Sdílení - vzkazy - výzvy
Co vše mi dal Bůh
Kdysi mi Pán Bůh život dal,
to protože mne miloval.
A já teď kráčím světem s ním,
o jeho lásce vyprávím.
Kdysi mi Pán Bůh srdce dal,
to abych druhé miloval.
A já teď spěchám lidem říct,
že bez lásky už nejsme nic.
Kdysi mi Pán Bůh ruce dal,
abych skrze ně miloval.
A já teď s nimi pomáhám,
břemena druhých nadzvedám.
Kdysi mi Pán Bůh ústa dal,
to abych o něm povídal.
A já teď nosím s úsměvem
radost lidem ve všední den.
Kdysi mi Bůh těžký kříž dal,
to protože mne miloval..
Propast
Já zůstal nad propastí stát,
pode mnou tma a volný pád..
Přemýšlel jsem, co dělat mám
s problémy před nimiž utíkám.
Vedle mne ďábel karty hrál
(o mou duši tak bojoval).
A anděl strážný za mnou stál,
pod svá křídla mne schovával.
A pak znovu vyšlo slunce,
zahřálo zem i mé srdce.
A propast byla náhle pryč..
přede mnou dveře a v nich klíč.
Srdce ženy
Kdy manželčino srdce krvácí?
Když mužova láska se vytrácí..
Kdy matčino srdce slzy roní?
Když ho její vlastní děti zlomí..
Kdy srdce ženino bolest svírá?
Když válečné zvony slyšet bývá..
Zastavení
Má cesta občas nemá cíl a směr,
je plná kamení a velkých děr.
Mé kroky občas bloudí prázdnotou,
brouzdají se blátem a temnotou.
Mé srdce je občas zarmoucené,
světskými starostmi zavalené.
A až Ty mne necháváš procitnout,
pomáháš mi zas oči pozvednout.
Do mého srdce zpět pokoj vkládáš
a mým krokům znovu smysl dáváš.
Nevyřešíš mi hned mé starosti,
ale dáš mi sílu je unésti.
Perla
Sám Bůh mi do duše osten dal
– to abych se nepovyšoval.
Sám Bůh mi do srdce vložil trn,
aby můj klas dal dostatek zrn.
Teď už jenom na mě záleží,
zda obalím trn láskou či lží.
Zda z něj vzácnou perlu vytvořím
nebo se v bláto lží zabořím.
A proto mi pomáhej, Bože,
svou láskou tupit ostří nože
a ten osten v perlu proměnit..
ať mohu Tvůj pokoj v srdci mít..
Monolog s Bohem
Chodit po vodě neumím,
přesto Tvým slovům rozumím.
Proměnit chleba neumím,
přesto pomáhám hladovým.
Uzdravit choré neumím,
přesto jim péči nabízím.
Učinit zázrak neumím,
přesto v něj moc rád uvěřím.
Změnit celý svět neumím,
přesto se o to pokusím.
Přání
Ať jdu vždy tam, kam mám jít,
a jsem vždy tam, kde mám být.
Ať mluvím, když mluvit mám
a mlčím, když poslouchám.
Ať se řídím láskou svou,
a tak konám vůli tvou.
Ať mám úsměv na líčku,
umím setřít slzičku.
Mým dlaním vždy sílu dej,
mým činům pak požehnej.
A mou náruč otvírej
pro mé bližní každý den.
Drž mne, Pane, za ruku,
ať tě mám vždy po boku.
Potom budu šťastně žít,
v srdci lásku, v duši klid.
Poslední večeře
Pán tě pozval na hostinu,
můžeš sedět v jeho stínu.
Pán tě pozval na večeři,
chce být s tebou, když se šeří.
Pak své tělo promění v chléb,
vínem stane se jeho krev.
Nasytí tě živou manou,
kapky rosy na zem skanou.
Nakonec klekne k nohám tvým,
aby je umyl, osušil.
Místo krále vidíš muže,
místo zlata plané růže.
A vše se chýlí ke konci,
už vidíš stát kříž na kopci.
Celý svět čeká na oběť,
která usmíří boží hněv..
Velký pátek
Všechno ztichlo, svět se zastavil,
když lid kříž s člověkem postavil.
Vše ztichlo, nebe se zatmělo,
aby bolest země zakrylo.
A v tom tichu každý pochopil,
že na kříži skutečný Bůh byl.
Najednou se země pohnula,
to jak slza na zem skanula.
Najednou nic nebylo jak dřív,
byl nám odpuštěn dědičný hřích.
A srdce země zas začlo bít,
tma se ztratila, svět začal žít.
A já dnes stojím pod křížem Tvým,
v dlaních květy, v duši vděk – to vím..
Na Golgotě
Lid už čeká na divadlo,
které by tě nenapadlo.
Lid už čeká na popravu
– i ty někde stojíš v davu.
Chceš spatřit tu podívanou,
kdy mi slzy z tváře skanou.
Chceš vidět to představení,
kdy krev teče po kamení.
Necháš moje svaté dlaně
přibít hřeby – neslýchané!
Necháš moje dobré srdce
proklát kopím – ó, jak sprosté!
O můj šat si táhneš losem,
žízeň dáš mi zahnat octem.
Za mé divy a zázraky,
ukřižovals mne pod mraky.
A já teď visím na kříži,
všechen lid na mne pohlíží.
A čeká na mé skonání,
na mé poslední zvolání.
„Dokonáno jest!“ Stalo se..
Otče, svůj úkol splnil jsem...
Já jsem cesta, pravda a život
Já jsem ta cesta, co někam vede,
tvým krokům dám cíl a tím je nebe.
Já jsem ta cesta, co míří k ráji,
vedu ke štěstí, co toužíš najít.
Já jsem ta pravda, co zlomit nelze,
tvým slovům dám moc, ať lež má meze.
Já jsem ta pravda, co tiše křičí,
že jenom láska každé zlo zničí.
Já jsem ten život, co stojí za to,
žít pro druhé je více než zlato.
Já jsem ten život plný naděje,
že vše má smysl, když Bůh s námi je.
Člověk
Viděl jsem člověka, jak klesá pod křížem.
Viděl jsem člověka, plakala pod ním zem.
Viděl jsem člověka, viděl a mlčel jsem.
Slyšel jsem člověka, jak mluví o lásce.
Slyšel jsem člověka o pravdu hádat se.
Slyšel jsem člověka, slyšel a mlčel jsem.
Poznal jsem člověka, co zemřel kvůli mně.
Poznal jsem člověka, když jsem žil v pustině.
Poznal jsem člověka, co láskou objal mě.
Toužím být člověkem, co klečí pod křížem.
Toužím být člověkem, co říká: „Tady jsem!“
Stal jsem se člověkem, co chce jít za Kristem..
Ježíši ukřižovaný
Kdo Tvá záda bičoval,
když jsi před ním nahý stál?
Kdo korunu nasadil,
hlavu trním poranil?
Kdo na Tebe vložil kříž,
dal Ti nésti jeho tíž?
Kdo Tvým dlaním hřeby dal,
srdce kopím pobodal?
Kdo Tě na kříž pověsil,
hanbě Tebe vystavil?
To vše já jsem, Pane, byl,
to vše jsem Ti způsobil.
To mé hříchy musels nést,
pro mne klesals v prachu cest.
A Ty přesto máš mne rád..
Chceš svůj život za mne dát..
Křížová cesta
Cestou křížovou kráčí můj Pán,
je nenáviděn a proklínán.
Cestou křížovou kráčím já sám,
jsem tíhou svých hříchů obtěžkán.
Trnovou korunu má můj Pán,
od svých nepřátel je popliván.
Trnovou korunu mám já sám,
trny mne bodá do starých ran.
Pod křížem dnes klopýtá můj Pán,
od hříchů nás všech je zašlapán.
Pod křížem klopýtám i já sám,
pod tou tíhou často poklesám.
Ostré hřeby v dlaních má můj Pán,
naše viny je vrážejí tam.
Ostré hřeby v dlaních mám já sám,
jsem jimi ke kříži připoután.
Na kříži zemřít musí můj Pán,
láska k nám ho přivedla až tam.
Na kříži zemřu pak i já sám,
pro slovo láska svůj život dám..
Prach v tvých dlaních
Byl jsem prachem v stínu cesty,
kdekdo šlapal po mém štěstí.
Pak mne sám Bůh do dlaní vzal
a svým dechem mi život dal.
Od té chvíle jdu světem s ním,
on je mé světlo a já stín.
On je mým ohněm a já dým,
jeho slova jsou chlebem mým.
Jednou – až se zas změním v prach,
nebudu ležet na cestách.
Nechám se větrem unášet,
až tam, kde láskou voní svět.
Zpověď ženy
Bože, jsem jen slabá žena,
srdcem dívka, tvář – stařena.
A na Tebe se obracím,
o více síly Tě prosím.
Své děti jsem vychovala,
do života víru dala
a teď hýčkám jejich dítka,
starám se o vzácná kvítka.
Jejich radost je i mojí,
jejich starost i mne bolí.
Je to štěstí mého stáří,
když vidím, jak se jim daří.
Přesto žádám o naději
pro mého otce v beznaději,
s níž už třetím rokem leží,
čeká na smrt.. a čas běží..
Dej, ať ho umím povzbudit,
ať mám dál sílu dcerou být.
Ať v něm stále vidím otce
a ne mrzutého starce.
Kéž z mých očí láska září,
když mi bryndá po polštáři.
Kéž mé srdce láskou bije,
když ho moje ruka myje.
Dej mým rtům úsměv vlídný,
když ho sklíčí osud bídný.
Dej mým ústům správná slova,
když mu bolest Tebe schová.
Nauč mne být trpělivá,
stesky otce lépe vnímat.
Ať mu dovedu pocit dát,
že vše má svůj smysl i řád.
Kéž ho zas umím rozesmát.
Když Bůh zavolá
Bděl jsem dlouho v tmavé noci,
v bídě, v slzách, v temné moci..
a má duše byla stínem,
co se vláčí se svým splínem.
A pak se náhle zázrak stal,
Tys mne mým jménem zavolal..
a já spatřil slunce záři,
cítil teplo na své tváři.
A nic už nebylo jak dřív..
Nemohl jsem sám ve tmě mřít..
Rozběhl jsem se za Tebou,
láskou, životem, za pravdou.
Od té doby spolu jdeme,
v rose květů se koupeme.
Chléb naděje dnes sytí nás..
s Tebou je život plný krás.
Probuzení
Dal jsi úsměv mému stínu
a z mé duše jsi sňal vinu.
Mému srdci jsi vrátil klid
a já jen za Tebou chci jít.
Žil jsem dlouho bez radosti
a byl sklíčen od starostí,
než jsem poznal právě Tebe
– ve Tvé lásce je mé nebe.
Tys má lampa v noci tmavé,
jsi má studna v poušti žhavé.
Jsi mé lano nad propastí,
jsi mé ano budoucnosti.
Zapálil jsi ve mně víru,
vlil jsi do mne novou sílu.
Mé srdce znovu začlo bít..
Já už bez Tebe nechci žít..
Začátek dne
Každé ráno vstanu z lože,
každé ráno řeknu: „Bože,
dej mi sílu zvednout můj kříž,
pomoz mi nést tu jeho tíž.“
Každé ráno slunce vyjde,
každé ráno důvod najde,
proč dalšímu dni šanci dát,
proč znovu říci: „Mám tě rád.“
Každý den je novou výzvou,
můžeš starou kůži vyzout
a začít nový život žít,
nový příběh si vytvořit.
Každá chvíle je ta pravá,
vzbudit srdce, lásku dávat,
své „ano“ Bohu odevzdat..
a lepším člověkem se stát..
Bůh jako umělec
Bůh je malíř mojí tváře,
kreslí vrásky do diáře.
Radost, smutek, smích nebo pláč,
nejvíc láska krášlí mou tvář.
Bůh je sochař mého těla,
tvoří údy, svaly dělá.
Sílu vlévá do všech mých žil,
abych na světě chvilku žil.
Bůh je autor mého žití,
jeho dechem voní kvítí.
Jeho rukou všechno vzniká,
jeho vůlí i čas tiká.
Bůh je středem mého světa,
bez něj bude po mě veta.
On zná smysl všeho dění,
jeho láska i nás změní.
Bůh je zkrátka umělec.
Na cestě
Když někdy nemůžu už dál,
když jen zrníčko víry mám,
před Tvůj kříž na zem poklekám,
své srdce k Tobě pozvedám..
Když se dna svých sil dotýkám,
když na své cestě klopýtám,
své ruce sepnu k modlitbám,
pokorné „amen“ zašeptám..
Když někdy naději ztrácím,
když občas k hříchu se vracím,
otevíráš mi náruč svou
a já pak běžím za Tebou..
Volba prezidenta
Kdysi zemi vládnul král,
prý i sám Bůh při něm stál.
Dnes prezident vede stát,
i za ním by měl Bůh stát.
Proto chci volit jistě
člověka na svém místě,
aby měl srdce čisté
a kroky pevné, jisté.
Vždyť má v rukou národ náš..
Zvaž dobře, komu hlas dáš!
Střela
Padla střela kdesi v dáli,
dvě oči tam zaplakaly.
Zazněl výstřel někde v poli,
pomníček tam dnes už stojí.
U něj klečí smutné děvče,
po tváři jí slza teče.
Tiše skane po kamení
na chlapcovo srdce v zemi.
Válka z něj vojáka chtěla,
pak mu vzala život z těla.
V jeho srdci zhasnul plamen,
s jeho láskou už je amen.
Namísto zvonů svatebních,
je slyšet píseň pohřební.
A jeho dívka pláče dál
– malé dítko pod srdcem má..
Proč je ta vojna tolik zlá..
Můj Pane,
viděl jsi mne dřív než já Tebe,
opustil jsi kvůli mně nebe.
Nenechal jsi mne do pekel jít..
a já už bez Tebe nechci žít.
Můj Pane,
slyšel jsi mne dřív než já Tebe,
za můj hřích jsi vydal sám sebe.
Nenechals mne v blátě utonout..
a já teď chci už jen k Tobě plout.
Můj Pane,
mluvil jsem a přec nic neříkal,
smysl mých slov někam unikal,
do doby než jsem poznal Tebe..
a v tu chvíli jsem našel sebe.
Můj Pane,
teď už vím že Ty jsi pro mne vším,
Ty mne chráníš ať už spím či bdím,
Ty mne bráníš před tím, co je zlým..
jen s Tebou já žití rozumím.
Ty jsi dal smysl a řád dnům mým.
Vánoční hvězda
Já viděl hvězdu zářit tmou,
řekla mi prostě: „Pojď za mnou!“
Tak jsem šel až k chudé stáji,
kde králové tiše stáli.
A každý v rukou poklad měl,
před děťátkem se ukláněl.
Ač já sám ruce prázdné mám,
do prachu cest též poklekám.
Nemám zlato, drahokamy,
mám jen v srdci staré rány.
A ty před Boha pokládám,
jemu sám sebe odevzdám.
A až jednou nastane čas,
kdy Bůh mezi nás přijde zas,
chci mu své dlaně předložit
a v nich velké bohatství mít..
Lásku a milosrdenství,
neboť v tom smysl žití tkví.
Zázrak
Já nad propastí stál,
nevěděl, kudy dál.
V srdci bolest a žal,
v duši jen prázdno, kal.
A pak jsi přišel Ty
– můj konec prázdnoty.
A já zas začal žít,
cítím své srdce bít.
Na duši jizvy mám,
přesto si nezoufám.
Dal jsi mi sílu jít,
v Tvé slovo uvěřit.
Za ruku jsi mne vzal,
slzy mi utíral.
Nadějí jsi mne hřál,
láskou svou víru dal.
Nemám se čeho bát,
když mne máš tolik rád.
Já nad propastí stál
a pak se zázrak stal.
Slovo
Tvé slovo velkou sílu má,
zvláštní moc v sobě ukrývá.
Umí povzbudit, sílu dát,
umí podrazit, umí lhát.
Slovem můžeš vyznat lásku,
slovem dáváš všechno v sázku.
Slovo nelze vzíti zpátky,
slovo svede řešit zmatky.
Slova nelze zapomenout,
někdy bolí, slzy kanou..
Jindy hřejí, láskou planou,
v mnohých srdcích ledy lámou..
Tak si, člověče, dobře zvaž,
kterýmpak slovům vzniknout dáš..
Zda budou rukou hladící
a nebo ranou smrtící..
Jesličky
Nastal právě Štědrý den,
Bůh se zrodil v tuto zem.
Leží chudý, maličký
v náručí své matičky.
Nemá palác, nemá hrad,
poznal bídu, poznal hlad.
Kde je sláva, trumpety?
Stačí mu zář komety.
Co lidé však čekají?
Krále v zlatě hledají.
A Bůh zatím potají
čeká v seně ve stáji.
Je tu pro každého z nás,
udělal si na nás čas.
Otevřme mu srdce své,
ať nečeká zbytečně.
Apokalypsa
Válka, rakety, nářek, pláč..
Proč to všechno je tu a nač?
Muži v bojích umírají,
ženy slzy utírají.
Smutné děti bez domova,
srdce žalem zaplavená.
V duši pusto a prázdnota,
všude kolem jen nicota.
A sám ďábel se směje zas,
jak skvěle rozmnožil zlo v nás.
Pastýř
Já jsem ta jedna ovce ze sta,
která zbloudila na svých cestách.
Já jsem jedna z mincí deseti,
co ztratila se kdes ve smetí.
A Ty, Pane, Tys má záchrana,
hledáš mne v temnotě do rána.
Stáváš se kvůli mně pastýřem,
projdeš hory, doly, celou zem.
Prohledáš na světě každý kout,
nedáš mi v nástrahách utonout.
A když mne pozvedneš v náruč Tvou,
navždy Tě zahrnu láskou svou.
Adventní svíce
Svíce je již zapálená,
sláma v jeslích připravená.
Všichni chceme vítat Krista,
jeho příchod s láskou chystat.
Ještě jedna věc nám schází..
Naše srdce zbavit hrází..
podat ruku, kde je třeba,
hladovému upéct chleba..
Setřít slzu smutné tváři,
nechat světlo v lampě zářit..
A tak čekejme v tichosti
na dítě, jenž nás vyprostí
z moci hříchu a temnoty
a zbaví nás vší slepoty..
Ať vidíme nejen Krista,
ať v srdci najdeme místa
i pro ty, co nouzi mají,
ty, co v duši jen poušť znají.
Ať smíme se synem božím,
přinést radost i svým bližním.
Zázrak v jesličkách
Osel stojí u jesliček
a je z toho zmaten všecek.
V píci malé dítě leží,
přehlédnout jde leda stěží.
Co se to tu vlastně děje?
Venku sněží, vítr věje
a to dítě bez domova
nese světu boží slova.
Proč ho nikdo nevzal k sobě?
Nikdo nestál o to robě..
A tak tu místo kolébky
má syn boží kus ohrádky.
Proč jsou lidé zatvrzelí?
Proč jim vůbec hanba není
před láskou dveře uzavřít..
Svůj klíč od spásy zahodit..
A tak boží zázrak v jeslích
čeká na Tvé kroky a smích.
Nenech ho čekat zbytečně..
Nechovej se tak netečně..
Vždyť sám Bůh Ti nabízí srdce své!
Advent
Celý svět byl v moci stínu,
každý v sobě nesl vinu.
A pak vyšla v husté mlze
hvězda jasná na obloze.
Pod ní náhle anděl hlásá:
„Vstaňte, lidé, přišla spása!
Do Betléma pospíchejte,
Ježíška tam přivítejte!“
A tak každý, kdo ho slyší,
nechá všeho, svůj hlas ztiší
a srdcem k jeslím putuje,
vždyť pravý boží syn tu je.
Proto nechme všeho shonu,
tiše buďme, ať je tomu,
co nám chce anděl vyprávět,
dobře a správně rozumět.
Aby nás hluk toho dění
nepřipravil o slyšení
a nás o zázrak ochudil
a stíny v srdci zatvrdil.
Můj Pane,
neznám den ani hodinu,
kdy do Tvých očí pohlédnu.
Bude to zítra nebo dnes?
A budu mít pas do nebes?
Mé srdce tolik miluje,
v mé duši ale zloba je.
A láska s pýchou bojuje..
Kdo zvítězí, kdo prohraje..
Mám stále tolik otázek..
a Ty už bys chtěl přicházet?
Měl bych své účty odevzdat..
a svou víru Ti dokázat..
Ale má kniha účetní
však ještě v pořádku není.
Kde najít na vše řešení,
jak se stát dnes připravený?
Pane, pomoz mi být bdělý!
Hřích
Těžký balvan dusí mě,
mám strach, že mne zabije.
Kolem krku smyčku mám,
nad propastí klopýtám.
Srdce tíží temný stín
– je to zbytek dávných vin.
A v mé duši prázdnota
– hořká příchuť života.
Hledat spásu u lidí?
Nikdo kříž můj nevidí.
Toužím najít útěchu,
klíč k novému životu.
Chci mít radost ze slunce,
věřit v lásku bez konce.
V boží náruč vrátím se,
jen tam šrámy zhojí se.
Kde je Bůh
Viděl jsem bouři, nebyl jsi v ní,
nastal vichr, slunce zatmění..
přišel požár, zemětřesení..
velká zkáza a Tys nebyl v ní.
Pak moji tvář pohladil vánek,
něžný tak jako dětský spánek.
A v tom vánku našel jsem Tebe
– jsi mé slunce, měsíc i nebe.
Životem teď kráčím s pokorou,
v ruce hůl, opánky na nohou.
Ty mne učíš člověkem se stát,
znovu věřit, doufat a mít rád.
Kdyby
Můj Pane, kdyby moje víra
jako hořčičné zrnko byla,
přesto by dosti síly měla,
aby i skálu pokořila.
Můj Pane, kdyby moje láska
jen jako kapka velká byla,
řeka by ji neuhasila
a můj život by naplnila.
Můj Pane, kdyby moje síla,
veliká jako hrášek byla,
přesto by takovou moc měla,
že bych se před zlem nezlomila.
Můj Pane, kdyby má naděje
jen jako zrnko písku byla,
tmu ve světlo by proměnila
a mé srdce by probudila.
Můj Pane, kdyby má pokora
velká jak smítko prachu byla,
tak by na kolena poklekla,
jen aby tobě blíže byla.
Milý Bože,
jsi mé slunce na obloze,
jsi můj maják v husté mlze.
Jsi má lampa v tmavé noci,
nad kterou tma nemá moci.
Jsi má živá voda v dlani,
jsi má láska, slitování.
Ty znáš mé touhy, naděje,
znáš ty chvíle, kdy teskno je.
Znáš mé hříchy a slabosti,
znáš mé smutky i radosti.
Znáš mé srdce a duši mou,
víš, že chci kráčet za tebou.
Moc tě prosím v tuto chvíli,
když je bouře a strach sílí,
drž mne pevně ve své dlani,
ať neuhnu před hrozbami
a dál nesu svůj těžký kříž..
Vždyť jen tak ti budu zas blíž.
Vyznání
Věřím v jednoho Boha,
který nevezme roha.
Věřím v jednoho otce,
co má největší srdce.
Věřím i v jeho syna,
kterým je smyta vina.
Věřím v jednoho Ducha,
bez něj je duše hluchá.
Věřím v Pannu Marii,
že mne láskou ovíjí.
Věřím v pokoj na nebi,
kde chci Boha velebit.
Věřím v tvoji dobrotu,
lásku, radost k životu.
Věřím ve tvou přítomnost,
vždyť jsi moje budoucnost.
Prosba
Otče můj na nebi,
každý tě velebí.
A i já klaním se
tvé síle, tvé lásce.
Jsi velký v dobrotě,
jsi světlo v temnotě.
Jsi studnou na poušti,
jsi ten, kdo odpouští.
Dáváš nám zdejší chléb,
mléko, mouku i med.
Skýtáš nám bezpečí
v teplém svém náručí.
Stůj při nás v každý čas,
ať je horko či mráz.
Milost svou ukaž nám,
tvá láska je náš chrám.
Slova do ticha
Klepal jsem u tvých dveří
a tys mi neotevřel.
Říkals mi: „Já ti věřím!“
a přesto jsi mne zapřel.
Když jsi klesal únavou,
nesl jsem i tvé břímě.
Když jsem chytil ruku tvou,
tak ty odstrčil jsi mě.
Když jsem visel na kříži,
plakala zem i nebe.
Já se stále rozhlížím
a nevidím tu tebe.
Schoval jsi se přede mnou,
před těžkostmi jsi utek.
A já snímám vinu tvou
a nesu v sobě smutek.
Jednou zase zaklepu
u dveří tvého srdce.
Neotevřeš – odejdu,
ale už nevrátím se.
Jednou
Jednou tě někam povedou,
kam nebudeš chtít jít,
jednou tě tolik podvedou,
že nebudeš chtít žít.
Jednou tvé srdce spoutají,
aby nemohlo bít,
s tvými city si pohrají,
abys moh k smíchu být.
Jednou budeš na místě stát,
o svou duši se bát
a Boha se pak budeš ptát,
zda má tě ještě rád.
Až budeš klečet pod křížem
a cítit svou vinu,
tvé slzy vsaje rodná zem,
pak zbavíš se stínu.
Bůh zahrne tě láskou svou,
náruč ti otevře,
už nenechá tě bloudit tmou
a tvá bolest zemře.
Poslání
Ze svých opánků setřes prach,
setři si slzu na řasách.
Zahoď svou úzkost, obavy,
nedbej zlých slov a únavy.
Vždyť sám Pán tvůj kříž ponese,
tebe svou láskou dotkne se.
I tvým krokům dá směr a cíl
a tvým údům vdechne dost sil
na tu pouť plnou kamení..
Tak pojď nést jeho znamení..
Stáří
Mé oči časem vyhasly
a svých sil už tak málo mám.
Jsem hluchý, zcela bezzubý,
ale srdce mi tepe dál.
Ležím celý den v posteli
a jsem tu skoro pořád sám.
Mé děti dávno dospěly
a svou ženu pár let v hrobě mám.
Býval jsem plný života,
z celého srdce jsem se smál.
Má práce byla lopota,
ale já se z ní radoval.
Bůh žehnal mému snažení,
tolik krásných roků mi dal.
Nyní však přišlo soužení
a já už vážně nevím, co dál.
Ruce mi ztvrdly na kámen
a nohy ztratily svůj cit.
Když svítí slunce, chtěl bych ven
a přesto nemohu sám jít.
Už dva roky jsem ležákem
a tělo slábne víc a víc.
Můj rozum ale neslábne
a myšlenek mám na tisíc.
Kéž bych tak mohl z lože vstát
a cítit slunce na tváři
a mohl zase pracovat
a nemusel tu nudou mřít.
Můj Bože, dnes už dobře vím,
co a jak udělati mám.
Kdybys mi vrátil zpátky sil,
postavil bych Ti z úcty chrám.
Teď už bych vůbec neřešil,
kolik úspor a cihel mám,
ve tvou pomoc bych uvěřil
a jistě stavěl dál a dál.
Jednou mne k sobě povoláš,
chtěl bych, ať je to brzo již.
Čekám, že mi zas sílu dáš,
ať smím s Tebou nést světa kříž.
Obraz
Mé srdce bylo prázdný rám,
do nějž mi dal plátno Bůh sám.
K němu přiložil štětců pár
a barvy, abych maloval.
Od té doby kreslím stále
slunce, květy a své drahé,
abych své srdce naplnil
obrazem krásně barevným.
Bože, vlož do mých prstů cit
a tahům štětce pevnou nit,
kterou se vetká do plátna,
jak velká je k nám láska tvá.
Povolání
Bůh Abrahámův je i Bohem mým,
řekl: „Neboj se, já o tobě vím!
Čekal jsi dlouho na mé volání?
Nyní tedy vyjdi bez váhání..
Čeká tě cesta dlouhá, trnitá,
na níž se i se šrámy počítá.
Únavou budeš často klopýtat,
trny budou tvé nohy rozdírat.
Ale ty musíš jíti pořád dál,
svůj nelehký kříž sis vybral ty sám.
Já při tobě budu stát jak tvůj stín
a když zakopneš, já tě podržím.“
Tehdy jsem řekl Bohu jen: „Já vím.
S tebou se už ničeho nebojím.“
Má víra
Má víra mne drží nad vodou,
aby nestrhnul mne silný proud.
Má víra je pro mne pevný most,
po kterém si půjdu pro radost.
Má víra je velkou útěchou,
když v mém srdci vládne nepokoj.
Má víra je pro mne pokladem,
bez ní pouze prázdná slupka jsem.
Co je slza
Slza je jen kapka moře,
které tiší velké hoře.
Slza v sobě nese city,
které Tě za srdce chytí.
Slza – ta smývá krev i prach,
co zůstávají po válkách.
Slza skrápí hřích i vinu,
nenechá Tě žít ve stínu.
Slza je perla na řasách,
slza je k odpuštění práh.
Okamžik
Život je plný okamžiků
a každý z nich uteče v mžiku.
Jenom na Tobě teď záleží,
zda je naplníš pravdou či lží.
Jestli na ně budeš vzpomínat
jako na výhru či velký pád.
Bože, dej mi moudrost poznávat
cenu okamžiků ve chvilkách,
kdy mé srdce halí tmavý stín
a v mé mysli vládne smutný splín.
Nenech mne ztratit jediný mžik,
v němž mohu Tobě prospěšný být.
Den co den
Cestou křížovou denně kráčí Pán
s hlavou skloněnou, všemi proklínán.
Cestou životní denně kráčím sám,
svůj cíl nevidím, stále klopýtám.
Chci jít dál a dál stejně jak můj Pán,
zvednout se a vstát i když přijde pád.
A svoji duši nikdy neprohrát,
když slunce zajde a přestane hrát.
Pane, nauč mne tolik milovat,
abych se uměl jednou všeho vzdát.
(abych pro lásku uměl umírat)
Prosba
Celý svět je v husté mlze,
hledá slunce na obloze,
přesto se dál topí v tmách..
A já k Tobě volám, Bože,
dej mi sílu vstáti z lože,
dej mi sílu přejít práh..
Dals mi život, který bolí,
dals mi lásku, co vše zhojí
a pak jsi mne nechal jít..
A já bloudím v širém poli,
rozhlížím se po okolí,
hledám pro své srdce klid..
Podej ruku v těžké chvíli..
drž pevně, když bouře sílí,
mým krokům dej směr i cíl..
A já půjdu vedle Tebe,
v duši mír, nad hlavou nebe,
cestou dlouhou tisíc mil..
(s Tebou já se neztratím..)
Když člověk najde Boha
Hledal jsem lásku a našel Tebe,
jsi pro mne slunce i modré z nebe.
Hledal jsem pokoj, klid a jistotu
a našel jsem Tebe – světlo mých dnů.
Hledal jsem útěchu a naději
a Tys mi řek: „Drž se mě pevněji.“
Hledal jsem víru a důvod proč žít,
Tys mne vzal za ruku, dal sílu jít.
Hledal jsem dost, ale už nehledám
– našel jsem Tebe a teď už vše mám.
Útěcha
Když mé srdce bolest svírá
a v mé duši teskno dřímá,
utíkám se v náruč Boží,
kde své stesky, trable složím.
Když má mysl chmury skrývá
a když ve mně úzkost bývá,
pokleknu a sepnu ruce
k modlitbě, co léčí srdce.
A když nevím kudy dále,
obavy mám neustále,
buď vždy mou sítí záchrannou,
ať nestrhne mne silný proud.
Díky
Ty víš všechno, Pane můj,
Tobě dávám život svůj.
Znáš mé chyby slabosti,
znáš mé smutky, radosti.
Vidíš mi až do srdce,
vidíš, čím tam dusím se..
Přesto máš mne pořád rád..
Za to Ti chci děkovat..
za lásku bez podmínek,
za milost bez výčitek..
za vše, čím bych mohl být..
za vše, o čem mohu snít..
za měsíc, hvězdy, slunce..
za Tvou lásku bez konce..
Anděl
Potkal jsem jednou anděla,
byl bez křídel a bez jména.
Potkal jsem ho na ulici,
usmíval se pod čepicí.
Pak se mne zeptal, jak se mám
a zda se necítím být sám.
Začal jsem si mu stěžovat,
jak je svět zlý a nemá rád.
On se jen smutně podíval,
řek: „Co jsi pro něj udělal?
Čekáš lásku, pohlazení
a sám nemáš pochopení
pro bratra, který zabloudil,
pro toho, kdo hledá svůj cíl.
Kohopak jsi dnes povzbudil?
Komupak jsi dnes dodal sil?
Pro kohos dobré slovo měl?
Koho jsi dnes obejmout chtěl?
Svět je takový jako Ty,
s láskou dělá jen drahoty.
Nikdo ji nechce první dát,
člověk se bojí milovat.
Chceš-li však život krásný mít,
musíš umět pro něco žít.
Není lehké za svým snem jít,
neboj se ale vyrazit.
Bůh Ti k Tvé cestě sílu dá,
s ním už nejsi sám, už jste dva.“
Křížová cesta
Kristus kráčí ke kříži
marně se tam rozhlíží..
Kde jsou známí, přátelé,
dav, co ho chtěl za krále?
Všichni k němu spěchali,
„Hosana!“ mu volali.
A teď tady stojí sám,
ode všech je proklínán.
Když jim činil zázraky,
nikdo neměl rozpaky,
aby s ním na cestě stál,
teď však ale zůstal sám.
Když každému pomáhal,
nikdo vědu nedělal
z toho, že je vskutku král..
nyní ale zůstal sám.
Stojí Kristus pod křížem,
šaty padají na zem
a on je tu tolik sám,
náš očekávaný král.
Když pak visí na kříži,
marně se tam rozhlíží..
Kde jsme právě ty a já..
náš Pán čeká na smrt sám.
Vstaň !
Kdysi mi řekl Pán:
„Vstaň, vezmi své lůžko a choď!
Své starosti za hlavu hoď!
Domů se vrať a nehřeš víc..
ať nestane se duši nic..“
A já jsem vstal a šel..
Dnem i nocí, světlem i tmou..
Šel přímou cestou za Tebou..
abych Ti řekl: „Zastav se!
Pán Tě uzdraví, usměj se!“
Celník
Když sám se sebou jsem spokojen
a pár starostí mne trápí jen,
když jsem pyšný na to, jaký jsem,
tak mne vrať zpátky na pevnou zem.
Když se nad druhé povyšuji
a pak někoho ponižuji,
když bych chtěl sám sebe chválit jen,
tak mne vrať zpátky na pevnou zem.
Když někdy své chyby přehlížím
a v těch druhých dobro nevidím,
když umím vše kritizovat jen,
tak mne vrať zpátky na pevnou zem.
Ať znovu pokorný srdcem jsem..
Ať mohu být božím dítětem..
Kolikrát?
Můj Pane, kolikrát jen odpustit mám,
když mi bratr položí přes cestu trám?
Můj Pane, kolikrát jen odpustit mám,
když mi bratr potopí můj vor či prám?
Můj Pane, kolikrát jen odpustit mám,
když mne zasáhnou bratrova slova zlá?
Můj Pane, kolikrát jen odpustit mám,
když srdce do krve zraněné mám..
Sedmkrát? Sedmasedmdesátkrát?
Kde mám na to odpouštění sílu brát?
A když odpustím, cožpak zapomenu?
Příště se bratru svému radši vyhnu..
Klidně se za něj i denně pomodlím..
Hlavně, ať mi už na oči nechodí..
Ach Pane, kdo jen mne lásce naučí?
Já už tolik toužím po Tvém náručí...
Podobenství o fíkovníku
V sadě rostl fíkovník,
nebyl na něm žádný fík.
Sadař ho chtěl porazit,
Bůh však řekl: „Nech ho být.
Ještě rok mu šanci dej..
nedá plody – pak sekej..“
U lidí je to stejné
– plody nesou nebo ne..
Bůh jim vždycky šanci dá,
užitečnost dokázat.
Proto se, človíčku, snaž,
přinést světu to, co máš.
Vojákova řeč
Sirény zní na poplach,
děti pláčí, mají strach.
Kde je pravé bezpečí?
U maminky v náručí..
Otcové jsou v zákopech,
všude kolem teče krev.
Brání svoje rodiny,
kus své rodné zeminy..
Kde se bere odvaha,
bránit duši národa?
Kdo dá sílu zmáčknout spoušť,
když je kolem smrt a spoušť..
Mám já právo život vzít,
když chci druhé zachránit?
O sebe se nebojím,
sebe vydám katům svým..
Ale co má rodina?
Ty před smrti nevydám.
Má zem je plná dětí,
pro ně se chci jít bíti..
Za volnost a svobodu,
za radost dětí, pohodu.
Za šťastný úsměv na rtech,
dokáži prolít svou krev..
Válka
Nač matky své syny vychovaly?
Aby jim vojáci život vzali..
Nač otcové své dcery střežili?
Aby je vojáci zneužili..
Nač rodiče děti mají?
Nejprve jim život dají,
s láskou se o ně starají,
ve víře vychovávají..
A pak jen přihlížet musí,
jak jim život válka kosí.
Jejich srdce bolest zkusí,
jejich slzy zemi rosí..
A tohle všechno proto jen,
že si někdo chce splnit sen
o moci, slávě, bohatství..
a přitom ničí druhým sny..
6.3.2022
Prach jsi a v prach se obrátíš..
Z prachu země povstal jsem,
z prachu země stvořen jsem.
Bůh mi k tělu duši dal,
abych cítil, miloval.
Vzal mne pevně za ruku,
vdechl život do mých rtů.
Kráčí se mnou na cestách,
dává všemu smysl, řád.
Učí mne být člověkem,
láskou měnit tuto zem.
A až jednou přijde čas,
do země se vrátím zas.
Závist
Lidská závist – ta je tak zlá,
ta z lidí vrahy udělá.
Kdo má moc, ten chce víc a víc,
toho už nezastaví nic.
Jeho srdce ztvrdne v kámen,
s jeho duší už je ámen.
A všude kolem bolest, pláč..
Co jen jsme to my lidé zač?
Nač je ti palác, velký hrad,
když druzí mají bídu, hlad..
Nač zlato, drahé kameny,
když nemáš čisté svědomí..
Z neštěstí druhých nelze žít,
z neštěstí nelze radost mít..
A láska v srdci umírá,
bez ní jsi pohřben zaživa..
Modlitba za děti
Děkuji ti, milý Pane, za své drahé děti,
jejich láska srdce hřeje a krášlí mé žití.
Opatruj je ve dne, v noci, na tom světě širém,
když mou náruč opouštějí, srdce teskně bije.
A kdyby snad sešly z cesty a ztratily svůj cíl,
podej jim ruku na rozcestí a duši vrať mír.
Zamyšlení
Pane, já přece dobře vím,
že říkáš: „Já tě ochráním.“
Jen mi ta láska veliká
občas z mé mysli uniká.
Zapomínám na tvá slova,
stále hledám, kam se schovat..
před všemi těmi starostmi,
strachem, zlobou a bolestmi.
A tu tvou náruč nevidím,
jsem tu sám se svým trápením.
Proto tě prosím: „Otevři
oči mé a i mé uši.“
Ať tvá slova chci vážně brát..
víc nemusím se strachovat…
Dej, ať cítím klid bezpečí,
že mne tvá láska vyléčí…
z té propasti beznaděje,
u které se ďábel směje.
Pak budu moci začít psát
písně o tom, jak máš mne rád.
Tři králové
Tři králové přišli z dáli,
nesli s sebou vzácné dary.
Zlato, myrhu, drahokamy,
poklonit se chtěli králi.
Však místo zlaté kolébky,
tu našli dítě bez plenky.
A s ním sedí Panna čistá,
s láskou chová Jezu Krista.
U nich Josef s ovečkami
hlídá synku klidné spaní.
A všude kolem tmavá noc,
nad níž vládne jen boží moc.
Králové už poklekají,
čest a chválu Bohu vzdají.
A celý svět se raduje,
že lidem vzešla naděje.
Betlém
Marie má slzu na řasách,
nikdo ji nepustil přes svůj práh.
Kráčí tichou tmavou ulicí,
smutek v očích, srdce bušící.
Josef zatím klepe u dveří,
nikdo je však nezve k večeři.
A dítě se brzy narodí,
Marie už přes slzy ani nevidí.
Tu náhle před nimi stojí stáj
a velké dveře, které zvou dál.
Bůh nezapomněl na své milé,
doprovodil je až do cíle.
A na nebi hvězda vychází,
vždyť Spasitel právě přichází.
Chudý král
Starý oslík v chlévě stojí,
ke spaní se právě strojí.
Mladý volek vedle leží
a pár ovcí mladé střeží.
A v tom klidném usínání
vejde Panna bez pozvání.
Josef stojí těsně za ní,
svoji ženu ctí a chrání.
Teď však prosí o přístřeší
zvířata, jež v slámě leží.
U lidí je nepřijali,
nikde je dál nepozvali.
Nikdo nemá kousek místa
pro Pannu, jež čeká Krista.
O půlnoci však jaký div
svět už není tak, jak byl dřív.
Narodil se boží synek.
Kam? Do slámy bez peřinek.
Bez košilky, bez kabátku,
usmívá se na svou matku.
Ovečka ho vlnou hřeje
a Ježíšek? Ten se směje.
Tak narodil se velký král,
ve stáji námi nepoznán.
A láska přišla mezi nás,
ale my na ni neměli čas.
Čekání na krále
Každý čeká, kdy se už zrodí král,
každý by ho rád dary uvítal.
Každý čeká velmi nedočkavě
na ten slavný příchod Krista Krále.
Každý čeká přeslavné fanfáry,
které zrod krále jistě oznámí.
Každý své oči k zámku upírá,
prostou dívku na oslu nevnímá.
Každý posla na koni vyhlíží,
poutníky na cestě však přehlíží.
Všichni pro krále zlato chystají,
pro chudé krajíc chleba nemají.
A malé dítě v jeslích klidně spí,
o tom, že je králem nic netuší.
Advent
Na nebi vyšla hvězdička,
úplně malá, maličká..
Rozhlíží se po krajině
a co vidí? Věci divné..
Kráčí oslík po ulici,
má na sobě pannu spící.
A hned vedle Josef kráčí,
pod vousy se trochu mračí.
Nikde pro ně není místa..
(nikdo k sobě nezve Krista)
A pak došli k malé stáji,
tam prý pro ně místo mají..
A místo lidí zvířátka,
čekají příchod děťátka...
My lidé jsme pošetilí,
v našich srdcích závist sídlí.
Pro lásku pak místo není
v srdci, kde je „já“ se cení.
Vánoce se kvapem blíží,
svatý Josef se rozhlíží,
kam s Marií hlavu složí,
kde se zrodí dítě boží.
Pusť je tedy přes svůj práh,
ať nemusí venku stát..
Prosba k Marii
Marie, prosím, pomoz mi,
těžko se žije na zemi.
Trápí mne spousta starostí,
srdce mám plné úzkostí.
Místo lásky bolest cítím,
místo víry snů se chytím.
Často se nechám světem zmást,
často chci Bohu odpor klást.
Pomoz mi, stát se jako Ty,
zdrojem lásky a dobroty.
Nauč mne Bohu naslouchat
a své „ano“ mu vždycky dát.
Pak budu moci klidně spát,
příštích dnů nemusím se bát.
Znamení
„Pane, dej mi znamení,
učiň chleba z kamení!
Uzdrav, co je nemocné,
z moci smrti vyveď mne!“
„Dítě, já Tě miluji,
znamení však nečiním.
Chceš-li dobrý chleba mít,
musíš se též přičinit.
Lidská smrt není tak zlá,
jak se Ti mnohdy snad zdá.
Její branou musíš jít,
abys mohl se mnou být.“
„Tak mi, Pane, sílu dej,
dobře žít mi pomáhej.
Zbav mne strachu, úzkosti,
ať jen Tobě sloužit chci.
Ať má víra je štítem mým
a láska Tvá mým bohatstvím.
S nadějí ať usínám
a Tvou blízkost v žití mám.“
Dušičky
Když se blíží dušičky,
smutek padne na všecky.
Každý myslí na ty chvíle,
kdy u sebe měl své milé.
Kdy se mohl s nimi smát,
kdy jim říkal: „Mám tě rád.“
Teď už je kryje černá zem
a na ní křížek s náhrobkem.
Nemůžem jim ruku dát,
smíme jenom vzpomínat.
Svíčku za ně zapálíme,
za duše se pomodlíme.
Ať tu s námi žijí dál
v srdcích, myslích, vzpomínkách.
Proč?
Proč je mezi lidmi bída
na ta slůvka „mám tě rád“?
Proč nám, Pane, nedáš křídla,
když chcem k Tobě vystoupat…
Proč nás necháš bloudit světem,
když se chceme v Tobě skrýt?
Proč zemi odíváš květem,
ale duši nedáš klid…
Proč nás necháš tápat ve tmě,
když jsi slunci přítelem?
Proč nás necháš věřit v dobro,
ale obklopíš nás zlem…
Proč nás někdy srdce bolí,
až se nelze nadechnout?
A slzy se nezastaví,
na tvář musí dopadnout…
Proč máme tolik otázek
a mnohé nám jasné není?
Proč hledáme na vše hned lék,
který nám život změní…
Ty znáš, Pane, každého z nás,
Ty nám vidíš do srdce,
Ty nás samotné nenecháš,
v Tobě máme ochránce.
Stůj při nás, když přijde bouře,
nenech nás v ní zahynout…
Pomoz nám žíti ve víře
a nepustit se Tvých pout.
Jenom láska ta dá smysl
všemu zmatku na zemi..
Zachovej nám jasnou mysl,
ať zem v ráj se promění.
Anděl
Anděle boží, strážce můj,
jen Ty mne stále opatruj.
Stojíš při mně v každé chvíli,
když jsem sám a dojdou síly.
Mé kroky věrně provázíš,
k dobru mne stále obracíš.
A když se ve tmě ocitám,
paprsek světla v Tobě mám.
Když někdy nevím, kudy jít,
přispěcháš mi vždy poradit.
Dej, ať konám věci správné,
ať všemu zlu umím říct: „Ne!“
A až jednou skončí má pouť,
u Boha nech mne spočinout.
Panno Maria,
pod ochranu Tvou se utíkám,
všemu trápení tam unikám.
Pouze v teple Tvého náručí,
cítím se pokaždé v bezpečí.
A i když bolest srdce svírá,
Tvá láska i mé slzy stírá.
A když má dušička hledá klid,
pod stín Tvého pláště se lze skrýt.
Jednou až se bude Ježíš ptát
na mé činy a zda jsem měl rád,
stůj přitom, prosím, hned vedle mne,
abych směl do brány nebeské.
Panovat nebo sloužit?
Kdo je první a kdo poslední?
Kdo je více a kdo nic není?
Všichni se jen stále pachtíme,
za tím vším, co jednou pomine.
Pak zůstaneme s údivem stát,
s otázkou: „Proč jsem neměl víc rád?“
Vše, co světské je – to pomíjí,
láska nám zůstává – byla-li.
Kdo ji ve svém srdci nechová,
pustá prázdnota ho udolá.
Ať jsem v řadě třebas poslední,
jen když láska srdce hřeje mi.
Setba
Jedno zrno v cestě leží,
výnos z něho bude stěží.
Druhé zrno je v bodláčí,
ani tam vzklíčit nestačí.
Třetí zrno ptáček sezob,
měl hlad, hledal něco na zob.
Další zrno padlo v zemi
a tam klíčí, roste - věř mi.
Proto přejme zrnku štěstí,
ať má klásek pěkný k mletí.
Ať ze zrníček mouka je
a z ní chléb sytí hladové..
S božím slovem je to stejné,
někde vzklíčí, jinde zas ne…
Místo půdy hledá srdce,
místo klasu dobro roste..
Proto si svá srdce chraňme,
před lhostejností je braňme.
Ať v nich jenom láska klíčí,
která rány světa léčí.
Povolání
Položíš-li ruku svou
na pluh, co máš před sebou,
neohlížej se už zpět,
udělej ten krok vpřed hned.
Staň se božím nástrojem,
naplň srdce pokojem;
potěš duše zkroušené,
ať jim svitne naděje.
Tvůj Pán kráčí Tobě vstříc,
s ním nemusíš se bát víc.
Zahrne Tě láskou svou,
žehná dílo Tvých rukou.
Realita
Pane, jsem jen zrnko prachu,
které leží na cestě.
Ty však ve mně vidíš perlu
a svou péčí hřeješ mne.
Pane, jsem jen kapka v moři,
která se v něm rozplyne.
Ty však ve mně vidíš poklad,
bez nějž člověk zahyne.
Pane, jsem jen malá součást
Tvého celku s názvem svět.
Ty však ve mně vidíš vesmír,
v němž je na vše odpověď.
Pane, přeji si stát se tím,
čím vším ve Tvých očích jsem.
Prosím, dej mi sílu k tomu,
změnit sebe ve Tvůj sen.
Ztracená ovečka
Jeden pastýř sto ovcí měl,
o ně se staral, na nich lpěl.
I svůj život by za ně dal
– ano, tak moc je miloval.
Jedna ovce však zbloudila,
ve stádě náhle nebyla…
Pastýř ani nezaváhal,
hledat ovci se hned vydal.
Nedokázal by bez ní žít,
rozhodl se ji zachránit.
Když ji našel zatoulanou,
všechno kolem šlo hned stranou.
Ovečce nic nevyčítal,
do své náruče ji přijal.
A jako poklad si ji nes,
k ovečkám, které hlídal pes.
Doma pastýř všechny svolal,
spolu s nimi se radoval,
že našel svoji ovečku…
Pamatuj si to, človíčku…
Pán Tě miluje nade vše
a nenechá Tě bloudit v tmě.
Stejně jak pastýř ovci svou,
tak ponese Tě na rukou
do tepla svého domova,
kde čeká láska otcova.
Modlitba
Pane,
jsem jen pouhé zrnko písku,
prach, co kryje polní cestu
a Ty mne přesto miluješ,
přesto mne znáš a k sobě zveš.
Pane,
nejsem hoden Tvojí lásky,
často Tobě dělám vrásky,
přesto dál držíš nade mnou
svou vlídnou ruku ochrannou.
Pane,
nejsem na sebe moc pyšný,
jsem až příliš často hříšný,
přesto mi dáváš milost svou,
neopouštíš mne, jdu-li tmou.
Pane,
já jsem jen pouhé nic
a nevím, zdali budu víc..
přesto mne máš tolik rád,
že nemusím se pekla bát.
Modlitba
Mezi světem Tvým
a mezi tím mým
je propast veliká.
Proto srdce Tvé
prosí srdce mé:
„Zkusme ji překonat.“
Modlitba je most,
jenž je pevný dost
a spojit srdce zná.
Chraň mne, Pane můj,
při mne věrně stůj,
ať neděsí mne tma.
Matička
Maria, matko milosti,
dávám Ti své starosti.
U Tebe hledám útěchu,
k Tobě si pro objetí jdu.
Ty znáš všechny mé slabosti,
Ty víš, že dělám hlouposti.
Ty znáš každou mou chybičku,
přesto mám v Tobě matičku.
Když někdy nevím kudy kam,
k Tobě se s vírou utíkám.
Čeká na mne Tvé náručí
– u Tebe jsem vždy v bezpečí.
Zvon
Na kostele zvon cinká
pomodlím se za tatínka.
Dej mu, Bože, zdraví, sílu
požehnej i jeho dílu.
Zvonek zvoní na vzpomínku,
pomodlím se za maminku.
Za tu lásku jíž mě pěstí
dej jí, Bože, stálé štěstí.
Ve zvonečku srdce buší,
pomodlím se za svou duši.
Aby bez viny zde žila,
jak ta holubička bílá.
Autor neznámý
Rozhovor starce s Bohem
Můj Pane,
jsem už starý a jsem sláb,
nemám dost sil, nejsem zdráv.
Proč mne tady necháváš?
Proč mne k sobě nevoláš?
Stále jsem jen pracoval,
kde jsem mohl – pomáhal.
Teď už pouze živořím,
pro druhé jsem přítěží.
Nech mne v hrobě spočinout,
k Tobě duši přivinout.
Ty můj milý človíčku,
mám rád Tvoji dušičku.
Dříve než Tě zavolám,
ještě plány s Tebou mám.
Tvůj život je cenný moc,
jsi potřebný stále dost.
Tvá síla i Tvá slabost,
Tvůj smutek i Tvá radost,
Tvá víra i pochybnosti,
Tvá láska i trapný pocit.
Skrze Tebe tvořil jsem,
své zázraky konal jsem.
Teď chci Tvojí bezmocí
k ráji druhým pomoci.
Staň se tedy nástrojem,
tvůrcem mého pokoje.
Tvá nemoc je mou silou,
Tvůj kříž mou spásnou berlou.
Až dokončíš práci mou,
zahrnu Tě láskou svou.
Můj Pane,
jsou chvíle, kdy nemohu už dál
a pod tíhou kříže naříkám..
Jsou chvíle, kdy jsem na dně svých sil
a prosím, ať už nic nemusím..
Jsou chvíle, kdy se cítím být sám
a mé srdce neví, proč žít dál..
Jsou i chvíle plné prázdnoty
a já se ptám: „Pane, kde jsi Ty?“
A jsou chvíle, kdy jsi vedle mne,
za ruku mne držíš, vedeš mne..
A já už zase moc dobře vím,
že s Tebou má vše smysl i cíl..
Modlitba za domov
Děkuji Ti Ježíšku,
za mou hodnou mamičku.
Za tatínka díky též
– lepšího snad nenajdeš.
Na místě, kde žijeme,
je nám spolu příjemně.
Láska, úsměv, pohoda,
to je kouzlo domova.
Proto nám ho, prosím, chraň,
ať je nám vždy spolu fajn.
Ranní modlitba
Sluníčko se probouzí,
ptačí zpěv už kolem zní.
I já z postýlky vstávám,
k modlitbě ručky spínám.
Celý den nás, Bože, chraň,
nad námi drž svoji dlaň.
Ať jen dobro konáme,
všem kolem pomáháme.
Provázej nás dnešním dnem,
ať ho s láskou prožijem.
Večerní modlitba
Prosím tě, můj Ježíšku,
chraň mi moji dušičku.
Tatínkovi sílu dej
a mamince pomáhej.
Bratříčka i sestřičku,
střez mi každou chviličku.
A všem dětem lásku dej,
srdíčka nám stále hřej.
Potom budem klidně spát
s Bohem, který nás má rád.
Modlitba za kamarády
Ježíšku můj, prosím tě,
za děti, ať chráníš je.
Ať si mohou klidně hrát,
nemusí se válek bát.
Dej, ať rostou v rodince
s láskou matky i otce.
Uč je vnímat zázraky,
vidět slunce za mraky.
Ať si můžem spolu hrát,
vesele se přitom smát.
Modlitba za jídlo
Bože, chci ti děkovat
za to, že nemáme hlad.
Prostíráš nám hojně stůl,
dáš nám chléb, mléko i sůl.
Nauč nás se rozdělit
s tím, kdo méně může mít.
Ať si jídla vážíme,
zacházet s ním umíme.
Ať nám tělo posílí,
k práci, hrám i modlení.
Modlitba za zdraví
Ježíšku můj milý,
každý zná tu chvíli,
kdy není zcela zdráv
a nemá chuť se smát.
Smutno je u srdce,
když ležíš v postýlce.
Stůj při nás v tento čas,
svou láskou uzdrav nás.
Ať máme síly dost,
žít druhým pro radost.
Cesta
Každý z nás jde na Golgotu,
nevyhne se slzám, potu.
Každý z nás jde tu cestu sám,
klopýtá, přesto kráčí dál.
Každý má svou Veroniku,
čeká na něj na chodníku.
Každý občas k zemi klesne,
bolestně pod křížem hlesne.
Každý hledá soucit druhých,
nedočká se – darmo mluvit.
Každý musí dojít k cíli,
je to těžké – chybí síly.
Na konci cesty čeká Pán,
ať jsi, kdo jsi, jsi milován.
Prosba
Milý Pane,
dej mi oči, které vidí,
že je dobro v každém z lidí.
Dej mi uši, které slyší,
to, co říkáš, když se ztiším.
Z mých úst ať plynou jen slova,
která umí povzbuzovat.
A mým rukám dodej sílu,
ať vždy slouží Tvému dílu.
Mým krokům dej směr i cíl,