PAPEŽ FRANTIŠEK

Evangelium, které jsme slyšeli, nám zvěstuje naplnění proroctví překypujícího Duchem svatým. A ten, kdo ho naplňuje, je ten, který přichází „v síle Ducha“ (Lk 4,14): je to Ježíš, Spasitel.

Boží slovo je živé: po staletí kráčí s námi a mocí Ducha svatého působí v dějinách. Hospodin je totiž vždy věrný svému slibu, který z lásky k lidstvu plní. Přesně to říká Ježíš v nazaretské synagoze: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste slyšeli“ (Lk 4,21). 

Sestry a bratři, jaká šťastná náhoda! V neděli Božího slova, ještě na začátku Jubilea, je zvěstována tato stránka Lukášova evangelia, v níž se Ježíš zjevuje jako Mesiáš „posvěcený pomazáním“ (v. 18) a poslaný „zvěstovat rok Hospodinovy milosti“ (v. 19)! Ježíš je živé Slovo, v němž všechna Písma nacházejí naplnění. A my, v dnešní svaté liturgii, jsme jeho současníky: i my v úžasu, plni úžasu, otevíráme svá srdce a mysl, abychom mu naslouchali, neboť „je to on, kdo mluví, když se v církvi čte Písmo svaté“ (Sacrosanctum Concilium, 7). Řekl jsem jedno slovo: úžas. Když slyšíme evangelium, Boží slova, nejde jen o to, abychom je slyšeli, rozuměli jim, ne... Musí zasáhnout srdce a vyvolat to, co jsem nazval „úžasem“. Boží slovo nás vždy udivuje, vždy nás obnovuje, vždy vstupuje do našeho srdce a vždy nás proměňuje.

A v tomto postoji radostné víry jsme pozváni přijmout starobylé proroctví, jak vyšlo z Kristova srdce, a zastavit se u pěti činů, které charakterizují Mesiášovo poslání: jedinečné a univerzální poslání; jedinečné, protože on, pouze on, ho může naplnit; univerzální, protože chce zapojit všechny. 

Především je „poslán, aby přinesl chudým radostnou zvěst“ (v. 18). Zde je „evangelium“, dobrá zpráva, kterou Ježíš hlásá: Boží království se přiblížilo! A když vládne Bůh, člověk je zachráněn. Hospodin přichází navštívit svůj lid a stará se o ponížené a ubohé. Toto evangelium je slovem soucitu, vyzývá nás k dobročinnosti, k odpouštění dluhů bližním a k velkorysé sociální angažovanosti. Nezapomínejme, že Hospodin je blízký, milosrdný a soucitný. Blízkost, milosrdenství a soucit jsou Božím stylem. On je takový: milosrdný, blízký a soucitný.

Druhým Kristovým činem je „hlásat zajatcům vysvobození“ (v. 18). Bratři a sestry, dny zla jsou sečteny, protože budoucnost patří Bohu. Ježíš nás mocí Ducha vykupuje ze všech vin, osvobozuje naše srdce od všech vnitřních pout a přináší na svět Otcovo odpuštění. Toto evangelium je slovem milosrdenství a vyzývá nás, abychom se stali vášnivými svědky pokoje, solidarity a smíření.

Třetím činem, kterým Ježíš naplňuje proroctví, je darování „zraku slepým“ (v. 18). Mesiáš nám otevírá oči srdce, které je často oslněno vábením moci a marnosti: nemocemi duše, které nám brání rozpoznat Boží přítomnost a činí slabé a trpící neviditelnými. Toto evangelium je slovem světla, které nás vyzývá k pravdě, ke svědectví víry a k důslednosti života.

Čtvrtým činem je „propuštění utlačovaných na svobodu“ (v. 18). Žádné otroctví neodolá působení Mesiáše, který nás ve svém jménu činí bratry a sestrami. Vězení pronásledování a smrti jsou láskyplnou Boží mocí otevřena. Toto evangelium je totiž slovem svobody, které nás vyzývá k obrácení srdce, poctivosti myšlení a vytrvalosti ve zkouškách.

A konečně pátý skutek: Ježíš je poslán „zvěstovat rok Hospodinovy milosti“ (v. 19). A to je nový čas, který život nepohlcuje, ale obnovuje. Je to jubileum, jako to, které jsme nyní začali, a s nadějí se připravujeme na definitivní setkání s Vykupitelem. Evangelium je slovem radosti, které nás vyzývá k přijetí, ke společenství a k cestě jako poutníci do Božího království.

Těmito pěti činy Ježíš již naplnil Izaiášovo proroctví. Tím, že uskutečňuje naše vysvobození, nám oznamuje, že Bůh se přibližuje k naší bídě, vykupuje nás ze zla, osvěcuje naše oči, láme jho útlaku a uvádí nás do radosti času a dějin, v nichž se zpřítomňuje, aby s námi kráčel a vedl nás k věčnému životu. Víme, že spása, kterou nám dává, se ještě plně neuskutečnila, a přesto válka, nespravedlnost, bolest a smrt nebudou mít poslední slovo, neboť evangelium je živé a jisté slovo, které nikdy nezklame. Evangelium nikdy nezklame.

Bratři a sestry, v neděli, která je zvláštním způsobem zasvěcena Božímu slovu, děkujme Otci za to, že nám věnoval své Slovo, které se stalo člověkem pro spásu světa. O této události hovoří všechna Písma, jejichž pravými autory jsou lidé a Duch svatý (Dei Verbum, 11). Celá Bible připomíná Krista a jeho dílo a Duch svatý jej aktualizuje v našem životě a v dějinách. Když čteme Písmo, když se modlíme a studujeme je, nepřijímáme jen informace o Bohu, ale přijímáme Ducha, který nám připomíná všechno, co Ježíš řekl a udělal (srov. J 14,26). Tak naše srdce, roznícené vírou, s nadějí očekává Boží příchod. Bratři a sestry, musíme si více zvyknout číst Písmo. Rád bych každému doporučil, aby si pořídil malé evangelium, malý kapesní Nový zákon, a nosil ho v tašce, nosil ho stále u sebe, aby si ho bral s sebou po celý den a četl ho. Jeden úryvek, dva úryvky... a tak během dne dochází ke kontaktu s Pánem. Stačí malé evangelium.

Odpovězme s nadšením na radostnou zvěst o Kristu! Vždyť Kristus k nám nepromluvil jako k němým posluchačům, ale jako ke svědkům a vyzývá nás, abychom evangelizovali v každé době a na každém místě. Z mnoha koutů světa sem dnes přijelo čtyřicet bratří a sester, aby přijali službu lektorů. Děkuji vám. Jsme jim vděční a modlíme se za ně. Modlíme se za vás všechny. Všichni se zavažme, že budeme přinášet radostnou zvěst chudým, hlásat propuštění zajatým a zrak slepým, propouštět na svobodu utiskované a hlásat rok Hospodinovy přízně. Pak, ano, sestry a bratři, proměníme svět podle vůle Boha, který ho stvořil a s láskou vykoupil. Děkuji!

Papežova novoroční  homilie - krácená část

 Tento nový rok, který se otevírá, svěřme Marii, Matce Boží, abychom se i my naučili jako ona nacházet Boží velikost v malosti života; abychom se naučili pečovat o každého tvora zrozeného z ženy a především chránit vzácný dar, kterým je život, jako to dělá Maria: život v lůně, život dětí, život trpících, život chudých, život starých, osamělých, umírajících. A dnes, ve Světový den míru, je právě toto pozvání, které tryská z Mariina mateřského srdce, k němuž jsme všichni povoláni: jsme povoláni pečovat o život, starat se o zraněný život - tolik zraněný život, tolik -, obnovit důstojnost života každého „zrozeného ze ženy“, je základním východiskem pro budování civilizace míru. Proto „žádám o pevné odhodlání podporovat úctu k důstojnosti lidského života od početí až po přirozenou smrt, aby každý člověk mohl milovat svůj život a s nadějí hledět do budoucnosti“ (Poselství k LVIII. světovému dni míru, 1. ledna 2025). 

 Papežova silvestrovská homilie: Nadějí bratrského světa je Ježíš

Papež František končí rok 2024 děkovným chvalozpěvem Te Deum na závěr prvních nešpor na slavnost Panny Marie Matky Boží.

PAPEŽ FRANTIŠEK 

Je čas díkůvzdání a my máme radost z toho, že ho můžeme prožít oslavou svaté Matky Boží. Ona, která uchovává Ježíšovo tajemství ve svém srdci, učí i nás číst znamení doby ve světle tohoto tajemství.

Rok, který se chýlí ke konci, byl pro město Řím velmi rušný. Občané, poutníci, turisté a všichni, kdo tudy projíždějí, zažili typickou fázi předcházející jubileu, kdy se ve městě rozrůstají velká i malá staveniště. Dnešní večer je časem pro sapienciální reflexi, k zamyšlení nad tím, že všechna tato práce měla kromě své vlastní hodnoty také význam, který odpovídá vlastnímu povolání Říma, jeho univerzálnímu povolání. Ve světle Božího slova, které jsme právě slyšeli, by se toto povolání dalo vyjádřit takto: Řím je povolán přijímat všechny, aby se všichni poznali jako Boží děti a vzájemní bratři a sestry.

Proto chceme v této chvíli pozvednout své díky Hospodinu za to, že nám dovolil pracovat , a to pracovat tak mnoho, a především za to, že nám dal, abychom tak činili s tímto velkým smyslem, s tímto širokým obzorem, jímž je naděje bratrství.

Motto Jubilea „Poutníci naděje“ je plné významů v závislosti na různých možných perspektivách, které jsou jako tolik „cest“ jedné pouti. A jednou ztěchto velkých cest naděje, po nichž je třeba kráčet, je bratrství: je to cesta, kterou jsem předložil v encyklice Fratelli tutti. Ano, naděje světa spočívá v bratrství! A je hezké pomyslet na to, že naše město se v posledních měsících stalo staveništěm pro tento účel, s tímto celkovým smyslem: připravuje se na přijetí mužů a žen z celého světa, katolíků i křesťanů jiných vyznání, věřících všech náboženství, hledačů pravdy, svobody, spravedlnosti a míru, všech poutníků naděje a bratrství.

Musíme si však položit otázku: má tato perspektiva opodstatnění? Je naděje na bratrské lidství jen řečnickým sloganem, nebo má základy „na skále", na nichž můžeme vybudovat něco stabilního a trvalého? 

Svatá Matka Boží nám dává odpověď tím, že nám ukazuje Ježíše. Nadějí na bratrský svět není ideologie, není to ekonomický systém, není to technologický pokrok.  Nadějí bratrského světa je On, vtělený Syn, poslaný Otcem, abychom se všichni stali tím, čím jsme, tedy dětmi Otce, který je na nebesích, a tedy bratry a sestrami mezi sebou. 

A tak, když vděčně obdivujeme výsledky práce vykonané ve městě - děkujeme mnoha a mnoha mužům a ženám, kteří ji vykonali, a děkujeme panu starostovi za toto dílo, které posouvá město kupředu -, uvědomujeme si, co je rozhodujícím staveništěm, staveništěm, které se týká každého z nás: toto staveniště je to, v němž každý den dovolím Bohu, aby ve mně změnil to, co není hodno toho, že jsme Boží děti - je třeba to změnit! Aby změnil to, co není lidské. Pak se každý den zavážu žít jako bratr a sestra svých bližních. 

Kéž nám naše svatá Matka pomůže, abychom jako poutníci naděje společně kráčeli po cestě bratrství. Kéž nám Hospodin požehná, nám všem; kéž nám odpustí naše hříchy a dá nám sílu pokračovat v naší pouti i v nadcházejícím roce. Děkuji.

Daruj nám svůj pokoj, Pane! 

To je modlitba, kterou vznáším k Bohu, když posílám novoroční pozdravy hlavám států a vlád, 

předsedům mezinárodních organizací, představitelům různých náboženství a všem lidem dobré vůle.

Odpusť nám naše viny, Pane,

jako i my odpouštíme našim viníkům,

a v tomto kruhu odpuštění nám daruj svůj pokoj,

ten pokoj, který můžeš dát jen ty

těm, kdo nechají svá srdce odzbrojit,

těm, kdo s nadějí chtějí odpustit svým bratrům jejich dluhy,

těm, kteří bez obav vyznávají, že jsou tvými dlužníky,

těm, kdo nezůstávají hluší k volání těch nejchudších.

Dáno ve Vatikánu 8. prosince 2024         papež František

Papež František v roce 2024: Neúnavný řemeslník míru

Papež František se po celý rok 2024 neochvějně zasazoval o mír. Při nesčetných výzvách a příležitostech žádal všechny muže a ženy dobré vůle, aby podporovali a pěstovali bratrství, a vyzýval každého z nás, aby se stal nástrojem míru. V době, kdy rok přechází do nového, s nadějí, která osvětluje cestu Jubilejního roku, zaznívá jeho poselství v celé své síle: „Ježíš je naše naděje a brána k pokoji.“

PAPEŽ FRANTIŠEK

POSELSTVÍ URBI ET ORBI

Vánoce 2024

Drahé sestry a drazí bratři, krásné Vánoce! 

Dnes v noci bylo znovuobnoveno tajemství, které nás nepřestává udivovat a dojímat: Panna Maria porodila Ježíše, Božího Syna, zavinula ho do plenek a uložila do jeslí. Tak ho našli betlémští pastýři plní radosti, zatímco andělé zpívali: „Sláva Bohu a pokoj lidem“ (srov. Lk 2,6-14). Pokoj lidem!

Ano, tuto událost, která se stala před více než dvěma tisíci lety, znovu obnovuje Duch svatý, tentýž Duch lásky a života, který počal v Mariině lůně a z jejího lidského těla dal vzniknout Ježíši. A tak se dnes, v porodních bolestech naší doby, znovu a opravdově vtělilo věčné Slovo spásy, které říká každému muži a každé ženě, říká celému světu: „Miluji tě, odpouštím ti, vrať se ke mně, dveře mého srdce jsou pro tebe otevřené!“.

Sestry, bratři, dveře Božího srdce jsou vždy otevřené, vraťme se k němu! Vraťme se k srdci, které nás miluje a odpouští nám! Nechme si od něj odpustit, usmiřme se s ním! Bůh odpouští vždy! Bůh odpouští všechno! Dovolme mu, aby nám odpustil.

Toto je smysl Svaté brány Jubilea, kterou jsem včera večer otevřel zde u svatého Petra: představuje Ježíše, bránu spásy otevřenou pro všechny. Ježíš je dveřmi, které milosrdný Otec otevřel uprostřed světa, uprostřed dějin, abychom se k němu všichni mohli vrátit. Všichni jsme jako ztracené ovce a potřebujeme Pastýře a Bránu, abychom se mohli vrátit do Otcova domu. Ježíš je Pastýř, Ježíš je Brána. 

Bratři, sestry, nebojte se! Dveře jsou otevřené, jsou dokořán! Není třeba ani klepat. Je otevřeno. Pojďte! Smíříme se s Bohem, a pak se smíříme i sami se sebou a budeme schopni se smířit i mezi sebou, dokonce i s nepřáteli. Ano, Boží milosrdenství dokáže všechno, rozváže každý uzel, zboří každou zeď rozdělení, Boží milosrdenství rozpustí nenávist a ducha pomsty. Pojďte! Ježíš je Brána pokoje.

Často se zastavujeme jen na prahu, nemáme odvahu ho překročit, protože je pro nás výzvou. Vstoupit těmito dveřmi vyžaduje obětavost udělat první krok, jen toto malé úsilí: udělat malý krok pro tak velkou věc - je třeba opustit spory a rozdělení a odevzdat se do otevřené náruče Dítěte, které je Knížetem pokoje. O těchto Vánocích, na začátku Jubilejního roku, vyzývám každého člověka, každý národ a každý lid, aby měl odvahu projít Branou, aby se stal poutníkem naděje, aby umlčel zbraně a překonal rozdělení!

Ať zmlknou zbraně na zmučené Ukrajině! Ať se najde odvaha otevřít dveře vyjednávání a krokům dialogu a setkání, aby bylo dosaženo spravedlivého a trvalého míru.

Nechť umlknou zbraně na Blízkém východě! S pohledem upřeným na kolébku Betléma obracím své myšlenky ke křesťanským komunitám v Palestině a v Izraeli, zejména ke komunitě v Gaze, kde je humanitární situace velmi vážná. Zastavte palbu, propusťte rukojmí a pomozte obyvatelstvu vyčerpanému hladem a válkou. V této velmi choulostivé době je mi blízká také křesťanská komunita v Libanonu, zejména na jihu, a komunita v Sýrii. Kéž se v celém konfliktem zmítaném regionu otevřou dveře dialogu a míru. A chci zde také vzpomenout libyjský lid a povzbudit ho, aby hledal řešení, která umožní národní usmíření.

Kéž narození Spasitele přinese čas naděje rodinám tisíců dětí, které umírají na epidemii spalniček v Demokratické republice Kongo, a také obyvatelům východní části této země a Burkiny Faso, Mali, Nigeru a Mosambiku. Humanitární krize, která je postihuje, je způsobena především ozbrojenými konflikty a metlou terorismu a je zhoršována ničivými účinky klimatických změn, které vedou ke ztrátám na životech a vysídlení milionů lidí. Myslím také na národy zemí Afrického rohu, kterým vyprošuji dary míru, svornosti a bratrství. Kéž Syn Nejvyššího podpoří úsilí mezinárodního společenství o usnadnění přístupu k humanitární pomoci pro civilní obyvatelstvo Súdánu a o zahájení nových jednání o příměří.

Kéž poselství Vánoc přinese útěchu obyvatelům Myanmaru, kteří kvůli pokračujícím ozbrojeným střetům trpí velkými nesnázemi a jsou nuceni opouštět své domovy.

Kéž Dítě Ježíš inspiruje politické autority a všechny lidi dobré vůle na americkém kontinentu, aby se co nejdříve našla účinná řešení v oblasti pravdy a spravedlnosti, aby se podpořil sociální smír, zejména myslím na Haiti, pak ve Venezuele, Kolumbii a Nikaragui, a aby se zejména v tomto jubilejním roce vyvinulo úsilí o budování společného dobra a znovuobjevení důstojnosti každého člověka a překonání politických rozporů.

Kéž je Jubileum příležitostí k prolomení všech zdí rozdělení: ideologických, které tak často poznamenávají politický život, i fyzických, jako je rozdělení, které již padesát let postihuje ostrov Kypr a rozvrací jeho lidskou a sociální strukturu. Doufám, že se podaří nalézt vzájemně dohodnuté řešení, které ukončí rozdělení při plném respektování práv a důstojnosti všech kyperských komunit.

Ježíš, věčné Boží Slovo, které se stalo člověkem, je doširoka otevřenými dveřmi, jimiž jsme zváni projít, abychom znovu objevili smysl své existence a posvátnost veškerého života - každý život je posvátný - a obnovili základní hodnoty lidské rodiny. On nás očekává na prahu. Čeká na každého z nás, zejména na ty nejkřehčí: čeká na děti, na všechny děti, které trpí válkou a hladem; čeká na staré lidi, na naše předky, kteří jsou často nuceni žít v podmínkách osamělosti a opuštěnosti; čeká na ty, kteří ztratili domov nebo utíkají ze své vlasti ve snaze najít bezpečné útočiště; čeká na ty, kteří ztratili nebo nemohou najít práci; čeká na vězně, kteří navzdory všemu zůstávají Božími dětmi; čeká na ty, kteří jsou pronásledováni pro svou víru: a je jich mnoho.

V tento sváteční den nezapomeňme vyjádřit vděčnost těm, kdo mlčky a věrně konají dobro: mám na mysli rodiče, vychovatele a učitele, kteří mají velkou zodpovědnost za formování budoucích generací; myslím na zdravotníky, policisty, ty, kdo se věnují charitativním dílům, zejména na misionáře po celém světě, kteří přinášejí světlo a útěchu tolika lidem v nesnázích. Těm všem chceme říci: děkujeme!

Bratři a sestry, kéž je Jubileum příležitostí k odpuštění dluhů, zejména těch, které tíží nejchudší země. Každý je povolán k tomu, aby odpustil těm, kdo se proti němu provinili, protože Boží Syn, který se narodil v chladu a temnotě noci, odpouští všechny naše dluhy. Přišel, aby nás uzdravil a odpustil nám. Vydejme se mu vstříc jako poutníci naděje! Otevřme mu dveře svých srdcí, jako on otevřel dveře svého srdce nám.

Přeji vám všem požehnané Vánoce.

PAPEŽ FRANTIŠEK 

Drazí bratři a sestry, šťastné svátky! Šťastné svátky všem.

Dnes, hned po Vánocích, se při liturgii slaví svatý Štěpán, první mučedník. Zpráva o jeho ukamenování se nachází ve Skutcích apoštolů (srov. 6,8-12; 7,54-60) a představuje nám ho, jak se umírající modlí za své vrahy. A to nás nutí k zamyšlení: ve skutečnosti, i když se na první pohled zdá, že Štěpán bezmocně trpí násilí, ve skutečnosti jako opravdu svobodný člověk nepřestává milovat ani své vrahy a obětuje za ně svůj život, podobně jako Ježíš (srov. J 10,17-18; Lk 23,34); obětuje svůj život, aby oni činili pokání a po odpuštění dostali věčný život.

Tímto způsobem se nám jáhen Štěpán jeví jako svědek toho Boha, který má jedno velké přání: „aby všichni lidé byli spaseni“ (1 Tim 2,4) - to je touha Božího srdce: aby nikdo nebyl ztracen (srov. J 6,39; 17,1-26). Štěpán je svědkem toho Otce - našeho Otce -, který chce pro každé ze svých dětí dobro a jen dobro, a to vždycky; Otce, který nikoho nevylučuje, Otce, který se nikdy neunavuje hledat své děti (srov. Lk 15,3-7), přijímat je zpět, když se k němu po odloučení vrátí v pokání (srov. Lk 15,11-32), a Otce, který se nikdy neunavuje odpouštět. Pamatujte si toto: Bůh vždy odpouští a Bůh odpouští všechno. 

Vraťme se ke Štěpánovi. Bohužel i dnes je v různých částech světa mnoho mužů a žen pronásledovaných, někdy až k smrti, kvůli evangeliu. To, co jsme řekli o Štěpánovi, platí i pro ně. Nenechávají se zabíjet ze slabosti ani proto, aby hájili nějakou ideologii, ale proto, aby všichni měli podíl na daru spasení. A dělají to především kvůli svým vrahům... a modlí se za ně.

Krásný příklad nám zanechal blahoslavený Christian de Chergé, který svého vraha nazval „přítelem poslední chvíle“.

Ptejme se tedy sami sebe, každý z nás: Cítím touhu, aby všichni poznali Boha a všichni byli spaseni? Chci také dobro těch, kvůli kterým trpím? Záleží mi na tolika bratrech a sestrách pronásledovaných kvůli víře a modlím se za ně?

Maria, Královno mučedníků, pomoz nám být odvážnými svědky evangelia pro spásu světa.

PODCAST: Papežova katecheze – Duch svatý a hlásání evangelia

Katecheze papeže Františka při generální audienci na Svatopetrském náměstí Katechetický cyklus Duch svatý a nevěsta: Duch svatý vede Boží lid k Ježíši, naší naději - 16. část („Hlásat evangelium v Duchu svatém. Duch svatý a hlásání evangelia“)

Poslechněte si papežovu katechezi v češtině

1 Kor 2,1.4-5

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Poté, co jsme se zamysleli nad posvěcujícím a charismatickým působením Ducha svatého, věnujme tuto katechezi dalšímu aspektu: evangelizačnímu působení Ducha svatého, tj. jeho úloze při hlásání v církvi.

První Petrův list definuje apoštoly jako „ty, kdo hlásali evangelium skrze Ducha svatého“ (srov. 1,12). V tomto vyjádření nacházíme dva ustavující prvky křesťanského hlásání: jeho obsah, kterým je evangelium, a jeho prostředek, kterým je Duch svatý. Řekněme si něco o jednom i druhém.

V Novém zákoně má slovo „evangelium“ dva hlavní významy. Může se vztahovat na kterékoli ze čtyř kanonických evangelií: Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo, a v tomto významu evangelium znamená dobrou zprávu, kterou Ježíš hlásal během svého pozemského života. Po Velikonocích nabývá slovo „evangelium“ nového významu dobré zprávy o Ježíši, tedy velikonočního tajemství Pánovy smrti a vzkříšení. To je to, co apoštol nazývá „evangeliem“, když píše: „Za evangelium se nestydím. Jím se přece projevuje Boží moc a přináší záchrana každému, kdo věří.“ (Řím 1,16).

Ježíšovo a později apoštolské kázání obsahuje také všechny morální povinnosti, které z evangelia vyplývají, počínaje Desaterem a konče „novým“ přikázáním lásky. Nechceme-li však znovu upadnout do omylu, který odsoudil apoštol Pavel, totiž že stavíme zákon před milost a skutky před víru, musíme vždy znovu začít od hlásání toho, co pro nás Kristus udělal. Proto apoštolská exhortace Evangelii gaudium tolik trvá na prvním z těchto dvou bodů, tedy na kerygmatu neboli „hlásání“, na němž závisí veškerá morální uplatnitelnost.

„V katechezi totiž podstatnou roli sehrává prvotní hlásání čili „kérygma“, které má být v centru evangelizační činnosti a každé snahy o církevní obnovu. [...] Když říkáme, že tato zvěst je „první“, neznamená to, že stojí na začátku a pak se zapomene nebo nahradí jiným obsahem, který ji překoná. Je první ve smyslu kvalitativním, protože je to zvěst principiální, a ve všech etapách a momentech katecheze se jí má stále znovu naslouchat a různými způsoby ji hlásat. [...] Netřeba se domnívat, že v katechezi má kérygma ustoupit nějaké údajně „solidnější“ formaci. Není nic solidnějšího, hlubšího, jistějšího, konzistentnějšího a moudřejšího než tato zvěst.“ (č. 164-165), tedy kerygma.

Zatím jsme se seznámili s obsahem křesťanského hlásání. Musíme však mít na paměti také prostředky hlásání. Evangelium musí být hlásáno „skrze Ducha svatého“ (1 Pt 1,12). Církev má dělat přesně to, co Ježíš řekl na začátku svého veřejného působení: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal a poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18). Kázat s pomazáním Ducha svatého znamená předávat spolu s myšlenkami a učením život a přesvědčení naší víry. Znamená to nespoléhat se na „na přemlouvavá slova moudrosti, ale projevování Ducha a moci“ (1 Kor 2,4), jak píše svatý Pavel.

Snadno se to řekne, mohl by někdo namítnout, ale jak to uvést do praxe, když to nezávisí na nás, ale na příchodu Ducha svatého? Ve skutečnosti na nás závisí jedna věc, vlastně dvě, a o těch se krátce zmíním. První je modlitba. Duch svatý sestupuje na ty, kdo se modlí, protože nebeský Otec - je psáno - „dává Ducha svatého těm, kdo ho prosí“ (Lk 11,13), zvláště když ho prosí, aby hlásali evangelium jeho Syna! Běda kazatelům, kteří se nemodlí! Stávají se pak tím, co apoštol nazývá „znějícím kovem a cimbálem zvučícím“ (srov. 1 Kor 13,1).

Proto to první, co na nás záleží, je modlit se, aby Duch svatý přišel. Druhou věcí je nekázat sebe, ale Ježíše Pána (srov. 2 Kor 4,5).

To se týká kázání. Někdy jsou kázání dlouhá, dvacetiminutová, třicetiminutová... Ale prosím, kazatelé mají hlásat nějakou myšlenku, nějaký cit a výzvu k činu. Nad osm minut kázání zaniká, není mu rozumět. A toto říkám kazatelům... [potlesk] Vidím, že to rádi slyšíte! Někdy vídáme muže, kteří si po začátku kázání jdou ven zakouřit cigaretu a pak se vrátí. Prosím, kázání musí přinášet myšlenku, náklonnost a návrh k činu. A nikdy ne déle než deset minut. To je velmi důležité.

Druhá věc - jak jsem vám říkal - je nekázat sebe, ale Pána. Není třeba se nad tím pozastavovat, protože každý, kdo se zabývá evangelizací, dobře ví, co to v praxi znamená nekázat sebe. Omezím se na konkrétní aplikaci tohoto požadavku. Nechtít kázat sebe také znamená nedávat vždy přednost pastoračním iniciativám, které prosazujeme a které jsou spojeny s naším jménem, ale ochotně spolupracovat, pokud jsme o to požádáni, na iniciativách společenství nebo nám je svěřuje poslušnost.

Kéž nám Duch svatý pomáhá, provází nás a učí Nevěstu církev takto hlásat evangelium mužům a ženám dnešní doby! Děkuji.