenom na svou činnost, ale i na skutky Boží. To nám připomínají i slova 145 žalmu: „Otvíráš svou ruku a sytíš nás Hospodine.“. A na jiném místě se píše: „Nebeský pokrm dal jim Hospodin.“ Pokrm totiž potřebuje nejen naše tělo, ale i žíznivá duše. Nadarmo se proto neříká: “Má duše žízní po tobě, Bože můj.“ Dokonce se dá konstatovat, že pokud člověk duchovně strádá, nepomůže mu ani přejídání, ani „napájení“. Svatý Jan napsal na konci prvního století, konkrétně po roce 90, následující slova: „Víme také, že Boží Syn přišel a dal nám rozum, abychom poznali pravého Boha. My jsme v tom pravém Bohu skrze jeho Syna Ježíše Krista.“ 1 Jan 5,20 Vše, co potřebujeme ke svému žití nám Bůh nabízí v přemíře, aby se tak mohli nasytiti i ostatní. Tělesně i duchovně chudých bude na světě vždy mnoho, ale stačí, když nebudeme žít jen sami pro sebe – pak bude pro všechny všeho dost. „Když se najedli, řekl učedníkům: “Seberte zbylé kousky, aby nic nepřišlo nazmar!“ Jan 6, 12

16. neděle v mezidobí

„Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte. “ Mk 6, 30b Pán Ježíš adresuje výzvu k odpočinku především svým učedníkům. On sám uměl odpočívat ve vůli svého nebeského Otce. Pro nás je takovým výrazným dnem odpočinku neděle. Než se však naučí člověk prožívat neděli jako den odpočinku, den, kdy zdrojem „odpočinutí“ je využití daru svátečního dne k sebe-posvěcení, tak to nějakou chvíli trvá. Nejde totiž jen o pouhou nečinnost; dobrý oběd a klídek po něm, ale především o prohloubení jednoty s Trojjediným Bohem. Putujeme totiž od neděli k neděli, abychom nebyli odděleni od jeho pomoci v moudrosti Slova, moci Svátostí a lásky Společenství. Není proto dobré, aby maminky věnovaly půl neděle vaření a pak unavené odpadly. Neděle bez mše svaté do které jsou všichni aktivně zapojení modlitbou, zpěvem, nasloucháním a svátostným sjednocením nelze nazývat křesťanskou nedělí. Sledování bohoslužeb On-line je nouzovou formou ke které biskupové dali v době koronavirové pandemie dispens – dle zásady lepší něco než nic, ale také již vyzvali k neodkladnému návratu do kostelních lavic. „ Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.“ Mk 6, 34

15. neděle v mezidobí

Mše svatá z 15. neděle v mezidobí z Rancířova - 11. 7. 2021:

„Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. “ Mk 6, 7 Bůh se zjevuje tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu. Proto, aby se na zemi zpřítomnila a zviditelnila Boží láska je třeba alespoň dvou aktérů. Právě z tohoto důvodu ono vyslání apoštolů po dvou. Bylo zárukou, že odlišnost povah, názorů a odvahy či ustrašenosti není překážkou zjevení Boha na zemi. Podmínkou však je obrácení, tj změna smýšlení a následně zakotvení života v Trojjediném Bohu. Je však třeba pamatovat na to, že jeden rozsévá a druhý sklízí. Proto žeň patří Pánu. On je hlavní buditel všeho, co má pečeť věčnosti. Jemu patří čest a sláva na věky věků. Amen. On musí růst – jak říká Jan Křtitel a já se menšit. Žádný evangelizátor proto nemůže připisovat případný úspěch své genialitě, ale všechna sláva patří Pánu. My jsme jen neužiteční služebníci... „Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit.“ Mk 6, 12

14. neděle v mezidobí

„Ježíš šel do svého domova. “ Mk 6, 1 Tesař z Nazareta odkládá své náčiní a začíná plnit své pravé poslání: ohlašovat Boží království, volat k obrácení a uzdravovat. Tím vším se podobal prorokům a mohl být svým souvěrci bez problému přijat. Co bylo však pro jeho současníky nepřijatelné byl jeho požadavek k víře, že je syn Boží. To byla ale i Ježíšova podmínka ke zvláštním skutkům – zázrakům. Možná i pro tebe je život ve víře Ježíše Krista - jak nadepsal svou knížku Dp. Alois Honek spíše spojený s posláním učitele než spasitele. Bez přechodu k životu dle víry - aniž by člověk zpochybňoval skutky dle litery Zákona - však nelze dosáhnout na dar zázraku věčného života - dnes, zítra i navěky.

„A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je.“ Mk 6, 5

13. neděle v mezidobí

„Moje dceruška umírá! “ Mk 5, 23 Život se někdy stává umíráním. Tak na mě nedávno dolehla bolest otce, který si postěžoval na svou dceru: Už je čtyřikrát rozvedená. Život je tam, kde se dbá na Boží řád, kde stále platí: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! „ Bohužel v takové míře v jaké mizí víra, v takové nastupuje na místo Boha sám člověk. V domnění, že si sám vše naplánuje a zařídí, jedná podle života přírody, dle pudu sebezáchovy. Chce dobro, ale vychází to vše jinak. Je to jako dle biblického příběhu o stavbě domu. Dva muži postavili navenek stejný dům, ale na rozdílných základech. Jeden stavěl na skále, druhý na písku. Pak přišel příval – nebylo to tornádo jako tento týden kolem Mikulčic - a dům na písku se zřítil. Stavět na skále znamená stavět na Kristu, na Božím řádu. Ledacos se dá v životě pokazit, ale také napravit. Bůh ve svém Synu nám nabízí pomoc pro všechny situace smrti – fyzické i stavu naší nesmrtelné duše. Každá, i smrtelně zraněná duše touží slyšet Kristova slova: „Talitha kum! „ „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Mk 5, 40

Poutní mše svatá u kostelíka sv. Víta v Jemnici, 20. 6. 2021

12. neděle v mezidobí

„Přeplavme se na druhý břeh! “ Mt 4, 35b

Latinská výzva: „Ora et labora!“ - Modli se a pracuj – poukazuje na vyváženost všech našich aktivit. Na prvém místě je duchovní vzepjetí. Člověk vstává do nového dne a pozvedá svou mysl k Bohu, aby s ním opět navázal spojení. Formuluje své plány a prosí o pomoc, aby nestavěl dům na písku. Pak jde v potu tváře pracovat dle vzbuzeného úmyslu, aby oslavil svého Stvořitele, v jednotě s Kristem a silou Ducha Svatého. Práce však nesmí člověku přerůst, jak se říká přes hlavu, i když je sebe důležitější. Je třeba myslet i na odpočinek a obnovu sil. Proto Ježíš vybízí své učedníky, aby všeho nechali, odpoutali se od zástupů a odpluli na opuštěné místo. A tak, když dětem za chvíli odzvoní na prázdniny, dopřejte si též zasloužený odpočinek a nenechte se strhnout další činností. I dovolená může být únavná, když si nevytvoříte oázu klidu a pohody. A ještě něco. Čas od času se ozvou živly a vyvolávají tíseň a vzbuzují různé obavy. Nenechte se trápit skandály a jejich mediálním zpracováním. Ježíš je Pánem na všemi bouřemi. „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Mk 4, 40

11.neděle v mezidobí

„Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak.“ Mk 4, 26

Bůh nechce nic dělat sám, protože vše koná pro člověka. Tak se totiž projevuje Láska. Tím, že počítá se spoluprací člověka však riskuje, že může být nepochopen ba dokonce i odmítnut. Pokazit se dá ledacos, ale radost ze společného díla stojí za všemožné úlety. Naštěstí Bůh může znovu a znovu tvořit věci nové a tak dopřávat všem pozvaným možnost nového začátku či nápravy. Kéž bychom byli jeho dobrými žáky a nebáli se zvát ke spolupráci i druhé. Maminka dobře ví, že děti jí připravované pokrmy všelijak přetvoří, ale nevyžene je proto z kuchyně. Jé lépe totiž s dětmi tvořit, než se pro ně a bez nich mořit. Nositelem Boží moudrosti je Slovo. Dokonalým uskutečňovatelem Boží vůle je vtělené Slovo Ježíš. V jeho stopách máme kráčet a nepochybovat, že bychom se odcizili svému Já tím, že budeme vždy dbát na to, abychom pozorně reagovali na všechny Boží podněty a nabídky ke spolupráci. Součástí takového jednání je i přijetí kříže – je to dokonce i podmínka k totálnímu nasazení. Vše ostatní z takového postoje odevzdanosti již samo vyplyne.

Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal /Boží/ slovo, jak to mohli pochopit.“ Mk 4, 34

10.neděle v mezidobí

„Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát.“ Mk 3, 24Takřka strašidelné slovo exorcista je specifickým označení toho, kdo jistou formou bojuje s působením zla v člověku. Vymítat zlého ducha schválenou rituální formou není však v kompetenci kněze, který k tomu nebyl pověřen místním biskupem. Je totiž třeba nejprve rozlišit, zda se nejedná o psychické poruchy myšlení či jednání jedince a to je potom spíše práce pro psychiatra nebo v lehčích případech pro psychologa. Tzv. posedlost je spíše mimořádným jevem a teprve po tomto zjištění je teprve na řadě nadstandartní duchovní pomoc. Kdosi v této souvislosti poznamenal, že na obyčejné hříšníky démon nechodí; ty se trestají svou neukázněností sami. Kdo však bere pozvání ke svatosti vážně a dělá v duchovním životě významné pokroky, toho si hlídá a má v hledáčku i démon. Nadarmo se neříká, že tam kde se staví katedrále, tam si ďábel staví svou kapličku. Jedno je však jisté; Ježíš řekl svým apoštolům zcela kategoricky: Dvěma pánům nelze sloužit. Lidová moudrost proto varuje: Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Trvalé přátelství s Bohem je tou nejlepší obranou proti každému zlu. „Každý, do plní vůli Boží je můj bratr, sestra a matka.“ Mk 3, 35

Slavnost Těla a Krve Páně – Božího Těla

„Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?“ Mk 14, 12b

Slavení Velikonoční večeře – Paschy – bylo pro všechny Izraelity každoroční událostí, kterou si připomínali památné vyjití z Egypta do Zaslíbené země. Tehdy vedeni Mojžíšem se lid vydal na dlouhou cestu z otroctví na svobodu. Přechod přes Rudé moře je oddělit od moci faraona a tak mohli pod horou Sinaj vyznat, že Hospodin je jejich Bůh a nikdo jiný. Jak to však dopadlo víme. Velice váhavě se zříkali model tohoto světa a tak bylo třeba nového Mojžíše - Ježíše Krista, aby se vydali na cestu obrácení, cestu víry. Význam Zaslíbené země se přenesl na vytváření Božího království v pozemské podobě. Víra jim pomáhala, aby neoplakávali to, čeho se při křtu v Jordáně zřekli a radovali se z dober duchovních. Velikonoční večeře Starého zákona přešla do kvalitativně vyšší formy - do slavení oběti Kristova vzkříšení - do nedělní Eucharistie. Teprve uvědomělé sjednocení s Kristem jim dalo sílu k odhodlanému a radostnému následování svého Pána a to i cestou kříže. „Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.“ Mk 14, 26

Večerní mše svatá ze slavnosti Těla a krve Páně v kostelíku sv. Víta v Jemnici,

3. 6. 2021

Slavnost Nejsvětější Trojice

„Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy a získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. “ Mt 28, 19

Prvním úkolem apoštolů je evangelizace, druhým služba svátostmi a třetím učednictví. Evangelizace se děje ohlašováním kerygmatu a pozváním na cestu víry.

Udělování svátostí je pečetí přijaté Boží milosti skrze službu církve.

Učednictví se realizuje v pevně zřízeném farním společenství, které biskup svěřil trvale ustanovenému presbyterovi.

V současnosti se tento Boží plán vytváření Božího lidu Nového zákona uskutečňuje v tradičních strukturách církve a ty doposud zřetelně nerozlišovalyjednotlivé fáze hlásání Božího království, které Ježíš určil. Obnovením a ustanovením katechumenátu se však církev snaží nyní opět formovat základní strukturu v katechezích, přijímání svátostí a mystagogii. Tuto formu obnovy církve podnítil II. Vatikánský koncil a tak byla znovu doceněna její platnost pro současný stav věřících a světa. „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ Mt 28, 21b

Slavnost Seslání Ducha Svatého

„Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kdy byli jeho učedníci.“ Jan 20, 19

Zatím, co Ježíšovi učedníci se z obavy o svůj život nacházejí za zavřenými dveřmi, On, zavřenými dveřmi vchází s přáním Pokoje. Jako první jde tam, kde není očekáván a vstupuje zavřenými dveřmi mezi své ustrašené učedníky. Plyne z toho, že Kristus si najde cestu i tam, kde se s ním nepočítá a snadno překonává bariéru za kterou se člověk nachází. Jak je vidět ani hledání Boha není podmínkou, aby se s ním člověk setkal. Někdy dokonce platí i opak. Šavel, horlivý farizej, se vydává do Damašku, aby předvedl v poutech k soudu tamní křesťany, ale na cestě, při pádu z koně, slyší ono známé: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Z nepřítele Krista se rázem stává jeho neohrožený stoupenec a učedník – dokonce se může i honosit titulem apoštol národů. Proto nesmíme nikdy vyloučit z evangelizace překvapivé Boží cesty a podléhat unáhleným soudům. V Božím království platí jiná matematika. Poslední mohou být prvními a první posledními.

„ Znovu jim řekl: Pokoj Vám! Jako Otec posla mne, tak já posílám vás.“ Jan 20,21n

7. neděle velikonoční

„Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se.“ Jan 17, 11b

Katechismová definice modlitby říká, že jde o pozdvižení mysli k nebi. Modlitba tedy znamená, že řešení všeho, co se děje nezáleží jenom na nás, ale je také v Božích rukou. Mezi naší aktivitou a Boží činností má být při nejmenším rovnováha a to z hlediska úmyslů. Proto se doporučuje: „Dělej vše, jako by to záleželo jen na tobě a modli se jako by to vše záleželo jen na Bohu. Každá naše činnost by měla být předem konzultována s Bohem, Bohem doprovázená a Bohu svěřen její výsledek. Proto je chybou volat SOS k nebi až když si člověk neví rady jak dál. Samozřejmě i to je možné, ale postup by měl být opačný. Proto naši předkové říkali: „ S Bohem počni každé dílo, podaří se ti až milo.“ Proto trvalé spojení s Bohem je tou nejlepší zárukou, že vše dobře dopadne nebo se v radost nakonec obrátí.

„ A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“ Jan 15,17

6. neděle velikonoční

Mše svatá z 6. neděle velikonoční z farního kostela sv. Martina v Budkově, 9. 5. 2021:

„Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás.“ Jan 15, 9

V rámci probíhajícího Roku rodiny řekl papež František v promluvě adresované rodinám: „Jste živým obrazem Boha.“ /30.dubna 2021/ Boha, kterého nikdo nikdy neviděl zviditelňují muž a žena jako manželé založením rodinného společenství, kde se žije v lásce a jednotě. Ideál svaté rodiny se opírá o osobní zakotvenost v Ježíše Krista, kdy lidství i božství je ve vzájemné harmonii. Pokud u jednoho z manželů tento vnitřní rozměr žití není dostatečně rozvíjen a nebo úplně chybí, pak o to více musí ten druhý absenci Božího ducha suplovat. Ovocem manželské lásky jsou děti a vzájemná věrnost muže a ženy zaručuje jistotu domova a dává všem prostor k osobnímu růstu. „ Nic nedává, kdo nedává sám sebe.“ Právě v tomto duch psala deník společného života s JUDr. Františkem Valenou jeho žena Danica Valenová. / 1950 – 1960 / Kdo chce být šťastný musí hledat štěstí druhých.

„To vám přikazuji: Milujte se navzájem .“ Jan 15,17

5. neděle velikonoční

„Já jsem pravý vinny kmen a můj Otec je vinař.“ Jan 15,1

Spojení větví a kmene s kořeny je podmínkou růstu i existence. Totéž, co platí pro život všech rostlin, keřů či stromů platí i pro bytí člověka. Bez fungujícího krevního systému nemůže existovat žádné tělo. Bytí člověka má však ještě navíc rozměr duchovní, který je vyživován přítomností Božího proudění a bytí v našich myšlenkách slovech i skutcích. Bez tohoto oživujícího Ducha Svatého se dostavuje frustrace a člověk začne strádat. Právě o tomto životodárném propojení Otce a Syna mluví Ježíš, když vysvětluje, co je pro něho a zároveň pro každého člověka zdrojem síly, radosti a pokoje. Jen trvalé spojení s Bohem působí, že vše, co člověk koná jej naplňuje, obohacuje a přináší trvalý užitek. Navíc se tímto tvoří i poklad v nebi a oslavuje samotný Stvořitel. Součástí slávy nebe je i oslavený kříž zviditelněný životem svatých mučedníků, vyznavačů i panen. Před Bohem má i jediná slza přijaté bolesti cenu perly a stává se ozdobou každého trpitele. Proto evangelizace světa a jeho proměna v Boží království je dílem všech lidí dobré vůle, kteří se ničím nedají odloučit od Boží lásky zjevení v Kristu Ježíši.

„Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“ Jan 15,8

4. neděle velikonoční - Neděle Dobrého pastýře

„Dobrý pastýř dává za ovce svůj život.“ Jan 10,11

Neděle Dobrého Pastýře je spojena s modlitbou za nová kněžská povolání – obecně za povolání k duchovnímu stavu. Právě v tomto čase se mají kandidáti na kněžskou službu nahlásit u svého biskupa, tj. Mons. ThLic. Vojtěcha Cikrleho v Brně. Poslední novokněz z Jemnice byl v padesátých letech P.Josef Holeček a ten již dávno odpočívá na zdejším hřbitově. Kněžská povolání se nerodí samy od sebe, ale probouzí křesťanským životem v rodině, kde slovo služba nehybí ve slovníku a prakticky se též realizuje. Je to také ovoce modliteb matek, otců i věřících dané farnosti. Pán Ježíš říká: „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou vinici.“ V sousední farnosti v Budkově je zatím poslední nositelem kněžského povolání Mons. Pavel Posád, t.č. pomocný biskup českobudějovický. Posláním kněze je hlásat Dobrou zprávu - Evangelium, být horlivým pastýřem svěřených oveček a to i těch, které nejsou z jeho ovčince a svátostmi utvrzovat věřící ve víře. To vše potvrzovat svým vlastním příkladem, aby jej bylo nejen slyšet, ale také vidět. Studium teologie je současné době možné v Olomouci a Praze a podmínkou je maturita. Vybraní adepti pak jsou biskupem posíláni též na studium i do věčného města – Říma.

Kdy se dočká Jemnice kněžské primice? A které děvče touží vstoupit do kláštera?

Ten nejbližší je klášter karmelitek v Dačicích.

„Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince.“ Jan 10,14

3. neděle velikonoční

„Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! “ Lk 24,39

Trauma je stav, kdy je člověk v důsledku nějakého otřesného zážitku neschopný normálně myslet a reagovat. Jeho mysl i tělo jsou zablokovány a potřebují čas na návrat do předchozího stavu. Není proto divu, že apoštolové, krátce po Ježíšově smrti na kříži, nebyli schopni uvěřit, že ten, který zemřel na kříži - takřka před jejich zraky opět žije a stojí dokonce před nimi. Proto se je Ježíš snaží vrátit do reality otázkou: „Máte něco k jídlu?“ Hlavním jeho cílem však nebylo jen přijetí zmrtvýchvstalého Krista, ale pochopení dějin spásy skrze Bibli – skrze Písmo svaté. To proto, že právě cestou Božího slova budou kráčet ti, které si Ježíš vyvolil za svědky a objevovat a zároveň vytvářet Boží království v pozemské dimenzi všechny následující generace. Zjevení Krista v těle sice končí jeho nanebevstoupením, ale pokračuje dál v nové podobě, v jeho mystickém těle – církvi. Porozumět Písmu se učíme celý život a učitelský úřad církve nám dává jistou, že je chápeme správně. Nadarmo Pán Ježíš neřekl prvnímu z apoštolů: „Ty jsi Petr, skála a na té skále vybuduji svou církev a mocnosti zla ji nepřemohou!“ Mt 16,18 Probíhající Rok Božího slova nám v tom může být zdrojem mnoha podnětů a inspirací.

„Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.“ Lk 24,45

2. neděle velikonoční - Božího milosrdenství

„Pokoj vám.“Jan 20,19b

Kristův velikonoční pozdrav pokoje je pro skleslé apoštoly - v důsledku Ježíšova odsouzení a smrti na kříži - návratem do předchozího času. Opět mají jistotu, že s jejich Mistrem mají život opět zcela zajištěný, že se svým vzkříšeným Pánem se nemusí již ničeho bát. Vždyť ani smrt mu nadobro nevzala život, ale naopak potvrdila se slova Písma: „Smrti, budu tvou smrtí.“ Ano, smrt je silná, ale Láska je silnější. Boží milosrdenství se dotýká lidského těla i duše, života v čase i ve věčnosti. Darem vzkříšeného Krista je odpuštění hříchů a obnova království lásky a pokoje. „Zlámána jsou moje pouta“ – tak svobodně s cítí ten, kdy vyšel z vězení svých vin, kdo znovu získal svobodu pro radost a zvěstování nového života v Kristu Ježíši. Christos voskrese! Aleluja, církev zpívá, žije, žije, žije Pán! Připojme se také my k ohlašování díla vykoupení a spásy, vždyť Ježíš se nám dává poznat, abychom byli jeho radostnými svědky.

„Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Jan 20, 22-23

Hod Boží velikonoční

„Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“Jan 20,2b

Ve středu jsem se zmínil jednomu mladému servisnímu technikovi od komunikací, který cosi opravoval na kostelní věži, že nám ve čtvrtek odletí zvony do Říma. Reagoval na to sdělení otázkou: „Na opravu nebo, aby je papež znovu pokřtil?“ Ano, nastupují nové generace, kterým se nedostalo doma ani ve škole dostatek informací náboženského charakteru. Není proto divu, že terminologie tohoto typu je pro ně již nesrozumitelná. Nicméně mě jeho otázka přivedla k zamyšlení, co nám tento výrok může všechno říci. Zvony v minulosti vždy upozorňovaly na důležité události. Někdy byly varovným signálem hrozícího nebezpečí, ale většinou svolávaly k oslavě. Jejich odmlčení od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty vyzývalo ke ztišení a kajícnosti. Bylo třeba odstranit to, co nám braní v radosti a udržuje v nepokoji. Biblicky řečeno: “ Odstranit kvas hříšnosti.“ První z biskupů z celého světa je papež a ten sídlí v Římě. Právě on má potvrdit, že Kristus vstal z mrtvých, aby všichni kající hříšníci se opět mohli radovat a veselit. A tak nám také vrací zpět zvony, které svou kající poutí do Říma vyjádřily lítost nad tím, že nás málo varovaly před zlem a málo probouzeli k modlitbě a k účasti na nedělní mši svaté. Ano, náš Pán Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen pro naše ospravedlnění. Děkujme za tuto dobrou zprávu, kterou nám ohlašují i stříbrné hlasy našich zvonů a pějme s nimi Aleluja.

„Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.“ Jan 1,9

Květná neděle - Pašijová

Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Mk 15,34

Bůh dovolil, aby na Krista dolehla celá tíha jeho lidství a on se cítil bez útěchy z nebe. V blízkosti kříže však stála jeho matka Maria, M. Magdalena a Jan. Jejich přítomnost byla důležitá nejen pro útěchu, ale i pro svědectví. Bylo třeba, aby bylo dosvědčeno, že si Ježíš na kříži nezoufal a ani neodsoudil ty, kteří jej ukřižovali. Jen tak umírá spravedlivý! Jen taková pokojná smrt je podmínkou svatořečení či mučednictví. Tak se stalo Kristovo umučení pro všechny kandidáty svatosti základní normou. Boží svědek nesmí umírat v nenávisti, hněvu či zlobě, ale jako beránek vedený na smrt, který neotevřel svých úst. Takto je Boží láska přivedena k dokonalosti a stává se pro nás zásadním znakem všech jeho přátel. Ten, kdo se naopak pro křivdu zlobí, hádá, rozčiluje nebo dokonce své bližní nenávidí, ten se nemůže nazývat Kristovým učedníkem.

Když setník, který stál naproti němu, uviděl že tak vydechl naposled, prohlásil:“ Tento člověk byl opravdu syn Boží.“ Mk15,39

5. neděle postní

Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven.“ Jan 12,23

Takto positivně se Kristus vyjadřuje o svém umučení a smrti v Jeruzalémě. Ukřižování je pro něj oslavením. To, co je v očích světa potupou se totiž stává součástí jeho vykupitelského díla: „Má-li pšeničné zrno vydat klas musí zemřít“ - musí se obětovat ve prospěch nového žití. Darovat svůj život ve prospěch dobra pro druhé je úkolem matky, která se stará o své děti, otce, který místo rybaření jde se svými ratolestmi objevovat svět přírody, učitele, který nechodí do školy jen podle hodin, ale umí být „poškole“ aby pomohl nejslabším, lékaře, který dokáže ordinovat i mimo úřední hodiny apod. Každý z nás je pokoušen, aby na svém životě lpěl a udělal jenom to, co musí. Ježíš nás učí jinému smýšlení a též i lásce k lidem nepřátelským a násilným.

Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová ho pro život věčný,“ Jan 12, 25

4. neděle postní

Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.“ Jan 3,14 Strach ze smrti činí člověka otrokem hříchu. Tato krátká věta z katechezi o kříži vysvětluje, co je hlavní příčinou lidských pádů. Každý člověk totiž touží být svobodný a pánem svého života. Všechno, co jeho svobodu omezuje nebo ničí chápe jako útok na svoje štěstí a na svůj život. Proto před každou takovou situací utíká. Jedinou takovou možnost úniku mu však nabízí jen cesta hříchu: Adam a Eva, Kain a Ábel, David a Uriáš... Proto had přibitý na kůlu měl židům putujícím na poušti ukázat, že se nemusí bát toho, kdo všechny drží ve strachu skrze nástroj smrti. Právě toto poselství nám představuje Kristus na kříži, když tímto faktem říká: Smrti budu tvou smrtí. Nebo-li: "Zbořte tento chrám a já ho ve třech dnech znovu vystavím." Kdo přijal toto poselství, ten se nemusí bát zemřít svému egu tolikrát, kolikrát taková situace nastane: Viz manželské rozepře, žárlivost, závist, žádostivost apod. Když na zlo neodpovíš zlem, tak nejpozději třetího dne k životu znovu vstaneš. Neboj se to vyzkoušet.

Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ Jan 3,21

3.neděle postní

„ Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jan 2,16

Tržnice je místem, kde se prolíná nabídka s poptávkou. Takovým smýšlením může být zatížena i návštěva chrámu či každá modlitba. Víra, jako vztah člověka k Bohu vychází totiž z očekávání Boží angažovanosti v našich různých peripetiích. My sami dobře víme, co chceme a naopak odmítáme a přesně opak toho může být tím pravým dobrem. Pro v modlitbě Páně jsem vyzváni, abychom každodenně opakovali slova: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ a tak se vyhnuli situaci, že svou neodbytností si tzv. vykoledujeme to, co ve svém důsledku nemusí být pro nás to nejlepší, co by nám náš nebeský Otec mohl nabídnout. Proto i heslo našeho biskupa Vojtěcha zní: „Non ego, sed tu!“ Což znamená: Ne, co chci já, ale co chceš Ty. Prakticky by nám vždy mělo záležet na tom, abychom se vyhnuli prosazování svých priorit, ale do všech modliteb také vkládat slovíčko „Chceš-li“, jak to vyslovil malomocný v evangelním úryvku první postní neděle. Bůh stvořil každého z nás, abychom se stali chrámem jeho slávy a ubránili se tak pokušení oslavovat sami sebe – své ego, své já. Svatopostní doba nám v tom přichází na pomoc, aby se z nás nestal krám, ale chrám.

„Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: „Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.“ „ Jan 2,17

Tiskové středisko ČBK - Církev.cz od 1. března se nic nemění

2.neděle postní

„Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.“ Mk 9,4

Eliáš, který reprezentoval prorockou službu Božímu lidu a Mojžíš, který zastupoval autoritu Zákona byli pro Ježíšovy učedníky důležitým potvrzením Kristova postavení v díle spásy. Pro židy nebylo totiž snadné přijmout ty Ježíšovy výroky, které sice respektovaly dosavadní zkušenost židovského národa s Hospodinem, ale on neváhal překračovat literu Zákona novými požadavky, které osobně formuloval. Navíc bylo ještě třeba pomoci připravit jeho apoštoly na jeho budoucí potupnou smrt v Jeruzalémě. Zjevení na hoře Proměnění nebo-li hoře Tábor bylo proto potvrzením Kristova Božího Synovství, ale zároveň i jeho křehkého lidství. Tentýž Ježíš, který poroučel větru i vlnám, nemocem i smrti dovoluje, aby se na něm projevila lidské zvůle až do krajnosti – až na kříž. Obojí má pomáhat i nám, abychom Boží moc i mlčení dokázali přijmout bez pochybností a bez reptání. A nejenom to. Abychom jej dokonce následovali. Proto nám všem říká: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den na sebe bere svůj kříž a následuje mě.“ Lk 9,23 Moc i zranitelnost patří k sobě a vypovídají o Boží milosrdné lásce, která má sílu nebránit se zlu a navíc brát na sebe a také odpouštět hříchy druhých.

Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syna, toho poslouchejte.“ Mk 9,7

1.neděle postní

„Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.“ Mt 4,1

Ježíšův pobyt na poušti je na počátku postní doby důležitou katechezí Boha Otce. Ježíš má svým životem na poušti dokázat, že nejenom chlebem žije člověk, že si vystačí s takovou podobou života jaká je, a že si významnost života nemusí zvyšovat dle svých představ. Přichází ale pokušitel, aby toto všechno zpochybnil a naopak zaměřil pozornost Kristova života na jeho tělesné potřeby. Stejnou taktiku uplatňuje pokušitel i na nás. Smysl života člověka redukuje jen na konzumaci hmotných dober, dále zpochybňuje dostatečnou významnost obyčejné životní reality i společenského postavení. Postní čas nám má proto pomoci odkrýt, kde jsme se stali obětí ďáblova klamu a v důsledku toho se stali modláři, vymanit se tak ze závislostí na nepřiměřené upínání k nabídce pozemských dober a vrátit tak Bohu v nás první místo, které si vyhradil jen pro sebe. Tento zápas o výsadní postavení Boha v našem životě je třeba rok po roce znovu opakovat. Proto postní výzva k bdělosti, obrácení a kajícnosti je stále aktuální, protože pokušení chleba, model a zázraků nás provází celý život.

Ježíš na něj pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas, to je v překladu Petr /Skála/. Jan 1,42b

6.neděle v mezidobí

„K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Mk 1,40

Malomocenství nebo jinak lepra se v Ježíšově době týkalo tělesného ohrožení zdraví a ve finální podobě i života člověka. Jediným prostředkem ochrany bylo vyloučení jedinců z účasti na společném životě s ostatními. Současné virová epidemie či pandemie také odděluje nemocné od zdravých a tak se historie opakuje. Je ovšem ještě jiná nákaza, která pustoší lidskou společnost a to je hříšnost nechápaná jako zlo, ale zcela veřejně prezentovaná jako osvobození z tradičních vzorců chování. Dokonce se ve Francii rozvinula v médiích diskuze nazvaná: Poslední tabu. V uvedené relaci se řešilo možné intimní soužití mezi členy rodiny – rodiči a dětmi či sourozenci...Veřejně proklamovaná svoboda ve všech směrech jednání člověka - bez jakýchkoliv zábran a mantinelů - svědčí o rezignaci na život a rovná se ztrátě pudu sebezáchovy. Hříšnost se nikdy nesmí stát stylem života a schválenou formou chování. Jedna věc je hřešit ze slabosti vůle a druhá ignorovat Boží řád, bez pocitu viny, hanby a lítosti či touhy po nápravě. Každý malomocný hříchem, každý viník může volat: Pane smiluj se. A tak se sám distancovat od svého selhání a prosit o Boha o uzdravení. Bez dobrovolné karantény se to však neobejde. Dvěma pánům nelze sloužit.

Ježíš měl s ním soucit a řekl mu: „Chci, buď čistý!“ A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn.“ Mk 1,41n

5.neděle v mezidobí

“ Brzo ráno, ještě za tmy vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: „Všichni tě hledají.“ Mk 1,35n

Uzdravení Šimonovy tchyně způsobilo, že mnozí obyvatelé města Kafarnaa, i lidé z okolí se vydali za Ježíšem, aby také je zbavil jejich neduhů a nemocí. Není divu, kdo z nás by nevyužil příležitosti být vyléčen z toho, co nám znepříjemňuje nebo ohrožuje zdraví, či dokonce samotný život. Lidové rčení: Ve zdravém těle, zdravý duch však neplatí úplně na vše, co se týká naší pohody. V nedělním žalmu 147,3a je výzva: „Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce.“ Ano, člověk může být zdravý na těle, ale churavý na duši či na duchu. K uzdravení duše je třeba setkání s poselstvím Kristova evangelia. Často stačí přijmout nabídku odpuštění vlastního selhání i vin bližních a hned je vše v viděno v novém světle. Taky je důležité v síle Ducha Svatého nést každodenní kříže. S Boží pomocí pak člověk opět najde jistotu, že k jeho štěstí mu nejvíce pomůže víra, naděje a láska. Pro zvěstování této dobré zprávy se Bůh stal v Kristu přítomným na zemi, aby sám v sobě a v každém z nás zvítězil nad každým zlem, které člověku bere radost ze života. Ježíš odpověděl: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel.“ A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagogách a vyháněl zlé duchy. Mk 1,38n

4.neděle v mezidobí

„Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona.“ Mk 1,22

Na ZŠ v Budkově jsem cestou po výuce náboženství vždy četl nápis: „Škola ti ukáže cestu, dál už musíš jít sám.“ Možná, že je tam toto moudro neznámého autora vyvěšeno dodnes - při distanční výuce v důsledku koronaviru nemám možnost propagaci nových povolání a aktualizovanou osvětu dále sledovat. Nicméně právě teto výrok mně vyvstal na mysli v souvislosti s výše uvedeným biblickým textem. Vědomosti všeho druhu jsou potřebné, ale v konkrétní situaci nemusí vždy garantovat správné jednání člověka. Např.: Řidič vidí dopravní značku, ale nerespektuje ji protože spěchá. K tomu, aby sundal nohu z pedálu plynu potřebuje ještě uplatnit sílu vůle. Naštěstí Bůh není jenom Zákonodárce, ale v Ježíši Kristu dává i sílu, aby se člověk mohl opřít o víru a kráčet bezpečně po jeho cestách. Navíc je dobré si všimnout reakce pýchy v nás, která hecuje člověka, aby se nedal omezovat ani samotným Stvořitelem. Pod rouškou proklamované svobody apeluje totiž ten zlý na naši suverenitu a podněcuje nás ve vzpouře. Ani poznaná pravda o Kristu nezabrání konat zlo tomu, kdo se pro takový postoj vědomě rozhodl. „Začal křičet: Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel si nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Mk 1,24

3.neděle v mezidobí

„Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“ Mk 1,14

Prorok Jonáš je poslán do velikého města Ninive, aby ohlašoval Hospodinovo slovo k obrácení. Také apoštol národů sv. Pavel promlouvá ve stejném duchu a navíc píše v listě Korinťanům: „Čas je krátký.“ 1Kor 7,29 Ze stejného důvodu papež František ustanovil třetí neděli v mezidobí nedělí Božího slova. Podmínkou ohlašováním výzev k nápravě je, aby v každé generaci se našli služebníci Slova – evangelizátoři světa. Biskup Vojtěch v této souvislosti připomíná: „ Kněžství není zaměstnání, ale odpověď na Boží pozvání ke službě lásky.“ A vyzývá mladé může, kteří cítí povolání ke kněžství, aby se ohlásili na biskupství do 21. března 2021. Každému, kdo je volán k zasvěcenému životu v ohlašování a k duchovní podpoře této misie dává Bůh sílu, aby opustil mnohé životní jistoty a zakusil štěstí Kristova učedníka, který svěřil vše do Božích rukou. Nebojte se proto velkých životních rozhodnutí. Kdo hledá štěstí druhých, nalézá své vlastní. „Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním.“ Mk 1,20

2.neděle v mezidobí

Ten nejdříve vyhledal svého bratra Šimona a řekl mu: „ Našli jsme Mesiáše „ - to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi. Jan 1,41b

Povolání učedníků je u evangelisty Jana zapsáno hned v první kapitole. Ježíš končí činnost tesaře z Nazareta a po křtu v Jordáně začíná povolávat spolupracovníky pro hlásání evangelia ve jménu Božího Syna – Mesiáše tj. Krista. Aniž by prověřoval jejich kvality mění jednomu z nich jméno a dává mu nové – Kefas – Skála. Po třech letech učednictví dokonce na jeho službě staví své dílo, které nezničí žádné zlo. Zároveň Petrovi svěřuje klíče o brány nebeské a dává mu moc, aby jeho rozhodnutí platila nejen na zemi, ale i na nebi. / Mt 16,13 n / Byl skutečně první z apoštolů tak dokonalý? Nikoliv. To však potvrzuje, že Boží plány počítají s lidskými selháními i nedostatky. Ježíš nepovolává perfekcionisty, kteří spoléhají na své schopnosti a kvality, ale obyčejné pracanty znající své limity. V Božím díle je totiž třeba více spoléhat na asistenci Ducha Svatého, aby vše neslo pečeť věčnosti. Nechat místo pro Boží skutky je zárukou nepomíjejícnosti veškerého snažení. Tak i slabá věc se silou Milosti stává silnou.

Ježíš na něj pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas, to je v překladu Petr /Skála/. Jan 1,42b

Svátek Křtu Páně

A hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj.“ Mt 13,16b

Počátek Ježíšova veřejného působení asistuje Duch Svatý, potvrzuje Boží hlas z nebe a poslední starozákonní prorok, Jan Křtitel, nazývá Krista Božím beránkem. Křtem v řece Jordánu končí příběh tesaře z Nazareta a začíná se psát nový, který zjevuje Boží plán vykoupení a spásy. Kristus na sebe bere všechen hřích světa a místo spravedlivého trestu nabízí všem kajícníkům milosrdné odpuštění všech vin. Klade jedinou podmínku a tou je lítost, obrácení a víra v jeho božskou moc. Ježíšova nabídka odpuštění všech vin sice platí dokud svět bude světem, ale jej užitek může zakusit jen ten, kdo se jako marnotratný syn rozhodně pro návrat do Otcova domu, s lítostí se obrátí a zřekne se zlého a zla ve všech jeho podobách. Takový návrat vede k rozchodu s minulostí a je začátkem nového života. Viz obrácení celníka Leviho, který říká: „Polovinu svého majetku dám chudým a jestli-že jsem někoho ošidil, čtyřnásobně mu to nahradím.“ Lk 19,8 “A z nebe se ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ Mt 3, 17

Tříkrálová koleda 2021

Tříkrálová koleda: „Štěstí, zdraví, dlouhá léta...“ letos jen tak u dveří vašich domů z úst dětí nezazní. Vypravení malých koledníků v době šíření koronaviru je složité zorganizovat. Navíc jde o veřejnou sbírku, která musí být schválena úřady a ty budou nejspíš všechny společné akce maximálně omezovat. Jedním řešením by byla misijní služba rodin, které by - v rámci svého nadšení - tradiční koledování vzaly za své. Další možností je využití a umístění zapečetěných pokladniček na veřejných místech, jako jsou obchody, úřady a samozřejmě kostely. Poslední formou by mohla být i přímá pomoc potřebným přes CHARITNÍ účet k tomu určený a ten je 66008822/0800, v.s. 777, k.s. 558 a se specifickým symbolem 6604.

Angažovat se ve prospěch všech, kteří se ocitli zaviněně či nezaviněně v nouzi, je naplněním Ježíšových slov, která jsou shrnuta v Osmero blahoslavenstvích. Vyjádřeno jednou větou: „ Cokoliv jste učinili jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili.“ Mt 25,40. Kdo chce pomoci potřebným a tak i rozmnožit svůj poklad v nebi, nebo i splatit své dluhy těm, kteří už nejsou mezi námi živými, může tak učinit i touto formou almužny a milodaru.

Konečné řešení, jak bude Tříkrálová sbírka organizovaná, zveřejní se ve vysílání České televize a na webových stránkách: www.farnostjemnice.cz

Možná si někdo z Vás řekne, proč je hned na začátku roku 2021 důležitým tématem vybírání peněz? Copak církve nedostaly v restitučních náhradách dostatek finančních prostředků?

Ano, máte pravdu. Problém je v tom, že navrácení znárodněného majetku se uskutečňuje ve dvou formách. Ta první se týká jednotlivých farností a jedná se především o pozemky. Hmotné zázemí však v minulosti měly jen tradiční farnosti a ty nové „nezdědily“ tím pádem nic. Například farnost Budkov nemá ani hektar půdy. S navrácenými polnostmi však přibyly starosti o jejich efektivní využití a velmi dobré hospodaření, aby nebyly pro farnosti spíše přítěží než užitkem: viz pokácené lesy poničené broukem, pole vyčerpaná „výnosným“ hospodařením či polorozbořené objekty – viz sýpka a stodola v Kdousově, ve Velkém Újezdu a jinde. Výnosy z polí a lesů – Jemnice např. žádné lesy nemá, mají sloužit na údržbu a opravy kostelů, kaplí, far a hospodářských objektů. Na velké opravy však tyto prostředky nestačí – je třeba žádat o dotace stát za podpory a spoluúčasti obcí a měst. Proto když nemůžete přispět v neděli při kostelní sbírce do „košíčku“, můžete tak učinit převodním příkazem na bankovní účet: Česká spořitelna1523946369/0800 - je to společný účet pro všechny tři FARNOSTI rozlišených dle variabilních symbolů:

Budkov: v.s.64268900 Jemnice: v.s. 64268918 Rancířov: v.s. 60821108

Vám všem, kteří takto pomáháte udržet farnost v plusu - zvláště během koronavirové pandemie - vyslovujeme poděkování s přáním Pán Bůh Vám to oplať.

Druhá forma restitucí se vztahuje na nevratné pohledávky, ty jsou vyrovnávané finanční náhradou. Stát je převádí přímo na jednotlivá biskupství a slouží na provoz všech odborů a center orientovaných na účetní, právní, katechetickou činnost, církevní školství, domovy pro studenty aj. Starostí biskupství je, aby tyto náhrady byly ekonomicky výhodně zhodnocovány, aby při probíhající odluce církví od státu zároveň vytvářely trvalé příjmy na pastoraci a platy kněží a ostatní řádné výdaje. Za tímto účelem byl také zřízen fond PULS, který formou dobrovolných malých dárců - donátorů - finanční potřeby garantuje.

BISKUPSKÝ účet / Viz fond.biskupství.cz, účet 99662222/0800, v.s. 8304 – vice na www.biskupství.cz/

Jednou z organizací k zajištění kompletní a zvláště duchovně-sociální péče církví o občany je – jak bylo řečeno v úvodu - katolická Charita či evangelická Diakonie. V obou případech je existence těchto služeb závislá na darech, které jsou získávány vyhlašováním celonárodní veřejné sbírky jako je známá Tříkrálová, dále to jsou Postní pokladničky či sbírky na Charitu v průběhu roku. Pod hlavičkou Charity je mnoho pro všechny potřebné: bezdomovce, různě postižené invalidy, nemocné a umírající. Jak je tato pomoc prospěšná, vám nejvíce poví ti, jejich nejbližší se octli při domácí zdravotní péči závislými na pomoc profesionálů a zakusili ji v obětavé asistenci sester pečovatelské služby. Také mobilní hospicová péče je zvláště doceněna těmi, kteří se rozhodli být svým drahým nablízku až do posledního úderu jejich srdce.

Kdo se objektivně zabývá dějinami církve, ten v postavách svatých v minulosti i současnosti nachází bezpočet světců, kteří vynikali láskou k chudým a potřebných. I náš národ se může pochlubit takovými pečovatelkami jako byla sv. Anežka či sv. Zdislava, sv. Ludmila aj. Jedním z nejstarších biblických pomocníků je i svatý Josef. Právě letos budeme slavit 150. výročí vyhlášení svatého Josefa za Ochránce všeobecné církve. Vyhlášením Svatého roku sv. Josefa od 8.prosince 2020 chtěl papež František nabídnout starostlivého ochránce Svaté Rodiny jako pomocníka a přímluvce v nelehkém roce stále pokračující koronavirové pandemie. Dokument o jeho pěstounské, obětavé péči nazval: Patris corde / Otcovským srdcem /. Do kaple sv. Josefa v jemnickém farním kostele sv. Stanislava můžete nahlédnout zadním vchodem od ZŠ, nebo vstoupit dovnitř v rámci konaných bohoslužeb. V nastávajícím roce 2021 bude kaple místem, kde lze meditovat - jak jsem psal již vloni - nad nejdůležitější profesí: otcovstvím a mateřstvím.

O jeho pomoc a přímluvu můžeme prosit následující modlitbou:

Vznešený patriarcho, svatý Josefe, který můžeš učinit to, co je nemožné,

pospěš mi na pomoc ve chvílích neklidu a těžkostí.

Přijmi pod svou ochranu obtížné a svízelné situace, které ti svěřuji, aby došly šťastného konce.

Můj milovaný otče, v tebe skládám celou svoji důvěru.

Ať mi neříkají, že jsem tě vzýval nadarmo, a poněvadž s Ježíšem a Marií můžeš všechno,

ukaž mi, že tvoje dobrota je tak velká jako tvoje moc. Amen.

Přeji všem dobrodincům, aby měli radost a těšili se z každé pomoci, kterou mohou nabídnout potřebným, a možná i tak, aby levice nevěděla, co činí pravice. To proto, že radostného dárce miluje Bůh, kdo rychle dává, dvakrát dává.

Mons. Josef Brychta, jemnický farář

PS Za množství čísel a dat se omlouvám, ale stručněji jsem to vyjádřit nedokázal.

Slavnost Zjevení Páně

Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: „Kde je ten narozený židovský král?“ Mt 2,1

Boží zjevení nebylo určeno jen židům a také není vlastnictvím dané jen křesťanům. K setkání s Ježíšem přichází i pohanští mágové - králové od východu, kteří událost Kristova narození vyčetli z hvězd. Ostatně při rozeslání dvanácti apoštolů říká Ježíš: Jděte do celého světa a získejte za učedníky všechny národy. Misijní poslání církve proto znamená, že v každém národě a v každé generaci jsou lidé disponovaní pro přijetí víry a následování Krista. Těm je třeba podat slovem i životem věrohodné svědectví o Božím plánu spásy a pozvat je k uvědomělé spolupráci. Evangelizovat – ohlašovat Boží království je úkol pro všechny - velké i malé, není to výsada jenom misionářů. Objevit v Ježíši Božího Syna přináší všem radost a pokoj.

Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu.“ Mt 2, 10

2. neděle po Narození Páně

V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. “ Jan 1,4

Tajemství Nejsvětější Trojice bylo Bohem zjeveno skrze Ducha Svatého a dovršeno v člověčenství Ježíše Krista. Skrytost Božího života se tak otevřela pro poznání a oslavu. Tak prožíváme křesťanské Vánoce. Společně se těšíme se ze všech radostných i dramatických příběhů Svaté rodiny – Ježíše, Marie a Josefa. Vždyť i náš náš život má vedle událostí vítaných také i ty, kdy slunce nesvítí a může se nás dokonce dotknout i temnota. Bůh nás však ve své Synu volá k víře, abychom se naučili radost i zármutek přijímat a prožívat bez pochyb o Boží lásce a věrnosti. Proto pro nás žádná temnota není důvodem k rezignaci nebo beznaději. Svatý Jan, miláček Páně to říká jednou větou:To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila.“ Jan 1,

Slavnost Narození Páně

Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.“ Jan 1,1

Úvodem jedna aktuální informace: Dle reklamy na nové rozhlasové přijímače žijeme dnes prý v době datové. Výrazem „data“ se myslí číselně definované informace, které lze snadno přenášet, ukládat a znovu je aktivovat. Podstatné je to, že pomocí programového nastavení počítače softvéru, lze dostupná data různé využívat. Softvér je však majetkem jeho autora a k jeho používání je proto třeba získat od něho souhlas, tzv. licenci. Ale dosti těchto technických úvah. Je třeba se vrátit zpět, abych se dostali k správnému pochopení biblického výroku svatého Jana. Také náš svět má svého Autora a bez spojení s ním nemůžeme jeho dílo zodpovědně používat. Hrozí nám totiž riziko, že v krátkém čase našeho žití, kdy se zaměřujeme na aktuální jednotlivosti, snadno ztratíme smysl pro celek. Aby se toto nebezpečí dalo minimalizovat, tak se Stvořitel veškerenstva stal v Nazaretě člověkem, v Betlémě se narodil a v Jeruzalémě zemřel a vstal z mrtvých. Jeho život je programem pro každého z nás: Ježíšův život i jeho smrt je darem Boží moudrosti a lásky. Emanuel – vtělený Bůh nás zve k následování.

V něm byl život a ten život byl světlem lidí.“ Jan 1,4

Světlo za Světla...

Město Jemnice má tři kostely ve kterých se pravidelně konají bohoslužby. V létě si probíhající mše sv. kolemjdoucí nemusí ani všimnout – zvláště, když nyní nelze v našich chrámech zpívat - ale v zimě je tomu jinak. Do šera či tmy září jejich různě dekorované vitráže. Některá jejich okna jsou pojatá jen barevně, tzv. kobercovým vzorem, jiná mají sklo v olovu vyzdobené postavami svatých a někdy i doplněné jmény jejich dárců. Tak farní chrám sv. Stanislava, krom Ježíše Krista a Panny Marie, zdobí též postavy sv. Cyrila a Metoděje, sv. Františka z Assisi i z Pauly, Dominika, svaté Kateřiny a Alžběty aj. Podobné barevné výjevy můžeme vidět v Podolském kostele sv. Jakuba Staršího. Naopak úplně čiré zasklení je v kostelíku sv. Víta.

Také v nedalekém Budkově září třikrát do týdne okna kostela sv. Martina. Stejně tak i Farářova kaplička se stane v neděli 20.12.2020 místem, odkud se Betlémské světlo může přenést do každého domu a prozářit rodinné setkání u jesliček a vánočního stromku.

Rozsvícená okna sakrálních staveb zvou každého k zastavení či navštívení. Ale i ti, kteří spěchají dál si nesou sebou a ukládají do paměti tato místa setkávání a modliteb, zvěstováni naděje a zpěvy písní, místa obnovy smíru a pokoje. Ano, jsou to záchytné body, kde je možné, aby se člověk setkal s člověkem, se sebou i s Bohem. Pozváním k možným setkáním jsou časy bohoslužeb na vývěsce. Zároveň s rozpisem stanovených hodin pro mše svaté či pobožnosti je dobře vědět, že existuje i non-stop duchovní služba. Děje se tak přes internet, mobilní telefon 604 723 830 nebo osobním setkáním na faře. Proto nemusí být člověk nikdy pohlcen temnotou smutku, samoty či beznaděje, protože v Ježíši Kristu je pro každého připraveno slovo naděje a světlo i v tom nejdelším tunelu. Bůh se z lásky stal člověkem, aby nám jeho vtělení usnadnilo jej vidět, slyšet a tak se s ním bez obav setkat ve službě církve – živého těla Kristova. Jeho příchod – jeho narození v křehkém a zranitelném lidství slavíme právě o Vánocích.

Náš diecézní biskup Vojtěch v letošním vánočním poselství píše:

Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (Jan 1,9-13)

Uprostřed lhostejnosti lidí přichází v chlévě na svět Ježíš. Žije, umírá a je vzkříšen, abychom věděli, že každý z nás je i přes své nedostatky milován Bohem. Přináší ujištění, že každý lidský život má smysl a nepředstavitelnou hodnotu.

O Vánocích je možné zastavit se s těmi, kteří u této jedinečné události v dějinách lidstva tehdy byli. S Marií, s Josefem, s obyčejnými pastýři i vzdělanými mudrci i s těmi, kteří během všech věků uvěřili.

Třeba také začneme vnímat jemné tiché světlo schopné prozářit jakoukoli myslitelnou temnotu. Světlo pokoje, odpuštění, smíření. Světlo, probouzející touhu po dobru, po lásce, po spravedlnosti. Světlo, které mezi našimi hodnotovými světly není tak agresivní jako jiná světla, ale přesto je stále přítomné a proměňující, protože je touhou po Bohu.

Přeji vám požehnané prožití vánočních svátků a život ve světle prozařujícím všechny temnoty.

Mons. Vojtěch Cikrle, diecézní biskup brněnský, Brno, Vánoce 2020

Rád se též k jeho přání připojuji a těším se spolu s vámi z oslavy Ježíšova narození.

On je Světlo světla, Láska lásky, Radost každé radosti a nevyčerpatelný pramen Pokoje.

o. Josef

PS Betlémské světlo si můžete vyzvednou o 4. adventní neděli ve 13,15 u Farářovy kapličky nebo u

hrobu P.Františka Maňuška při kostele v Budkově.

4.neděle adventní

Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Lk 1,28

Pozdrav je verbálním kontaktem mezi těmi, kteří se setkávají, ať již cíleně nebo i náhodně. Obyčejným oslovením může začít nezávazný rozhovor nebo i jednání zásadní důležitosti. Aby se žádné setkání nestalo marným, je třeba být vnímavý pro každý kontakt s druhými, varovat se před povrchností a formálností. Jenom díky této Mariiny bdělosti mohl archanděl Gabriel pozvat dívku z Nazareta k dílu Božího zjevení na zemi. Vánoční čas nám tuto událost připomíná, a zároveň zve k aktivní spolupráci. Každý z nás je pozván - díky Boží lásce a moudrosti - k spolupráci na díle milosti. Je však důležité, abychom nenaslouchali je myslí, ale i srdcem. Aby se tak v každém z nás Slovo stávalo tělem, trvale v nás přebývalo a vytvářelo jednotu mezi námi i Bohem. “Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Lk 1, 37

3.neděle adventní

Neboj se , Maria, neboť si nalezla milost u Boha...“ Lk 1,30

Mít strach z neznámého a chovat se obezřetně nám může zachránit zdraví i život. Viz zásady prevence při koronaviru. Není proto rozumné se zbavovat bázně a nechávat se vést tím, co nám nabízí svět reklam, nebo hecování ve smyslu známého sloganu: Nevaž se, odvaž se. Je totiž zásadní, kdo nás zve k zažití svobody – svobody před strachem a obav z nepoznaného. I Boží výzva může sice na první pohled obsahovat nezodpovězené otázky a zároveň mít absolutní nároky na přijetí - bez kompromisů a výhrad. Je-li však opřena o víru, nemusíme se bát dát souhlas tomu, který nás nás převyšuje. Bez postoje víry se nedá plnit Boží vůle a zakusit její ovoce. Maria v této zkoušce obstála a dává nám příklad k následování. „ Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ Mk 13, 37

2.neděle adventní

Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím.“ Mk 1,1

Nový den, nový rok, nový mobil, nové auto, nová šance, nový začátek...Ano, máme rádi nové věci, ale zároveň se neradi loučíme s věcmi, na které jsme si zvykli: Vyšlapané boty, hříšné zlozvyky, apod. Druhá adventní neděle nás vyzývá, abychom opět po roce prověřili, kolik místa v našem životě - v našich myšlenkách, slovech a skutcích - je pro Boží přítomnost. Zda hlas a obraz Ježíše Krista „nevypínáme“, jako děti při distanční On-line výuce, aby nám do života moc nemluvil a neviděl, abychom jeho přítomnost nemuseli stále vnímat a akceptovat. Rádi si dáváme od Boha „pauzu“ a výzvu k obrácení a změně života odkládáme. Náš Pán se však znovu a znovu navrací ke dveřím naší mysli a srdce, aby nás pozval tvořit věci nové. Spolupráce s našim Osvoboditelem a Spasitelem je nabídka i dar. Oboji můžeme přijmout, ale i odmítnout. Smíme však tuto výzvu brát na lehkou váhu? Jsme si jisti, že za rok nám bude tato milost opět nabídnuta? Poslední starozákonní prorok Jan Křtitel navíc zdůrazňuje, jaký je zásadní rozdíl mezi jeho slovem a Boží mocí: „ Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem Svatým.“ Mk 1, 8

1. neděle adventní

Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den.“ Mk 13,33

Začátek adventu je na konci letošního roku 2020 spojen se druhou vlnou koronavirové krize. Od jejího začátku na jaře, zemřelo 7.499 pacientů z půl milionu potvrzených případů. Vzhledem tomu, že virus Covid -19 nekosí jenom nemocné a staré, proto si každý člověk musí připustit, že i jemu může vypršet čas pozemského žití a zazvonit hrana. Není však vůbec snadné brát tento fakt vzhledem ke své osobě. Kdekdo se utěšuje, že jemu se takový chmurný scénář vyhne. Realita je však jiná. Nicméně ten, kdo má víru, kdo věří v život po životě, kdo má naději na život věčný by měl být ve výhodě. Existence víry však nesmí být chápaná a žitá ve smyslu pátého kola od vozu, které leží zakrámované a podhuštěné v kufru auta. Víru je třeba žít každodenně a mít ji začleněnou do našeho myšlení i jednání. Pak se na nás vztahují apoštolova slova: “ Ať žijeme nebo umíráme patříme Pánu.“ Řím 14,8 Jde totiž pak o trvalý stav bdělosti ke které Ježíš opakovaně vyzývá, když říká apoštolům: „ Co říkám vám, říkám všem: Bděte!“ Mk 13, 37

Začíná cyklus B 2020 -2021

Nová evangelizace - Dec 03, 2013 7:23:54 PM

Záznam bez nadpisu - Dec 04, 2017 10:7:38 AM

30. neděle v mezidobí

Žalm 128, 3

„Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.“

Vše, co činí nebo dopouští Bůh směřuje k radosti a pokoji.

Evangelium Mk 10, 46 - 52

„ Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou..“ Mk 10, 47b

Slepota nabytá po čase vidění je bolestná skutečnost, která omezuje člověka nejenom v jeho vnímání světa, ale i v jeho pohybu a samostatnosti. Slepota od narození nemusí být tak tragicky vnímaná, protože člověk neví, co to znamená vidět. Chybí mu zkušenost se světlem, barvami – stále se nachází v temnotě, kde je mu možné vnímat jenom tvary a vůni předmětů kterými je obklopen. Teprve skrze své bližní se dovídá o jemu nepoznaném světě obrazů a barev. Slepec od narození slepý si tak začíná uvědomovat, že je možné nejenom poznávat hmatem, čichem a chutí, ale také vidění. Jak máte tento evg. úryvek vztáhnout na sebe? Vždyť my přece vidíme. Biblický výraz „vidět“ však neznamená vnímat svět kolem nás jenom zrakem, ale pohledem víry nacházet veliké věci, které činí pro nás a s námi sám Bůh. Nevidět Boží lásku k nám přítomnou v úspěchu i prohře, radosti i smutku, ve zdraví i nemoci, v čase mladosti i podzimu stáří, znamená duchovní slepotu. Je proto třeba se učit vidět očima víry a prosit:

„ Mistře, ať vidím.“ 10, 51b

29. neděle v mezidobí

Žalm 33, 22a

„Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.“

Boží milosrdenství snadno naplní toho, kdo nesoudí druhé, ale sám sebe.

Evangelium Mk 10, 35 - 45

„ Dej, ať ve tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ Mk 10, 37

Stát na stupních vítězů je přáním každého sportovce. Tato motivace mu dává sílu k pravidelnému podávání výkonu pod vedení trenéra a také k nastolení správné životosprávy bez alkoholu a kouření. Také my jsme povolání stát na stupních vítězů, ale nikoliv nad druhými, ale sami nad sebou. K této metě však vede jiná cesta než v ostatních disciplínách. Zde platí, že poslední budou prvními. Náš trenér - sám Ježíš Kristus nám jde příkladem. Proto kdo je ochoten sloužit druhým a každodenně dávat své plány až na druhé místo, ten se skutečně umisťuje po Kristově pravici či levici již zde na zemi. Nebo-li je Božím služebníkem, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby dal svůj život k dispozici tak, jak to je právě potřebné pro druhé. Nejtěžší je takto žít doma, ve své rodině. U sousedů je to vždy snazší protože krátkodobé výkony spojené s uznáním, pochvalou a kávičkou nám obvykle jdou lépe, než trvalá ochota takto jednat mezi svými blízkými. Naštěstí Pán je s námi trpělivý a nikdy nad námi neláme hůl protože ji sebou ani nenosí.

„ ...kdo chce být mezi vámi první, ať je otrokem všech.“ 10, 44

28. neděle v mezidobí

Žalm 90, 14

„Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali.“

Pramenem radosti je smír se sebou, bližními a s Bohem.


Evangelium Mk 10, 17 - 30

„ Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život? Mk 10,17

Pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost je sedm hlavních hříchů, jak je v Bibli uvedeno a následně vysvětleno v Katechismu katolické církve /KKC/. Je však třeba si uvědomit, že hřích ohrožují nejen náš věčný život, ale především ten současný. Pýchou se totiž člověk vyvyšuje nad ostatními, lakomstvím se uzavírá dobročinnosti, závistí nic nezíská a žije v nepřejícnosti, hněvem ničí naději na jednotu s druhými, smilstvem uspokojuje sám sebe na úkor manželských povinností a žene druhého do nevěry, nesřídmostí ohrožuje své zdraví a potřebným dluží almužnu, leností zanedbává stavovské povinnosti a žije na úkor druhých. Suma sumárum: hříšnost bere člověku pokoj, redukuje radost jen z konzumace pozemských dober, ničí jednotu a zrazuje lásku. Hříšným smýšlením a následně jednáním se člověk odděluje od Boha, bližních i od svého štěstí. Místo, aby zakoušel předchuť věčného života cítí, že spíše živoří pod vládou smrti.

Jak velkou překážkou svobody člověka je lpění na bohatství všeho druhu - jakým je sláva, moc, peníze, kariéra...vysvětluje Kristus v závěru tohoto evangelního úryvku:

„ Spíše projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ 10, 25