Kaple sv. Josefa                                                                                                                                                                3/23

Ne každý z návštěvníků našeho farního kostela sv. Stanislava ví, že severní loď tvoří kaple sv. Josefa. Kaple byla přistavěná v roce 1725 souběžně s hlavní lodí a začleněna pod jednu střechu. V důsledku toho jsou pozednice krovu od sebe vzdáleny 21 m. /Pozednice jsou trámy ležící na obvodové zdi a díky vazným trámům zachycují vertikální i rozpínavou reakci krokví. / Před takovou šíří základu sedlové střechy by určitě smekl i známý tesař Josef z Nazareta. Mimochodem na obraze bočního oltáře je zvěčněn ve své poslední hodince. Jeho hlava vykukuje zpod duchny /peřiny/ a po stranách jeho lože stojí jeho syn a jeho žena – Ježíš Kristus a Panna Maria. Proto je také nazýván patronem šťastné smrti a následně i patronem církve. Odcházení na věčnost v přítomnosti nejbližších je určitě tou nejlepší oporou a útěchou umírajících na cestě do života po životě. A nejenom jejich. Po jeho skonu všichni, kteří byli tomuto loučení nablízku, zůstávají naplněni vděčností, že mohli svým drahým rodičům prokázat tuto službu duchovního a tělesného milosrdenství a tak alespoň trochu splatit všechny dluhy lásky a vděčnosti. Tato milost ale není všem dopřána. Proto se můj dědeček z matčiny strany ve svém pokročilém stáří modlil za šťastnou hodinku smrti - všechny vdovy i vdovci o tom ví své. Důstojnost pokojného stáří rodičů je v rukou jejich dětí a vnoučat. Nouzovou možnost poklidného dozrávání a závěrečného odchodu na věčnost mohou nabídnout i domy pokojného stáří, penziony či eldéenky.

Ale vraťme se ještě k ikonické postavě sv. Josefa. Papež František vyhlásil Rok sv. Josefa: 2020-2021 u příležitosti 150. výročí ustanovení sv. Josefa za patrona Církve. Je dobře si uvědomit, že Josefovo otcovství je vztah, který se uskutečňuje v rámci Svaté rodiny Ježíše a Marie. Rodina je tedy místem, které má být podle papeže Pavla VI. místem práce, ztišení, zrání a modlitby. Svatý Pavel v listě Galaťanům píše: Děti, moje, znovu vás v bolestech rodím, dokud ve vás nebude zformován Kristus.“ Gal 4,19 Polský spisovatel Jan Dobraczynski píše ve svém románu Stín Otce o Josefovi, jako o stínu Nebeského Otce na zemi. Díky jeho „stínu“ - či lépe řečeno ochraně - je Ježíš zachráněn před Herodem, doprovázen do Egypta a vychováván v bezpečí domova v Nazaretě. Po předání tesařského řemesla synovi a pokojného zesnutí Josefův úkol nekončí, ale pokračuje dále jako přímluvce u Otce v nebi. Ten svou i Boží péči vykonává skrze Matku, Pannu Marii. Ta je nablízku svému a Božímu Synu celý čas, je přítomná pod křížem a bdělá s apoštoly i o Letnicích. Svatá Rodina je od toho času zpřítomňovaná v Církvi. V jejím „lůně“ se přetváří naše rodiny podle vzoru té nazaretské, v rodiny svaté.

Letos budeme Slavnost svatého Josefa slavit až po čtvrté postní neděli a to v pondělí 20.března v 8:30 ve farním kostele sv. Stanislava v Jemnici a v 17:00 v Budkově.

Svatý Otec František se po své volbě papežem modlil:

„Slavný patriarcho, svatý Josefe,

tvé péči byly svěřeny těžké záležitosti.

Pospěš mi na pomoc v těchto okamžicích úzkosti a obtíží.

Vezmi pod svou ochranu všechny těžké a složité situace,

které ti svěřuji, aby byly šťastně vyřešeny.

Můj milovaný otče, celou svou důvěru vkládám v tebe.

Kéž se neříká, že tě vzývám nadarmo,

protože ty zmůžeš u Ježíše a Marie vše.

Ukaž mi, že tvá dobrota je stejně velká jako tvá moc. Amen.

Sv. Terezie Avily dosvědčuje:

“ Odevzdala jsem se vroucně sv. Josefovi.

Nepamatuji si, že bych ho dosud prosila o něco, což by nebyl splnil.“

O týden později – o 5.postní neděli - budeme konat pobožnost Křížové cesty dle svědectví našeho jemnického rodáka Jaroslava Šlezingera. Jednotlivá zastavení popsal a vymodeloval při svém věznění v letech 1954 -1955. Zemřel na následky ozáření při balení uranu v Černé věži ve věku 44 let. Viz kniha Marie Bohuňovské: Zaváté šlépěje.

Od roku 2016 se věnujeme jednomu ze zastavení Kristovy cesty na Kalvárii. Letos je na řadě sedmé. Autor je doprovodil slovy: „Popros Ježíše, podruhé klesajícího pod tíhou kříže, aby Ti odpustil Tvou malou víru a Tvou slabost.“ Pobožnost se bude konat v neděli 26.března 2023 v 15:00 ve farním kostele sv. Stanislava. Touto kající liturgií se dovršuje čas postní doby, zahájené udělováním „popelce“ ve středu 22. února 2023.

Světlo a spása                                                                                                                                                               2/23

Ve čtvrtek 2.února 2023 slavíme Svátek uvedení Páně do chrámu, lidově Hromnice. Jde o historickou událost, která následovala krátce po Ježíšově narození a stala se v Jeruzalémském chrámu. Přítomný stařec Simeon tehdy vzal Ježíše do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: Světlo k osvícení pohanů a k slávě tvého izraelského lidu.“ Lk 28-32

Oslava Uvedení Páně do chrámu se koná v Jemnici při mši sv. v 8,30 ve farním kostele a v 18,00 u sv. Jakuba. Při obou bohoslužbách budou žehnány svíce, tzv. Hromničky. Jejich světlo, rozžíhané při modlitbě v našich domácnostech nám připomíná, že máme možnost žít nadějí, že náš Pán Ježíš Kristus je Světlo světa, pronikající každou temnotu. Můžeme si takto „svítit“ při čtení z Bible, při meditaci, poslechu duchovních skladeb či písní, dále při ohrožení našich domovů nebo našich samotných životů; např. u lůžka umírajícího. Rozžaté svíce svátku Světla nám připomínají, že také my sami máme být prozářeni či proniknuti Kristovou přítomností. Ježíš nás vybízí být syny Světla, kterého on sám je zdrojem: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“ Jan 8,12. Být „Christoforem“ znamená dát se Bohu k dispozici pro šíření Světla Kristova – pro evangelizaci. Je to povolání, úkol i poslání - nelze ho však někomu přikázat, ale ani zakázat.

V letošním roce tomu bude 50 let, co jsem 30.června 1973 přijal v brněnské katedrále sv. apoštolů Petra a Pavla pověření od biskupa-světitele k hlásání Kristova evangelia, udělování svátostí a také se zavázal slibem poslušnosti. Vysvěcení na kněze se konalo po absolvování teologické fakulty v Olomouci a za asistence tamního biskupa Mons. ThDr. Josefa Vrany. Primiční mše sv. se pak slavila v mém městě, ve Žďáru nad Sázavou - kde jsem prožil téměř první čtvrtinu svého života. Stalo se tak následně při nedělní bohoslužbě ve farním kostele Panny Marie Nanebevzaté a sv. Mikuláše. (Tento klášterní chrám byl v roce 2009 povýšen na baziliku minor.)

Možná vás zajímá, jak se student střední stavební průmyslové školy v Havlíčkově Brodě, kde jsem maturoval v roce 1968, rozhodne pro studium teologie v čase, kdy tzv. Pražské jaro ještě nepůsobilo a naopak ateistická ideologie si potvrzovala trvání „na věčné časy“? Na tuto otázku vám asi nedám uspokojivou odpověď. Především věřím, že na prvém místě platí Ježíšovo slovo, která řekl svým apoštolům: „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, aby šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“Jan 15,16. Lidských podnětů bylo více; od modliteb mámy, přes příklad několika kněží a rozmluvy a dopisování s mým vzdáleným příbuzným Michalem. Dodnes si pamatuji místo, kdy po mši sv. na cestě z roudského kostela sv. Jiljí do mého rodného Jabloňova jsem řekl Bohu své ano. Bylo to před mostem vedoucím přes potok Polomina. Tak jsem přešel svůj „Jordán“, řeku všech nadějí, octl se na druhém břehu a zřekl se všech možnosti návratu zpět. Na kolika místech jsem od té doby působil? První byly Rosice u Brna, kde jsem jako kaplan začínal u P. Oldřicha Meda, saleziána. Jeho práce s dětmi, mládeží i dospělými za asistence jeho katechetky Marušky Koutné byla pro mě tím nejlepším uvedením do kněžské služby. Pak následovaly Tuřany, Jihlava, Čučice, Slavonice, opět Tuřany, Brno – sv. Jakub a nyní Jemnice. Na všech zmíněných štacích jsem byl rád a nikdy nežádal o přeložení jinam. Pracovat na „díle milosti“ – jak říká apoštol národů sv. Pavel - je totiž možné všude. Kdybych měl říci, co mě nejvíce během této doby nejvíce obohatilo a dodnes pomáhá v permanentní konverzi k Bohu, bylo setkání s Obnovou církve v návaznosti na II. Vatikánský koncil. Papež Pavel VI. dal této obnově křestní milosti název Neokatechumenát. Jejím cílem je znovuprožívání křtu skrze společenství ve stanovených etapách. Rituál, nazvaný Ordo initiationis Christianae adultorum schválila Kongregace pro bohoslužbu v Římě roku 1972 a u nás to potvrdila Česká liturgická komise 19.7.1973 jako aktuální formu uvádění do křesťanského života. Závaznost nově upravených obřadů stvrdil 7.4.1985, o slavnosti Zmrtvýchvstání Páně + Kardinál František Tomášek, arcibiskup pražský a primas český.

Díky této duchovní formaci jsem neustále inspirován k životu z Božího slova, Eucharistie a společenství s bratřími a sestrami. Neo není žádné výběrové seskupení vyvolených, ale společenství těch, kteří se učí žít pospolu - malí i velcí, mladí i staří, věřící i hledající. Po třiatřiceti letech, což jsou vlastně Kristova léta, mohu s velkou vděčností říci jen jedno: Díky, Pane, žes mě, nehodného, tehdá našel a nenechal dál kráčet jen svou vlastní cestou. Vždyť jen Ty jsi Cesta, Pravda a Život. Přeji také Vám všem hledajícím štěstí nalézání a ostatním, aby se nebránili být nalezeni...

Kde, domov můj?          1/ 23

Před námi je nový rok 2023. Kolikrát jsme již začínali naší národní hymnou těch nových 365 dnů a zároveň děkovali za ty uplynulé. Bude tomu tak i letos, ale tak trochu jinak. Po loňském covidovém maratonu naši důvěru v takřka neomezené schopnosti lékařské vědy a péče oslabily vážné pochybnosti. Zázračný lék se neobjevil a tak nastalo pomalé promořování a vakcinace. Tzv. rýmečka se však nedala jen tak na ústup a začala si vybírat svou daň. Také bratrovražedný konflikt na nedalekém Východě dále pokračuje a nikdo neví, zda se i ostatní - zatím vyčkávající válečníci - nepřidají se svými územními požadavky na své sousedy. A to ještě zdaleka není vše, co si z právě uplynulého roku 2022 neseme do toho nového. Drahá energie pro podniky i domácnosti, volba nového prezidenta a pochybnosti o schopnostech stávající vlády. K tomu se ještě navíc ukazuje snaha některých skupin zpochybnit funkci základní buňky společnosti – rodiny, postavené na trvalém vztahu muže a ženy, nebo dokonce umožnit volbu i své identity již dětem školního věku. Je neuvěřitelné, co vše je člověk schopen obětovat pro své experimenty a realizaci svých představ o svobodě a následném štěstí.

Je dnešnímu člověku ještě něco svaté, nedotknutelné či nezpochybnitelné z dějinné zkušenosti lidstva?

Poučil se člověk z válek a chyb za které druzí draze zaplatili svým zdravím či životy?

Být v tomto čase relativizace všech principů jen optimistou, že se vše zase v radost obrátí a napraví, asi nestačí. Demokracie předpokládá uznávaná pravidla a zaběhlý řád. Je však zranitelná a až bezmocná proti anarchii a totální ignoranci všech kulturních i národních tradic, mezinárodních úmluv a zvyklostí. Teorie relativity se v praxi dnešní generace bohužel vztahuje nejen na prostor a čas, ale i na samotný princip života.

Proto jistotou není jenom spoléhat se na sebezáchovné chování celé společnosti, ale je třeba rozvíjet a posilovat jistotu svého osobního a rodinného života. Rodina jako oáza na poušti, jako ostrov uprostřed rozbouřeného moře. To je naděje a jistota pokojného života v dětství i v mládí, v dospělosti i ve stáří, ve zdraví i nemoci. Proto vytvářet zázemí domova v rámci společenství rodin, kde sousedské vztahy garantují jistotu pro každého jedince, je tím nejlepším vkladem do každého dne nového roku i do dalších let.

V hodinách geometrie a matematiky jsme se naučili mnoho vzorečků, které jsme možná za celý život vůbec nepoužili. Konkrétně mám na mysli výpočet obvodu kružnice či obsahu kruhu. Hlavním koeficientem bylo při výpočtu písmeno pí s hodnotou 3,14.

V hodinách náboženství se do pamětí dětí ukládá jiný vzorec, který na rozdíl od předchozího potřebujeme užívat každou hodinu a každý den. Zní následovně: Miluj Boha nade všechno a bližního jako sebe samého.

A tak se nechejme vést věky osvědčenou cestou víry, naděje a lásky v Boží blízkost a jistotu domova a rodiny.

Kde domov můj? Sdělujeme v naší krásné hymně: Tam, kde jsme jeden druhému nablízku a když druhý potřebuje naši pomoc, neptáme se, zda je dobrý nebo zlý, zda si naši pomoc zaslouží či nikoliv, proč je v nouzi, ale nejprve mu pomůžeme. To ostatní je vedlejší. V tomto smyslu mluvil pražský arcibiskup Mons. Jan Graubner o slavnosti sv. Barbory v chrámu sv. Mikuláše v Praze k shromážděným hasičům v rámci jejich děkovné bohoslužby.

Boží království – náš pozemský i nebeský domov je tam, kde se žije v lásce.

A tak Vám i sobě - na prahu nového roku 2023 přeji, aby s každým naším slovem, myšlenkou i skutkem rostlo v nás a mezi námi Boží království míru, lásky a pokoje.

Adventní zpěvy 12/22

Třetí adventní neděle – latinsky zvaná Gaudetae - byla ve farním kostele Panny Marie Nanebevzaté v Rancířově obohacena vystoupením ženského komorního sboru ZŠ Jemnice pod vedením Mgr. Bedřicha Bulína. Nadšený projev zpěváků, doprovodu na klávesy i dirigenta byl pro všechny posluchače – a nebylo jich málo – příjemným povzbuzením pro hlubší prožití duchovního bohatství předvánočního času.

Pro rodiče i děti jsou málo známé rorátní či latinské zpěvy objevováním prastaré dimenze vánočního příběhu: Matka daruje to nejdražší – dává své jediné dítě, svého a Božího Syna nám všem, aby nás Ježíšek obohatil svou božskou vitalitou. Její láska je výzvou, abychom také my byli více ochotni projevit svým bližním svou blízkost. Dárečky se proto nesmí nikdy stát jenom formální výměnou různých pozorností po stromečkem, ale musí být znamením naší vzájemnosti – naší touhy dokázat svým blízkým, že jsou námi a Bohem milovaní.

Kdo zpívá, dvakrát se modlí a ani o tom nemusí vědět. A tak velké díky patří našim učitelkám, že krom své pedagogické vzdělávací činnosti si udělají také čas na tyto zpěvy u jesliček. Nakonec jsou to mámy a těm patří děti i rodiče nejen vzdělávat, ale i vychovávat a to duchovním poselstvím vyjádřeným zpěvem.

V této souvislosti bych chtěl totéž poděkování tlumočit našemu farnímu sboru vedenému Bac. Josefem Houfbauerem a stejné uznání vyslovit všem vystupujícím ze Základní umělecké školy v Jemnici.

Kdosi napsal, že: Krása spasí svět. A tak když Advent vystřídají Vánoce, kéž nás všechny doprovází krásné vánoční pastorely, koledové zpěvy i lidové písně opěvující události betlémské noci včetně novoročního Tříkrálového pozdravení: Štěstí, zdraví, dlouhá léta…

Mons. Josef Brychta, budkovský, jemnický a rancířovský farář

Advent - předsíň Vánoc 8.12.2022 Jemnice

Každý rok nás dekorace výkladních skříní obchodů i výzdoba měst a vesnic masíruje předvánoční tematikou. Vánoční atmosféra je všude vidět i slyšet. Koledy a písně nenechávají nikoho na pochybách, že ten čas je už tady.

Máme se tomuto reklamnímu šturmování bránit nebo mu spíše podlehnout? Rezignovat a splynout s davem?

Určitě ne. Máme si užít adventní čas tak, jak nás jím doprovází biblické texty i celý charakter konce i začátku liturgického roku.

Při této příležitosti, kdy se doslova odstartoval maraton k Štědrému večeru, jsem si vybavil výzvu na cestách k tatranským vrcholům: Nezkracujte chodníky! Pokušení vyběhnou na vrchol Kriváně nebo Kežmarského štítu je velké. Ale zároveň je taková zkratka spojena s rizikem pádu či zabloudění. Vzpomínám si na jednu takovou situaci v Západních Tatrách – Roháčích. Tehdy jsme se rozmýšleli u seníku vyhořelé Tatliákovy chaty - jak si zkrátit cestu - a pak se vydali přes hučící Roháčský potok přímo na Predné Zeleno. Chtěli jsme se tak vyhnout dlouhému procházení Smutnou dolinou a následně navázat na pěšinu kolem Tří ples a sejít dolů u Roháčského vodopádu. Nakonec jsme to s vypětím zvládli, ale v závěru výstupu jsme se drželi i trávy a neměli odvahu se dívat pod nás zpátky. A tak místo, poklidného výstupu jsme riskovali, že někdo ze skupiny podlehne panice a zřítí se dolů.

Bratři a sestry. Advent je předsíň Vánoc a má nám má pomoci, abychom odložili své zablácené či jenom uprášené boty, očistili i své umouněné duše a tak beze spěchu prožili a zdárně dokončili přípravu na oslavu Božího vtělení - Ježíšova narození.

První polovina adventní doby se týká Kristova druhého příchodu. V návaznosti na Slavnost Ježíše Krista Krále, který na konci času – což nazýváme paruzií - přijde obklopen zástupy mučedníků, vyznavačů a panen, učitelů a vychovatelů, svatých otců a matek, máme i my s důvěrou v jeho milosrdenství mu vyjít naproti. Proto je třeba odložit vše, co nám brání v tom, abychom se mohli k zástupu všech svatých připojit také my, kající hříšníci. Výzva k obrácení je zdůvodněna skutečností, že Boží království je blízko. Prorok Jan Křtitel nám však připomíná, že naše konverze nemá být jenom verbálním výkonem, ale Bůh od nás očekává změnu života - skutky, tj. ovoce.

Teprve v druhé polovině adventu, kdy o třetí neděli zazní výzva: Gaudete in Domino semper! se schyluje k radostnému setkání s Emanuelem a my se ptáme, co ze svého žití můžeme Betlémskému dítěti nabídnout. Možná toho nebude mnoho a tak nám nezbude nic jiného, než se připojit ke koledníkům a zpívat: „ A co my ti nuzní dáme, darovat ti co nemáme, my ti zadudáme, písně zazpíváme.“

A tak se připojme k pastýřům i mudrcům – minulým i současným a pojďme všichni k jesličkám! Darujme se mu tak, jak on se dává nám. On, sám Boží syn a Mariin, je ten největší dar pro nás, aby se i naše stáj znovu proměnila v jeho chrám.

Sv. Jan, miláček Páně nám připomíná: „Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat. Oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem.“ Zj 21,3

Cesta, Pravda, Život. 12/22

Po více jak ročním působení se s námi rozloučil Th.Lic. David Ambrož, farní vikář čili kaplan. Od 1.11. 2022 nastoupil do „přijímače“ ve Vyškově, aby pak - jako vojenský kaplan - doprovázel příslušníky armády ČR při plnění určených úkolů. Za jeho veškerou péči v naší farnosti mu patří velké poděkování a do nové, náročné pastorační služby mu přejeme potřebnou moudrost ducha, zdraví těla a sílu vůle.

Také na kapitánském můstku naší brněnské diecéze nastala změna. Dosavadní biskup Mons. Vojtěch Cikrle, po dovršení 75 let abdikoval a na jeho místo jmenoval papež František brněnským diecézním biskupem Mons. Pavla Konzbula, bývalého generálního vikáře.

Končícímu otci biskupovi Vojtěchovi za jeho dlouholetou službu velmi srdečně děkujeme. Mnohokrát uděloval v našich farnostech svátost křesťanské dospělosti a každoročně zval mládež, děti – prvokomunikanty i celé rodiny na různá diecézní setkání. Biskupskou službu vykovával od 31.3.1990 do 29.6.2022. Nám kněžím slíbil, že jako emeritní biskup se bude dále za nás modlit a být k dispozici v případě duchovních rozhovorů. Touto péčí jej i pověřil jeho nynější nástupce.

Otci biskupu Pavlovi , který převzal péči o brněnskou diecézi 29.6.2022, přejeme, aby své poslání pastýře oveček i beránků, tj. věřících a nás kněží, vykonával horlivě a věrně. Jako biskupské heslo si zvolil Ježíšova slova: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Jan 14,6. Tímto citátem z Janova evangelia také pojmenoval svou t.č. poslední, velmi čtivou knížečku. Její autogramiáda byla v knihkupectví a nakladatelství Cesta - Brno, Rašínova 5 - ve středu 23.11. 2022. Doporučuji ji k přečtení všem, kteří se chtějí více dovědět o jeho názorech, plánech a očekáváních.

Měsíc prosinec se v Jemnici otevírá Mikulášskou besídkou. Koná se ve farním kostele již v sobotu 3.12. ve 14,00. Na setkání s dětmi se těší nejen svatý Mikuláš, ale také andělé s doprovodem rohatých. Je třeba si zopakovat známou píseň na přivítanou: „Svatý Mikuláš, on je přítel náš, my ho vítáme s písní přicházíme…“

Další událostí prosince je pravidelné putování jemnických a budkovských farníků k Farářově kapličce. Cesta zavátou či zimní krajinou je připomenutím i poděkováním P. Františku Maňouškovi, budkovskému faráři, který svou kněžskou službu dovršil 22.12.1927, když na cestě z Jemnice, kde konal předvánoční zpověď, usnul a umrzl na pokraji lesa. Putování se koná o čtvrté adventní neděli, tj.18.12. 2022 a začíná růžencem Světla ve 13,15. Nezapomeňte lampy na Betlémské světlo, viz plakátek.

Kdousovská schola nás v nedělní podvečer 18.12. 2022 rozezpívá adventními písněmi. Vystoupení proběhne v jemnickém farním kostele a začíná v 17,00.

Rorátní mše sv. budou v adventním čase každou středu v 7,15. Děti se nemusí bát, že by kázání bylo dlouhé. Nástup do školy bezpečně stihnou.

Milí bratři a sestry. Jsou před námi Vánoce, svátky dětí, ale i nás dospělých. Vždyť zakoušet radost obdarovaných je radostí i samotných dárců. Společně pak poděkujeme za to, že jsme všichni byli obdarování samotným nebem. „Projevila se přece Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Ježíše Krista. „ Tit 2,11 - 13

Kristovo vtělení je důkazem, že náš pozemský život je časem milosti, časem pozvání ke společenství s druhými, časem k vytváření Božího království již zde na Zemi. Věčnost je pak množina všeho dobra, které v nás a s námi vykonal - archandělem Gabrielem zvěstovaný – Bůh mezi námi - Emanuel.

Na dušičky vzpomínejme.                11/22

Začátkem listopadu se jemnický hřbitov stane podzimně rozkvetlou zahradou, která bude zářit i do noci mihotavým světlem rozžatých lampiček. Snad na všech jeho náhrobcích se takto zviditelní vzpomínka na všechny drahé zesnulé. Bohoslužby v úterý 1. listopadu o Slavnosti všech svatých budou ve farním kostele dopoledne v 8,30 a v podvečer v 18,00. Ve středu, o Památce všech věrných zemřelých, budou časy stejné, ale dušičková pobožnost na hřbitově naváže na mši sv. v 18,00 v Podolí u sv. Jakuba. Letos bude příjezd usnadněn díky novému parkovišti. Dlouhá léta jsme na toto řešení čekali a vždy museli přetrpět - za svá auta - drsné podmínky „dobité“ cesty v místě bývalé farní stodoly. Obětovat na rozšířené parkoviště i kus farního pole bylo usnadněno poskytnutím náhradního pozemku od našeho města. Díky za vše. Už při prvním pohřbu bylo vidět smysluplnost tohoto počinu, i když se bez kritických poznámek neobešel. Lepší řešení se však nalézt nedalo.

Také pokračující dláždění cestiček mezi hroby výrazně posouvá náš hřbitov na vyšší úroveň. A i osvícení cest mezi náhrobky se díky osvětlenému parkovišti stalo pro všechny návštěvníky vítanou pomocí.

Ze Šavla - Pavel

V neděli 20. listopadu 2022 navštíví Jemnici fotograf a reportér Libor Drahoňovský. Své zápisky z cest po biblických místech ve stopách apoštola národů svatého Pavla, či památek z křižáckých tažení do Svaté země, zachytil ve fotografiích a doprovodí poutavým vyprávěním. Setkání je plánované na 15 hodinu a proběhne ve farním kostele sv. Stanislava - v jeho boční kapli.

Když se podíváte na mapu Palestiny, tzv. Svaté země, nebo chcete-li, státu Izrael, můžete si všimnout, že natěsno sousedí s Jordánskem, Libanonem a Sýrií. Ve všech těchto zemích byly přítomny židovské komunity a po Kristově působení i nově vznikající křesťanská společenství. Konverze potomků Abraháma k víře v Krista byla však pro ortodoxní židy chápána jako zrada na jejich zděděné víře po předcích. Jejich největší autoritou byl Mojžíš a proroci. Příchod, či spíše zjevení Mesiáše, kterého právě proroci ohlašovali, mělo být potvrzením a znakem jejich výjimečnosti jako vyvoleného národa. Tato očekávání však nemohl v jejich očích naplnit Ježíš, syn tesaře Josefa, pocházející z bezvýznamného Nazareta, později nazývaný Kristus. Umlčet tyto žido-křesťany se do hlavního města Damašku, vzdáleného od Jeruzaléma asi 300 km, vydal horlivý zastánce pravověrné víry farizej Šavel. Jeho naštvanost na tyto odpadlíky od Zákona byla tak velká, že ho neodradila ani dlouhá jízda na koni. Nicméně vše dopadlo jinak. Když se on a jeho skupina ocitla před branami Damašku, tak se kůň vylekal a svého jezdce shodil do prachu cesty. Zábleskem světla oslepený Šavel uslyšel hlas: “ Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Zeptal se: Kdo jsi, Pane? Ten odpověděl. Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města a tam ti bude řečeno, co máš dělat.

Sk, 9,45 Na tato slova ze Skutků apoštolů navázal papež Jan Pavel II. 6. května 2001

na stadionu Abbassyine a dále pokračoval: "Obklopilo ho světlo z nebe", vzkříšený Kristus stojí před ním a pod vlivem tohoto setkání, dojde u něho k hluboké změně: ze zapřisáhlého pronásledovatele se stává apoštolem, z odpůrce evangelia se stane jeho šiřitelem, misionářem.

Není to poprvé a není to naposled, kdy člověk otočí kormidlo svého myšlení i jednání a totálně změní svůj život. Najít odvahu k takovému kroku může dát člověku jenom poznaná Pravda a z toho plynoucí nová zkušenost. Podobné obrácení prožil i svatý František.

František blázen

Herec Jan Horák určitě nezklamal ty, kteří přijali pozvání do kostelíka sv. Víta na vystoupení inspirované sv. Františkem z Assisi. Jeho show v neděli 9. října byla mimořádně zdařilým ztvárněním výjimečného příběhu onoho Božího prosťáčka při zachování historických skutečností. Představení trvalo jeden a půl hodiny a o jeho kvalitě nejlépe vypovídá fakt, že ho braly i školní děti. Herce – jak řekl po vystoupení, doslova „nabíjely“ svou pozorností a reakcemi. Jedinou chybičkou pak byla zavřená sousední restaurace, museli jsme popojít až ke Sluníčku a tam rozehřát a občerstvit našeho milého hosta. To se podařilo ,pak se mohl vydat ke svému domovu do Roudnice nad Labem. Ten, kdo se jeho produkce zúčastnil, bude se jistě těšit na další.

František blázen  10/22

V neděli 9.října 2022 v 15,00 můžete přijmout pozvání do kostelíka sv. Víta v Jemnici na představení s názvem František blázen. Protagonistou Františkova příběhu je Jan Horák, scénárista, režisér i herec v jedné osobě. Jeho prezentace života a myšlenek zmíněného světce nás má uvést do přelomu jedenáctého a dvanáctého století, kdy do života církve vstupuje tzv. „prosťáček“ z Assisi. Jeho asketický život a radikální přijetí Kristova učení vyvolalo neklid u všech, kteří chudobu a skromnost nepovažovali za své priority. Být žebravým mnichem nemůže totiž být nikdo, kdo se nestane tzv. bláznem pro Krista. Bez pokory a umenšení nelze objevit mystické prožívání obnovy církve a být svědkem Boží přítomnosti v každodenním žití. Kandidátka na blahořečení, Boží služebnice, řeholní sestra, matka Vojtěcha Hasmandová SCB v časopise Pochodeň II. kdysi napsala: „Bůh často koná velké věci malými činy mladých lidí. Jestliže tvou pokornou sloužící lásku zakusí druhý člověk boží blízkost, potom učinil Bůh skrze tebe něco velikého.“ Právě proto se stal Františkův příběh – zemřel ve věku 44 let - nepřehlédnutelnou a velkou výzvou k opětnému přilnutí ke Kristu v jednoduchosti a důvěře. Je to zvláště aktuální i dnes, kdy do všech našich jistot se vkrádá množství pochybností a obav z budoucnosti. I starost o ekonomické přežití církve je i dnes strašákem a probouzí mnohé snahy opírat se o aktiva materiálních projektů. Františkánský kostelík svatého Víta je symbolem jistoty, že záchrana všeho nejistého je vždy možná. I tento Boží stánek byl odsouzen k zániku, ale stal se pravý opak. Ing. Světlana Kubíčková na městském stavebním úřadě v Jemnici iniciovala každoroční investice do opravy této gotické památky a tak se stavba vrátila do života. Díky tomu zde každý čtvrtek sudého týdne v 18,00 můžeme slavit bohoslužby. Zvon nebo spíše zvonek na sanktusní věžičce sice není slyšet daleko, ale jeho stříbrný zvuk se pravidelně ozývá, aniž by svým zvoněním někoho obtěžoval. Je důležité svou naději opírat o důvěru v Boží pomoc a nespoléhat jen na vlastní síly. Apoštol národů, svatý Pavel, v prvním listě Korinťanům napsal: „ Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ / 1.Kor 10,13 /

S příběhem svatého Františka je také spojena známá mystická Píseň Slunce. Začíná chválou celého Božího stvoření a všech tvorů. Zvlášť nápadné bylo Františkovo přátelství i s divokými zvířaty. Vlka oslovoval jako bratra a umravnil jeho krvelačné chutě na ovce vesničanů pouhou domluvou – věřte nevěřte. Zde bych mohl také připomenout všem řidičům, aby se svěřovali před jízdou do jeho péče a tak měli naději, že se na svých cestách vyhnou všem střetům se zvěří. Také svatý Hubert je dobrý pomocník všech motoristů spolu se svatým Kryštofem. Zde nemohu nevzpomenout na svou první cestu do zahraničí v roce 1989. Týkala se účasti na svatořečení blahoslavené Anežky České v Římě. Bylo nás sedm a jeli jsme dvěma auty. Naše první zastávka byla v Assisi. Nadšeně jsem se sám vydal na vrchol nad městem, abych vše lépe viděl. Tamní krajina nazývaná Peruggia; je podobná naší Vysočině, ale má větší převýšení. Cestička vzhůru se klikatila po travnatém úbočí a na jednom místě byla přerušena tabulkou Via priváta. To jsem nebral moc vážně, ale pak jsem znejistěl. V malebném dolíku se přede mnou objevilo stavení, kde kolem kdákaly slepice a vedle psí boudy dřímal statný vlčák. Zapochyboval jsem o svém nápadu a potichu uvažoval: „Mám jít dál, nebo se raději vrátit? Jsem tady sám a nikde ani živáčka.“ Pak jsem si řekl: Svatý František to jistí a tak jsem pokračoval – bez ohlížení - hejnem slepic a kolem spícího psa. Zpátky jsem pak pro jistotu šel jinou cestou a před groBe Hund varoval skupinu turistů z Německa, kteří též plánovali jít zpět dolů lákavou zkratkou. Svatý František nezklamal a tak od té doby jej vzývám pokaždé, když sedám za volant.

Co ještě dodat? Divadelní představení František blázen nám také připomíná, že je možné pro Krista nejen pracovat, ale i trpět. Stigmata, otevřené krvavé rány na rukou a nohou v místě Kristových hřebů, dlouho František před lidmi skrýval, avšak byly pro něj znamením, že přijal účast na Ježíšově oběti a utrpení. Tak může být tento jeho postoj řešením pro každého člověka k přijetí kříže a znamením jednoty s Božím povoláním ke svatosti - v dětství i mládí, síle i slabosti, v nemoci či stáří. Pak i to, co je těžké, se stává smysluplným a požehnaným pro nás i pro druhé.

Proměny interiéru. 9/ 22

13.června 1909 požehnal brněnský biskup Pavel Huyn hlavní oltář kostela sv. Stanislava v Jemnici a do kamenné desky uložil relikvii světce. Žádné dílo však netrvá věčně. Od té doby zub času ukázal svou moc, jak naše lesy poznamenal brouk, ten se v jiném druhu obdobně projevil i v našem interiéru. A tak v pondělí 18.července. 2022 - po restaurátorském průzkumu z roku 2018, který provedl pan Jan Mach z Červeného Kostelce - byla po zařazení movité kulturní památky do programu PRMKP - zahájena oprava jmenovaného oltáře specializovanou restaurátorskou firmou RestArt Mgr. Pavel Mach z Č. Kostelce.

Celá obnova bude prováděna etapově dle získávaných finančních prostředků z dotací Ministerstva kultury. Letošní rozpočet na jeho demontáž a sanaci činí 216.430 Kč. Rozpočet na první etapu roku 2023 je 469.775,- Kč. Restaurování 88% z celkové částky platí stát a farnost doplácí zbytek. V současné době byly již oltářní sochy ošetřeny ozářením paprsky Gama, dále byla provedena jejich petrifikace nátěry proti červotoči a plísním. Nyní jsou sochy uloženy na kůru kaple sv. Josefa, kde čekají na odvoz a po obnově navrácení do původní podoby. Naopak hlavní corpus oltáře bude restaurován přímo v presbytáři a rozpadlé či chybějící části se již dotvářejí v truhlářské dílně pana Kamila Regnera, sídlícího též v Č. Kostelci.

Původní podoba oltáře s obrazem sv. Stanislava vypadá na fotografii s podzimní úrodou docela zachovale , ale skutečnost je jiná. Ač je obraz chráněn před dopadem slunečního svitu z východního gotického okna zacloněním hustou látkou, je zvláště v dolní části plátno totálně průsvitné. Viz přiložený obrázek. Bude třeba jej vyspravit tzv. podžehlením, kdy se řídká tkanina zažehlí pomocí včelího vosku na zadní část plátna a poškozená malba se pak obnoví dle stávající kompozice. Domalbu obrazu bude nejspíš provádět akademická malířka Hana Vítová.

Celková obnova hlavního oltáře je plánovaná na cca šest let a tak byla nyní provedena jeho dočasná dekorace. Na místo vrcholového obrazu Nejsvětější Trojice a sochy Panny Marie byl ambulantně instalován mariánský obraz a zbytek dotvořen nařasenou textilií, kterou jsme s o. Davidem společnými silami pracně instalovali. To proto, aby účastníci nedělních bohoslužeb, sobotních křtů či svateb nebyli po poměrně dlouhou dobu oprav ochuzeny o sváteční vzhled našeho krásného farního chrámu.

Opravy a údržba drobných církevních památek, tj. Božích muk, kapliček, kaplí a kostelů, je starostí, kterou má každá generace podporovat nejenom hmotně, ale i vlastním přičiněním. Při této příležitosti nelze nevzpomenout na osobní angažovanost našeho zemřelého kostelníka pana Miloše Bastla. Díky jemu a jeho dědovi Josefovi, který byl velmi šikovným zedníkem, se nejedné naší památce tzv. prodloužil život. Ač většina těchto sakrálních staveb je ve vlastnictví obce - jako např. kostelík sv. Víta nebo kaple sv. Anny - a je jim věnovaná značná péče - neobejdou se jen v čekání na placený servis. Je třeba pomoci mnoha nadšenců, kteří, jak se říká, rádi přiloží ruku k dílu. Velký dík proto patří všem aktivním jednotlivcům, i veřejné správě našeho města. Udržované památky jsou vizitkou naší péče o významná díla minulosti a dokladem, jak si odkazu našich předků vážíme. Jsou také výzvou, abychom našim potomkům tento kulturní autogram té či oné doby dokázali zachovat a předat v co nejlepší podobě.

Ale nejde jenom o krásy kolem nás. Dokonce se dá říci, že vnějšek, tj. svět kolem nás, je obrazem toho, co nosí každý z nás ve své mysli a na svém srdci. Náš brněnský emeritní biskup Vojtěch nedávno vzpomínal, co si přála jeho maminka, když v závěru těhotenství byla na poutním místě Vranov u Brna. Prosila, aby se jí narodil syn a stal se architektem; aby měl smysl pro krásu a tu vyjadřoval svými projekty. Syn se narodil, ale přání matky neznal; zůstalo utajené jen v jejím srdci. Nechtěla mu vnucovat svou vůli. Studovat mu ale nebylo dovoleno, protože jeho otec byl v padesátých letech ve vězení a tak se vyučil slévačem. Nicméně později si udělal maturitu a nakonec, po studiu teologie, se stal knězem. Dá se říci, že přání své maminky splnil lépe, než si ona sama přála. Smysl pro krásu nalezl v člověku stvořeném k Božímu obrazu. Těm, kterým jako kněz a později diecézní biskup sloužil, pomáhal nalézat smysl života, vnímat Boží přítomnost a přetvářet lidský život v chrám svatosti – milosti a lásky.

Přijmout pozvání k vytváření Božího království v nás a mezi námi je tím nejlepším dílem pro čas i pro věčnost. Kéž našemu emeritnímu biskupovi, otci Vojtěchovi a též každému z nás může v Bůh tomto ušlechtilém poslání inspirovat a nám napomáhat.

Patroni Moravy i Evropy                                                                                                                                                                                          7-8 22

Na východní straně věže farního kostela sv. Stanislava v Jemnici se v její dolní části nachází baner s vyobrazením našich slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Obvykle se toto tato koláž z díla českého akademického malíře Jano K“ohlera / 1873-1941 / instalovala jen po dobu slavení našich moravských patronů na Velehradě a následně po čas prázdnin, ale nyní se počítá s jeho celoroční prezentací. Ambulantní fixaci na zeď při vchodu na věž provedl s pečlivostí jemu vlastní o. David, farní vikář. Ocelové lanko v silonu určitě odolá všem proměnám počasí – větrům v létě i mrazům v zimě. Uvnitř našeho chrámu je ještě plastika obou řeckých bratří ze Soluně. Je kulatého tvaru a je zasazená do zaklenutého gotického vchodu z presbytáře do sakristie.

O státním svátku v úterý 5. července 2022 se konají bohoslužby v Budkově ráno v 7,00 a v Jemnici v 8,30, aby bylo možné následně sledovat slavnostní mši sv. v TV přenosu před velehradskou bazilikou Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje v v 10,00. Toto místo bylo před třiceti dvěma lety zvláště upraveno pro celebraci papeže Jana Pavla II. v roce 1990, necelý půlrok po sametu. Památkou na toto setkání se Svatým otcem je bílý dvojramenný cyrilometodějský kříž s papežovým modro-bílým emblémem s křížem a písmenem M. / Maria/ S tímto znakem se pojí i papežovo heslo: Totus tuus. / Celý tvůj. / "Zde podle tradice byla také pokřtěna pramáti národa svatá Ludmila svatým Metodějem a obdržela mariánský medailon, později nazvaný Palladium, který našel své místo na prsou svatého Václava, jejího vnuka a stal se tak součástí naší národní a duchovní identity," řekl při pouti 5. července 2020 t. č. pražský arcibiskup, nyní navíc s titulem emeritní, kardinál Dominik Duka.

Moravská cyrilometodějská tradice předchází české, Svatováclavské. Tato východní tradice však nechce zpochybnit úspěšnost iroskotské misie, která dříve probouzela víru našeho lidu směrem od západních hranic. Hlavní rozdíl byl v tom, že západní evangelizační proud byl šířen latinským nebo německým jazykem, kdežto východní vzepětí víry bylo slovanské. Není proto divu, že i první knihy pro slavení slovanské bohoslužby, schválené papežem Hadriánem II. v roce 868 a posvěcené v římské bazilice Santa Maria Maggiore / Panny Marie Sněžné / byly v našem slovanském jazyce. Právě pro naši řeč vytvořil písemné znaky učenec a filozof svatý Cyril - jak byl tehdy nazýván bratr svatého biskupa Metoděje. Slovanská liturgie se tak mohla u nás od té doby slavit ve srozumitelné řeči i doprovázet zpěvem lidu.

Měsíc červenec má pro jemnickou farnost ještě jednu významnou slavnost. Týká se sv. Jakuba Staršího. Večerní bohoslužba v podolském kostele bude v pondělí 24.července 2022 v 18,00. Zobrazení sv. Jakuba St. je ve zmíněném kostele s typickou románskou věží ve třech různých provedeních. Na klenební fresce vedle Panny Marie s Ježíškem v náručí, dále na oltářním obraze, kde je svatý Jakub St. se svou poutnickou holí a mušlí na klobouku, v gotické plastice umístěné ve vrcholu sanktuária zároveň se sv. Janem Křtitelem – držícího v ruce beránka - a centrální postavou Ježíše Krista. Právě Ježíšova výzva hlásat evangelium přivedla apoštola Jakuba až do španělské Compostely. Jeho úsilí, obrátit obyvatele města k víře však nebylo úspěšné i přesto, že oplýval velkým temperamentem. Jeho samého i jeho rodného bratra Jana nazývali apoštolové syny hromu. Pro toto nepřijetí se proto rozhodl k návratu do své vlasti a to nejbližší lodí. V temnotě a zklamání se však objevila Matka Boží a vyzvala jej, aby se vrátil a svěřil tuto misii do její režie. To je na oltářním obraze zachyceno v levém horním rohu. Druhý pokus byl úspěšný. Lidé tentokrát naslouchali a evangelizace přinesla ovoce. Plyne z toho ponaučení, že nejen hlásání evangelia, ale jakákoliv činnost člověka je úspěšná, když ji předchází, provází a následuje pomoc Boží Matky a Božího požehnání. Jak je vidět, nestačí spoléhat jenom na osobní horlivost a obdržené kvality. Jak to bylo dál s apoštolem Jakubem, již víte. Vrátil se zpět do Jeruzaléma, kde zemřel v roce 44 mučednickou smrtí. Pro svou víru v Ježíše Krista byl sťat mečem. Jeho ostatky si ale Španělé odvezli do své vlasti a tak vzniklo snad nejvýznamnější poutní místo na Evropském kontinentu, Santiago de Compostela. Putuje tam každý, s myšlenkou na obnovu křtu a prohloubení své víry. Vypravil se tam po diagnostikovaném zhoubného nádoru v hlavě i P. František Lizna, S.J. Své putování popsal v deníku který pojmenoval: Musím jít dál. Myslel tím nejenom na aktuální pozemský cíl své pouti, kdy napočítal 4 404 286 kroků, ale i na dosažení cíle života věčného v nebeském Jeruzalémě. Chápat život jako pouť časem do věčnosti je dobrá výzva i pro každého z nás.

         Závěrem přeji školákům zasloužené prázdniny a nám všem pohodové volno pro dovolenou a také šťastný návrat ze všech cest domů – domů k nám a jednou i tam...

                                                                                                                                                                                                                                        o. Josef

Májové setkání.                                                                                                                                                                                        květ 22

Od prvního května začínáme slavit hlavní patronku měsíce máje, Panny Marii, putováním do farního kostela Panny Marie Nanebevzaté v Rancířově. Májová pobožnost pro farníky z Jemnice, Budkova, místní domorodce a účastníky z okolí začíná ve 14,30. Děti se mohou zapojit recitací pozdravů ke Královně máje a sbor rozeznít rokokový interiér svým zpěvem pod vedením našeho regenschoriho J. Hofbauera. Nedělní mše svatá tentokrát nebude až v 16,30, ale začne hned po Loretánských litaniích. Bude-li příhodné počasí, opět navážeme na tradiční zahradní setkání - velkých i malých - v areálu fary. Také počítáme s obvyklou soutěživou zábavou pro děti i dospělé na zemi i v sedle grošáků z Jiratic ze Simandlova chovu a samozřejmě tradičním opékáním klobás, na k tomu speciálně vyčleněných vidlích, v režii obětavých pracovníků budkovské restaurace Maják. V minulých dvou letech nám obojí překazil covid a tak doufám, že letos se tak již nestane.

Druhé pozvání souvisí s novokněžským požehnáním od o. Viktora, který 11. 5. 2021 přijal v biskupské katedrále sv. Mikuláše v Č. B. kněžské svěcení z rukou sídelního biskupa Ing. ThDr. Mons.Vlastimila Kročila. Někteří z vás si ho mohou ještě pamatovat protože s ostatními kandidáty kněžství z Mezinárodního misijního semináře Redemptoris Mater v Českých Budějovicích byl v naší farnosti - před covidem - na praxi. Krom toho, že se seminaristé pravidelně účastnili modliteb a bohoslužeb v našem kostele sv. Stanislava, též natírali okna na západní straně farní budovy a i zahráli a zazpívali na svatební hostině v nedalekých Třeběticích. V čase rekreace stihli otestovat vodu ve Vranovské přehradě a také prověřili aquapark v Jindřichově Hradci. Na Jemnici velice rádi vzpomínají a se všemi kandidáty duchovní misijní služby se znovu setkáme při Svatovítské poutí a při atrakcích slavnosti Barchan. A tak přijměte pozvání na mši sv. ve středu 11. května 2022 v 18,00 do farního kostela. Dovíte se něco o Viktorově rodném Chorvatsku a hlavně uslyšíte svědectví o jeho cestě ke kněžství. V závěru mše svaté můžete osobně přijmout jeho novokněžské požehnání. V současné době je kaplanem v Písku, kde je zároveň zapojen do misijní evangelizace v blízkém okolí.

Třetí pozvání se týká dlouho inzerovaného termínu biřmování, které nakonec, jak už víte, nebude 1.5., ale ohlášenou návštěvu brněnského biskupa otce Vojtěcha potvrdila jeho kancelář až na poslední májovou neděli tj. 29.května 2022. Díky tomu máme ještě čtyři týdny k dobru a tak biřmovanci mohou více vylepšit svou skromnou duchovní formaci. Otec David, který jim pomáhal dospět k prohloubení křesťanskému stylu života, má díky tomu ještě příležitost, aby na tomto probouzení Kristova smýšlení i jednání naší mládeže více zapracoval... Ekumeničtí bratři evangelíci nazývají tuto událost confirmací, což má znamenat upevnění ve víře. Jak jistě víte, svátost křesťanské dospělosti se v našich farnostech uděluje vždy po třech letech, aby ti, kteří končí základní školní docházku byli lépe připraveni na pobyt mimo oázu bezpečí domova. Více svobody znamená totiž i více zodpovědnosti a to není vždy snadné bez rodinného zázemí zvládat. Proto se vytoužený rozlet dětí do světa snaží bdělá matka - církev reprezentovaná jejími neužitečnými služebníky – což jsme aktuálně my dva - doprovázet svými dobře míněnými radami a doporučeními. Otec Marek Orko Vácha nazval toto naše „post-rodičovské“ - již téměř marné snažení - výstižným názvem své knihy: Nevyžádané rady mládeži. Jeho útlá brožurka vyšla v roce 2017 a vydalo ji Nakladatelství Cesta. Jak už bylo zmíněno výše, slavnost biřmování se koná v neděli 29.5.2022 v Jemnici v 10,00 ve farním kostele sv. Stanislava.

Měsíc květen zakončíme v úterý 31.5. svátkem Navštívení Panny Marie. Kromě obvyklé dopolední mše svaté v 8,30 bude také v podvečer májová pobožnost v 18,00.

Nezapomeňte vzít sebou děti; už nyní se těšíme na jejich básnické pozdravy Panně Marii, Královně máje, či jejich sólové nebo společné hudební výkony.

Letní čas… dub 22

Letošní změna času od 27. března byla pro pana Františka Nevrklu výzvou, aby na jemnické věží kostela sv.Stanislava posunul rafičky hodin o šedesát minut dále. Tuto službu „podědil“ po svém otci a jako kdysi onen, s přezdívkou „Rafička“, tak i on obětavě pečuje o hladký chod a pravidelný tikot svěřeného mechanizmu. Snad si řeknete: Jsou hodiny na věži vůbec potřeba? Věřím, že pro většinu obyvatel města ano. Bez nich by dominanta našeho náměstí jakoby oslepla. Věž totiž jako první vítá všechny, kteří se vracejí domů ze všech směrů a cest a v nočním čase svými osvětlenými hodinami se signalizuje maják přístavu nazývaného domov. Nastavit Letní čas na hodinách místo Zimního - Středoevropského je možné bez větších obtíží. Jak rádi bychom přivítali, kdyby se takto dal změnit či vrátit čas i současného světového dění. Modro - žlutá vlajka Ukrajiny by zůstala znamením modré oblohy a země zalitá slunečnými paprsky. Jak to zpívá i naše zpěvačka Jitka Zelenková: Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné... Jaká je však realita dnes, 8.března, o svátku Mezinárodního dne žen! Třináctý den války, kdy v důsledku svévolné a neodůvodněné Ruské agrese jsou dva miliony Ukrajinců na útěku ze své rodné země, s dětmi v náručí, aby si zachránili alespoň holý život. Kdo je odpovědný za tuto křížovou cestu třetího desetiletí dvacátého prvního století? Nestačily ty dva roky pandemie koronaviru, která zasáhla celou světovou populaci?

Válka 

Nač matky své syny vychovaly?

Aby jim vojáci život vzali..

Nač otcové své dcery střežili?

Aby je vojáci zneužili..

Nač rodiče děti mají?

Nejprve jim život dají,

s láskou se o ně starají,

ve víře vychovávají..

A pak jen přihlížet musí,

jak jim život válka kosí.

Jejich srdce bolest zkusí,

jejich slzy zemi rosí..

A tohle všechno proto jen,

že si někdo chce splnit sen

o moci, slávě, bohatství...

a přitom ničí druhým sny...

Čeho jsme však svědky?

Místo odsouzení této války - nazvané speciální operací - vydala Organizace spojených národů / OSN / následující výzvu:

Oddělení komunikace v OSN v pondělí 7/3 rozeslalo zaměstnancům instrukce, aby ruskou invazi na Ukrajinu - při níž zemřely už stovky civilistů a dva miliony lidí musely opustit domovy - popisovali jako konflikt či vojenská ofenziva. Pracovníci jsou také nabádáni, aby neumísťovali ukrajinskou vlajku na své soukromé či oficiální profily na sociálních sítích či webových stránkách.

OSN, organizace, která má jako první volat k zodpovědnosti všechny aktéry násilí, touto skandální výzvou nabádá k neutralitě a toleranci nukleární velmoci, která bezostyšně porušuje všechny mezinárodní úmluvy o ochraně civilního sektoru i válečných zajatcích. To, že se podle OSN nic zvláštního neděje, pociťuje a poznává na přílivu uprchlíků i veškerého zdražování pohonných hmot i veškerého zboží již celá Evropa. Destabilizace zemí světa je plodem neustálé snahy světových mocností vládnout nad slabšími, vnucovat jim svou „kulturu“ a využívat jejich nerostné bohatství k vlastnímu obohacování. Vláda dolaru, rublu, eura a jenu je to jediné na čem jim hlavně záleží.

Co můžeme my osobně vykonat pro zmírňování humanitární krize, krom sbírek a hmotných darů? Máme více využívat svou naději a důvěru v pomoc Boží. Modleme se proto, aby toto zbytečné utrpení a nesmyslné oběti na životech, útrapy uprchlíků, bolest matek, plačících dětí, skončilo, viníci byli pojmenováni a odsouzeni.

První postní neděle nám svými biblickými texty připomněla, že počátkem každého zla je postupné narušování vztahu člověka k člověku, přírodě a šíření nespravedlnosti mezi národy. Z nastalé disharmonie povstávají neshody a hněv, konflikty i války. Navíc každé nesmyslné utrpení – píše J. Šlezinger v šestém zastavení k své Křížové cesty - vtiskne člověku nesmazatelné znamení křivdy a pokoření. / Viz. Křížová cesta 3. dubna 2022 v 15,00 v kostele sv. Stanislava. / Toto bolestné zranění bude mít lid Ukrajiny po zbytek života před svýma očima a též bude přežívat v pamětí mnoha dalších generací. Co nyní pociťují a po čem volají? Chtějí soudný den bez milosrdenství a pomstu bez slitování. Tak nyní smýšlí ti, kteří oplakávají všechny své drahé, které bratrovražedná válka připravila o životy. Bez odpuštění a smíření však není naděje na uzdravení. Je proto nutné tuto tragédi také svěřit do Božích rukou a nespoléhat jen na lidskou spravedlnost. Odpuštění totiž osvobozuje člověka od nenávistí a pomsty ihned, naopak spravedlnosti se člověk za svého života vůbec dožít nemusí. A nám přece jde o přítomnost. Chceme se už dnes cítit milovanými a šťastnými. A tak to, co je v lidských silách nemožné, je možné u Boha. Papež František se velmi razantně vyjádřil k válce na Ukrajině: „Ve jménu Božím vás žádám: Zastavte tento masakr!“

Jsou před námi Velikonoce, oslava Kristova vítězství nad hříchem i smrti. Kéž bychom mohli v tom čase již radostně prozpěvovat: Aleluja, živ buď nad smrti Zvítězitel… Kéž by současný Letní čas byl opět časem modré oblohy bez temných mraků válek se zlatou září hřejivých slunečních paprsků, přinášejících všem potěšení z usmíření a mírového soužití. Kéž je i modro-žlutá vlajka Ukrajiny toho nadějným příslibem a šťastným symbolem.                                                                                 

Jemnická kronika. 3/22

V podolském kostele sv. Jakuba v Jemnici se po kůrem nachází seznam kněží, kteří svou duchovní dráhu zakončili v naší farnosti a jejich tělesné ostatky jsou povětšinou uloženy proti západnímu vstupu do tohoto chrámu. Jejich památku si připomínáme vždy při vzpomínce na všechny věrné zemřelé. Jemnice se však stala nejen konečnou zastávkou pro Boží služebníky, ale také místem, kde svou kněžskou dráhu teprve začali nebo zde právě působí - jako ke náš farní vikář ThLic. David Ambrož. / V červené záchranářské bundě./ Tím posledním, kterého máte mnozí ještě v paměti – i když jeho rodný dům ustoupil rozšíření křižovatky u dolního zrcadla - byl P. Josef Holeček. Narodil se 26.5.1937 a zemřel ve Znojmě 28.7. 1989 ve věku 52 let. O jeho první službě u oltáře je v ministrantské kronice jemnické farnosti poznámka, že se tak stalo 1.1.1948 - zároveň s K. Muchou a J. Kačenkou. Od jeho primice v roce 1962 se další „povolání“ v naší farnosti neurodilo. A není to jenom situace naší lokality, ale týká se to celé brněnské diecéze. Přijmout Ježíšovu výzvu: „ Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ není vůbec snadné a musí takové odpovědi předcházet rodinná výchova k ochotě sloužit a také živá, osobní víra a zbožnost.

I při letošní lednové On-line poradě děkanů – v důsledku koronaviru - si otec biskup Vojtěch posteskl, že mu ještě nedošla žádná přihláška do semináře. Do dubna jsou však ještě dva měsíce a tak je naděje, že se do té doby ještě nějací zájemci o studium teologie najdou. Právě dnes, o Svátku Uvedení Páně do chrámu, kdy píši tyto řádky děkujme za ty, kteří se pro Pána již rozhodli a prosíme za ty, kteří přijetí do evangelizace světa teprve zvažují. Ježíšova slova: “Pojďte za mnou, praví Pán a učiním z vás rybáře lidí.“ Mt 4,19, tlumočí i dnešní úryvek Lukášova evangelia, kde se mluví o povolání k duchovnímu životu, k následování Krista. Výsledkem přijetí tohoto poslání je síla k ohlašování dobré zprávy Ježíše Krista: “ Přišel jsem, aby měli život a měli ho v hojnosti.“ Jan 10,10. Podmínkou je opustit své osobní plány a další životní kroky již podřídit Boží navigaci. Dvěma pánům totiž nelze sloužit. Rozhodnutí pro život s Kristem znamená následující: „Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.“ Lodě a sítě zaručovaly jistotu pro výdělek a následné zajištění budoucnosti. Toto obojí učedníci našli sílu opustit a tak ukázali jeden důležitý znak chudoby, spolehnutí se na Pána a vděčné ovečky. V žalmu Bible, pátém verši, se píše: „ Blaze tomu, kdo svou naději vložil do Hospodina.“ Ano, Kristus, naše naděje pro čas i věčnost. Tato naděje spočívá ve svobodě od všech nabídek či pokušení, které se uchází o naši přízeň. Celý výčet toho, v čem svoboda člověka spočívá, je obsaženo v Horském kázání, které Ježíš pronesl na vyvýšenině nad severní částí Genezaretského jezera. Text najdete aktuálně u evangelisty Lukáše v šesté kapitole od sedmnáctého verše. Lk 6, 17.20 – 26 Jak nám mohou tato slova pomáhat zvládat různé situace, si můžeme vysvětlit na právě probíhajících Olympijských hrách v Číně. Už samotný název říká, že jde o hry. Kdo si hraje, nezlobí. Ale o to až tak nejde. Jde o celkový přístup. Když si děti hrají, je to pohoda, ale může to končit pranicí, když některé dítě chce jenom vyhrávat a nikdy prohrávat. Proto je důležité nelpět jenom na výhře. Bible říká: „ Blahoslaveni vy chudí, neboť vaše je Boží království!“

První a možná i jedinou zlatou medaili na Olympijských hrách v Číně - v letošním roce 2022 - získala pro sebe i ČR snowboardistka Ester Ledecká. Těší nás její úspěch a přejeme i všem dalším borcům, aby za svou námahu a odříkání dosáhli i na některou medailovou příčku a byli tak odměněni. Jisté však je, že pro většinu z nich nebude olympiáda spojena s oslavným výstupem na stupně vítězů a budou se muset spojit s nějakým dvojmístným pořadovým číslem. Jejich odměnou je však i to, že byli při tom, že se sportovního klání zúčastnili. I vrcholový sport se nazývá hrou a tak není důležité vždy vítězit, ale hlavně „si hrát“ s radostí a férovostí. I křesťanský život je trvalou snahou o co nejlepší výsledky v úsilí o svatost života a z toho plynoucí radost a spokojenost. Tuto odměnu dostávají všichni „zápasící“ v míře natřesené již zde na zemi - dokonce ve stonásobné míře a navíc platí i pro věčnost. Všichni svatí borci a borky jsou toho svědky. Nebeská olympiáda je výzvou pro každého z nás. A co víc? Vyhrává každý, kdo projede, projde nebo ho pronesou cílovou rovinkou k bráně nebes. Pochopitelně bez zavazadel – už sám název naznačuje, o co jde. Zavazadlo je to, co člověku na cestě vlastně zavazí, na čem lpí, ať je to cokoli. Proto Ježíš říká: „Běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení.“ Upnuli jste se na zavazadla a nedokázali je odložit ani v poslední chvíli. Zmiňovaný text má své pokračování ve varovném „běda“. Před tím je možné se uchránit tím, že se naučíme vy-hrávat bez lvích grimas a pro-hrávat bez zaťatých pěstí. Konfrontace ve sportu, v politice i v životě by nikdy neměly vést k nenávisti, bojům a válkám; neměly by lidi rozdělovat, ale vždy vést k dohodě a smíření. Biblický příběh Kaina a Ábela nevede k oslavě života v lásce, ale nastolení vlády nenávisti a smrti. Každý den se proto musíme znovu a znovu rozhodovat pro dobro, abychom byli tvůrci pokoje a pokud to záleží na nás, žili v míru se všemi lidmi dobré vůle.

Referenda...                                                                                                                                                                        únor 22

Již delší dobu se mluví o rozšíření atomové elektrárny u Dukovan o další čtyři jaderné bloky. Není to od Jemnice daleko; bílý kouř z chladících věží je za jasného počasí vidět již od Moravských Budějovic. Evropská unie tomuto záměru však nefandí. Nepovažuje totiž jadernou energetiku za čistý zdroj energie a dává přednosti jiným formám, jako jsou např. solární nebo větrné elektrárny. Je však rozumné, abychom pole s úrodnou půdou zastavěli ocelovými konstrukcemi nebo větrnými majáky s vrtulemi? Mixovat vzduch, plašit ptáky a zatěžovat okolí nepříjemným hlukem? Navíc, v zimě pak z namrzlých vrtulí padají kusy ledu. Nebylo by vhodnější dát dotaci lidem na nové střechy a všechny je proměnit ve zdroje solární energie? Můžeme na to téma vyhlásit referendum?

Dalším tématem, o kterém se donekonečna vedou rozhovory, je otázka, zda se nechat očkovat či neočkovat proti koronaviru. Ani na slovo vzatí odborníci v tomto nejsou zajedno a jejich názory si dokonce někdy protiřečí. Je proto možné se s jistotou rozhodnout pro jedno řešení a pak je odhlasovat jako závazné pro všechny?

Otázka nosit či nenosit roušky nebo respirátory je také výzvou k polemice. Nedýchat přímo, to znamená, že se člověk ochuzuje o potřebnou míru kyslíku a dýchá „sám sebe“. Na druhé straně se za cenu tohoto sebe ochuzování /ztráta kyslíku činí asi 5%/ se člověk lépe chrání před kapénkovou infekcí. Odpírači roušek však mají jasno. Dobře okysličované plíce se virům ubrání samy. Je to však jisté? Určitě to nelze jednoznačně tvrdit. Agresivita koronavirových mutací je nevyzpytatelná. Na čí straně je pravda? Nebo je to půl na půl?

Dále se můžeme bavit o užívání léků a zjistíme, že na jedné straně pomáhají, ale mají i vedlejší - nežádoucí účinky. Přestaneme je proto užívat?

Neposledním tématem je rostlinná a živočišná výroba. Pole je třeba na jedné straně hnojit a na druhé chránit před škůdci a plevelem. Pak také veškerou úrodu v pravý čas sklidit. Kolik chemie je v tomto procesu vhodné použít, aby to neublížilo včelám a nezamořovalo dusičnany svrchní či dokonce spodní vody? Kdo za to zodpovídá a kdo tomu rozumí? Je možné to vše ohlídat a laicky posoudit?

Říká se, že dobytek i opeřence je třeba chovat ve vhodném prostředí, tj. nejlépe s venkovním výběhem a v menších seskupeních. Prasečí či ptačí chřipka je nevyzpytatelná. Stačí málo a chovy jsou ve velkém utráceny. Jak ale lze malovýrobou konkurovat levným produkcím masa z velkochovů a z dovozu?

Toto vše a mnoho jiných témat ze všech oblastí našeho života nás nutí, abychom o tom čas od času - byť naprosto laicky - nahlas zauvažovali. Můžeme však svoje názory vnucovat druhým a vydávat je za jediné? Je možné toto vše zmiňované vyřešit dostatečně neprodiskutovaným národním nebo lokálním referendem? Naprosto ne. Marná sláva. Proto je třeba se při každém rozhodování spoléhat na názory odborníků, ale také je kriticky posuzovat a pak některé podpořit a jiné odmítnout. Jen tak se může stát hlas lidu co nejvíce objektivním a minimalizovat tlaky těch, kteří na jedné či druhé straně lobují za své zájmy či zájmy jiných.

Také mezi farníky se občas řeší různá témata a není vždy snadné se sjednotit na jednom názoru, který by vyhovoval všem. Proto si současný papež František přeje, abychom se naučili vést o všem dialog. Z toho důvodu již loni odstartoval tzv. synodní setkávání, aby bylo možné slyšet hlasy všech a obohatit se názory i druhých, zvláště pak dosud mlčící většiny.

Cituji papeže Františka: „Chci dát vypučet snům, vzbudit proroctví a vidění, dát rozkvést nadějím, podnítit důvěru, obvázat rány, provázat vztahy, vzbudit úsvit naděje, učit se jeden od druhého a vytvořit pozitivní vnímání, které osvítí mysl, zahřeje srdce, navrátí sílu rukám“ (Přípravný dokument synodu, 32 z roku 2021).

A tak, moji milí, jak často oslovuje ovečky v kostele náš farní vikář o. David, je třeba si být nablízku. Setkávat se, tzn. sněmovat nejen ve stoje na chodníku, ale také v sedě a v poklidu - doma i v kostele. Pak je naděje, že budeme nohama na zemi a myslí v nebi. Jako vtipný obraz takového sněmování jsem si vypůjčil titulní stránku kalendáře na letošní rok 2022. Vydal jej P. Pavel Hověz, t.č. farář z Brna-Lesné, s kresbami od Jana Heraleckého. Jen doufám, že na příští bohoslužby nepřijdou moji milí farníci s bodovacími číslicemi. To bych asi dopad prachbídně. Většinou totiž chceme vždy slyšet jen to, co se nám líbí a nikoliv to, co se nelíbí. Bůh sice nechce smutné tváře, ale kázání asi vždy zůstane kázáním. O platnosti Desatera, jak je vyhlásil Mojžíš na hoře Sinaj, můžeme donekonečna diskutovat, ale žádné referendum je nemůže změnit. To stejné platí o Kristově přikázání lásky, které vysvětlil na Hoře blahoslavenství. Jeho platnost je nadčasová – dokonce věčná.

Jemnické mraveniště. 

Asi každý z návštěvníků lesa se rád zastaví u mraveniště, oné obdivuhodné stavby z jehličí a drobných větviček. V létě se okolí této pyramidy hemží hbitými pracanty, kteří se vláčejí s břemeny většími než jsou oni sami. V zimě se pak uchýlí do podzemí - jak jsem se dočetl ve Wikipedii - kde se chráněni před podchlazením, oddávají blaženému spánku.

Obraz mraveniště mě zaujal v souvislosti se synodním setkáváním, které vyhlásil papež František pro církev na celém světě. Asi se mu zdálo, že je třeba jít naproti jaru a nečekat, až pomine ono ospalé podřimování u televizních obrazovek při sledování bohoslužeb v době kovidové. Program ohlášených synodních setkání se týká mnoha oblastí našeho života a v naší jemnické farnosti se probírají každou neděli v rámci pravidelných setkávání. Pět témat jsme již probrali a ty zbývající máme ještě před sebou. Jejich seznam je následující:

I. NA SPOLEČNÉ CESTĚ V církvi a ve společnosti jdeme bok po boku po stejné cestě. Kdo jsou ve vaší místní církvi ti, kdo „putují společně“? Říkáme-li „naše církev“, kdo do ní patří? Kdo po nás chce, abychom šli společně? Kdo jsou ti, kdo putují po stejné cestě i mimo církevní obvod? Kteří lidé nebo které skupiny jsou opomíjeny, ať už úmyslně či prakticky? II. NASLOUCHAT Naslouchání je první krok, ten ale požaduje otevřené srdce bez předsudků. Komu dluží naše místní církev naslouchání? Jak jsou přijímáni laici, zvláště mladí lidé a ženy? Jak spolupracujeme se zasvěcenými lidmi? Jaký prostor má hlas menšin, lidí opovrhovaných a vyloučených? Dokážeme popsat předsudky a stereotypy, které nám brání v naslouchání?Jak nasloucháme společenskému a kulturnímu prostředí, ve kterém žijeme? III. UJMOUT SE SLOVAVšichni jsou zváni, aby hovořili odvážně a otevřeně (parrhesia), tedy se zapojením svobody, pravdy a dobrosrdečnosti. Jak v našem společenství a v jeho různých skupinách uplatňujeme svobodnou a upřímnou komunikaci bez dvojakostí a oportunismu? Jak komunikujeme se společností, do které patříme? Kdy a jak se nám daří říci to, co nám leží na srdci? Jak funguje vztah s médii (nejen s katolickými)? Kdo vystupuje jménem křesťanského společenství a nakolik je mu nasloucháno?IV. SLAVIT„Společné putování“ je možné jen tehdy, pokud má základ ve společném naslouchání Božímu slovu a ve slavení eucharistie. Jak intenzivně udává směr našemu „společnému putování“ modlitba a mše svatá? Inspirují naše nejdůležitější rozhodnutí?Jak podporujeme aktivní účast všech věřících na liturgii a vykonávání úlohy posvěcování? Jaký prostor má služba lektora a akolyty? V. SPOLUZODPOVĚDNOST ZA MISIJNÍ POSLÁNÍ Synodalita slouží misijnímu poslání církve, ke kterému jsou povoláni všichni členové. Všichni jsme misionáři. Jak je každý pokřtěný zván, aby byl protagonistou misijního poslání? Jak podporuje společenství své členy, kteří jsou zapojeni do služby společnosti, jakou je sociální oblast, politika, vědecký výzkum, vyučování, prosazování sociální spravedlnosti, ochrana lidských práv, péče o společný domov atd.? Jak jim církev pomáhá, aby vnímali toto své poslání v misijním duchu? Jak probíhá rozlišování při rozhodování o účasti na misijním poslání? Kdo se ho účastní? Jak byly s pohledem na účinné křesťanské svědectví začleněny do synodálního stylu a zúročeny různé tradice, které jsou bohatstvím mnoha církví, zvláště církví východních? Jak funguje spolupráce v oblastech, kde se nacházejí různé církve sui iuris? VI. VÉST DIALOG V CÍRKVI A VE SPOLEČNOSTI Dialog je proces vytrvalosti, který zahrnuje také ticho a utrpení, ale je schopen zúročit zkušenosti lidí a národů. Jaký je prostor pro dialog a jak je dialog veden uvnitř naší místní církve? Jak jsou zpracovávány názorové střety, konflikty, těžkosti? Jak podporujeme spolupráci s okolními diecézemi, s řeholními společenstvími na našem území, s laickými sdruženími a hnutími a mezi nimi? Jaké jsou naše zkušenosti s dialogem, se zapojováním věřících jiných náboženství a s těmi, kdo nevěří? Vede církev dialog s různými společenskými institucemi a učí se od nich, například svět politiky, kultury, občanská společnost, chudí? VII. S JINÝMI KŘESŤANSKÝMI DENOMINACEMI

Dialog s křesťany jiných denominací, se kterými nás pojí jediný křest, má na synodální cestě zvláštní místo. Jaké vztahy máme s bratry a sestrami jiných křesťanských vyznání? Jakých oblastí se týkají? Jaké plody a jaké těžkosti nám toto „společné putování“ přineslo? VIII. AUTORITA A SPOLUÚČAST Církev synodální je církví, ve které je uplatňována spoluúčast a spoluzodpovědnost. Jak definovat cíle, ke kterým směřovat? Jakou cestou jich dosáhnout a jaké kroky podniknout? Jak uplatňovat autoritu v naší místní církvi? Do jaké míry je týmová práce a spoluzodpovědnost zaběhlou praxí? Jak fungují orgány synodality v místní církvi? Přináší své plody?

IX. ROZLIŠOVAT A ROZHODOVAT V synodálním duchu činíme rozhodnutí na základě rozlišování toho, co Duch Svatý říká prostřednictvím celého našeho společenství. Jaké metody a procesy aplikujeme, když se rozhodujeme? Jak je lze zlepšit? Jak v rámci hierarchických struktur podněcujeme zapojení do rozhodovacího procesu? Pomáhají nám naše metody, které aplikujeme při rozhodování, k tomu, abychom naslouchali celému Božímu lidu? Jaký je vztah mezi konzultacemi a rozhodnutími a jak je uvádíme do praxe? Jaké využíváme nástroje a postupy ve prospěch transparentnosti a odpovědnosti? Jak můžeme růst ve společném duchovním rozlišování? X. FORMOVAT SE V DUCHU SYNODALITYSynodalita s sebou nese vnímavost pro změnu, formaci a neustálé učení se.Jak naše církevní společenství formuje lidi, aby byli ve větší míře schopni „putovat společně“, vzájemně si naslouchat, zapojovat se do misijního poslání a do dialogu? Jaká formace je nabízena k posílení schopnosti rozlišovat a vykonávat autoritu synodálním způsobem?

Papež František zahájil synodní setkávání v Říme dne 9.10.2021 následující modlitbou: Přijď, Duchu svatý. Ty, který probouzíš nové jazyky a vkládáš nám do úst slova života, chraň nás, abychom se nestali muzejní církví, která je krásná, ale němá, s velkou minulostí a malou budoucností. Přijď mezi nás, abychom se v synodální zkušenosti nenechali přemoci zklamáním, nerozředili proroctví, abychom všechno nezredukovali na neplodné diskuse. Přijď, Svatý Duchu lásky, otevři naše srdce, abychom naslouchali. Přijď, Duchu svatosti, obnov svatý lid věrný Bohu. Přijď, Duchu Stvořiteli, a obnov tvář země.

Závěrem se omlouvám těm čtenářům JL , které tak trochu obtěžuji spoustou témat k zamyšlení, ale reaguji tak na mnohé prosby, aby se mohli nadšení zvídavci nad otázkami zamýšlet již doma a v rodinném kruhu je společně probírat.

Také Vám všem rád přeji poklidné vykročení do nového roku 2022 a radost z každého nového probuzení. Kéž Vás po celý den inspiruje ona mravenčí vytrvalost, která vítězí i nad tím, co je na první pohled nad vlastní síly. Světlo z Betléma s Andělským pozdravením a Tříkrálové přání Božího požehnání, ať Vám vždy pomáhá projít každou temnotou.

                                                                                           L.P. 2022